Po čtyřech měsících psaní jsem konečně souhlasila s osobním setkáním s padesátdvouletyým mužem a on začal hovor pěti výhradami
Říká se, že očekávání svátku je sladší než samotný svátek. V mém podivném snu, který se podobal nekonečnému televiznímu seriálu, ta sladkost trvala skoro čtyři měsíce každý den nová kapitola, každý večer další zpráva.
Za tu dobu jsem poznala chutě Jaromíra lépe než vlastní boty, jeho dávné spolužáky jsem dokázala vyjmenovat pozpátku a už mě ani nepřekvapovalo jeho zvláštní nutkání v každé zprávě zamávat třemi tečkami za každým Dobré ráno.
Jmenuji se Eliška, je mi pětačtyřicet. To je přesně ten věk, kdy člověk jde na rande už ne s rozechvěním v kolenech, ale s jemným pobavením badatele. Uvidíme, jaký kousek to letos vyfasuju, smála jsem se v duchu a upravovala si kabátek u zrcadla.
Spadám do té zvláštní kategorie žen, co dokáží nosit obyčejný béžový svetr tak, že si lidé myslí, že to je plášť české královny. Sebeironií odzbrojuji i trapasy v tramvaji.
Jaromír, jemuž nedávno bylo dvaapadesát, se v online hovorech tvářil jako vážený muž s mírnou dávkou sarkasmu a co bylo pro mě klíčové vypadal spolehlivě jako účet uzavřený v bance.
V našem věku, Eliško, ťukal Jaromír každou noc do mobilu z paneláku na pražském Proseku, nehledáme už ohňostroje, ale teplo. Chci ženu, která rozumí i bez slov.
Bez slov tedy, drobně jsem se šklebila při nanášení řasenky. Hlavně ať ta slova, která padnou, nebudou natolik cizí, že budu chtít odejít oknem.
Sešli jsme se v útulné kavárně na Jungmannově, plné vůně skořice a měkkého světla. Přesně na čas, sebraně a odhodlaně, jsem usedla ke stolu. Měla jsem pocit dokonalosti, jaký bývá jen ve snech.
Jaromír vešel o několik minut později. Naživo byl trochu nižší než na profi portrétech a jeho pohled připomínal auditora, který zrovna odhalil machinaci v rozpočtu radnice.
Posadil se proti mně, krátce a suše se pozdravil.
Žádný kompliment, ani vřelé rád vás poznávám.
Důkladně si mě přeměřil, jakoby hledal kazy na restaurátorském stole. Navrhl kávu a zákusek a tím jsme udělali kompromis.
Eliško, začal hlasem bývalého rozhlasového inspektora, dlouho jsem analyzoval naši komunikaci. Skoro čtyři měsíce. A teď, když tě mám před sebou, považuji za nutné otevřeně říct pět věcí, které mi vadí.
Něco ve mně cinklo přesně ten zvuk, když vám spadne nálada na dno klavíru. Bradu jsem si opřela o ruku a kývla.
Pět připomínek? Zní to napínavě. Poslouchám.
Jaromír si nevšiml ironie a zdvihnul první prst.
První výtka: fotografie
Na jedné fotce, kde máš modré šaty, vypadá tvá postava jinak. Naživo jsi výraznější. Může to být pro muže matoucí. V našem věku by měla být žena upřímná.
V duchu jsem se smála. Výrazná není špatné, děkuji za výběr slova.
Druhá výtka: rychlost odpovědi
Občas odepisuješ příliš pomalu. Například před třemi týdny jsem psal ve 14:15, odpověděla jsi až v 16:40. Muži neradi čekají. Je to neúcta.
To jsem byla na poradě začala jsem, ale Jaromír už hned pokračoval.
Třetí výtka: místo schůzky
Proč zrovna tady? Je to tu příliš nóbl. Nabízel jsem něco jednoduššího. Tahle volba prozrazuje tvou zálibu v okázalosti.
Podívala jsem se na latte a chvilku přemýšlela, že mu ho chrstnu do klína. Ale zvědavost zatím vítězila.
Čtvrtá výtka: vzhled
Proč takové šaty? Jsme tu jen na kávě. Na denní dobu příliš vyzývavé. Šperky zbytečné. Žena má zaujmout hloubkou, ne třpytem. V mém věku hledám podstatu, ne výlohu.
Pátá výtka: samostatnost
Restauraci sis vybrala sama. Často říkáš sama. Nedáváš muži pocit, že je muž. Potřebuju ženu, která se umí ptát na radu a neokázale neprosazuje nezávislost. Chci-li být s tebou, budeš muset přehodnotit chování.
Složil ruce na prsa a čekal asi zpověď, nebo snad poděkování za upřímnost.
Najednou jsem cítila až komickou čirost myšlenek: čtyři měsíce chatování byly jen maskou skrupulózního manipulátora. Nehledal teplo, potřeboval živý zdroj potvrzení vlastního ega.
Víš, Jaromíre, odpověděla jsem tichounce, téměř vlídně. Taky jsem analyzovala. A stačilo mi pět minut.
K jakému závěru jsi došla? zúžil oči.
Jsi fascinující druh. Přijedeš přes celou Prahu, abys cizí ženě vystavil účet za vkus, vzhled a svobodu být sama sebou. To se tu nevidí každý den.
Jaromír se zamračil:
Já jen mluvím otevřeně.
Ale kdepak, zavrtěla jsem hlavou. Upřímný nejseš. Jen nešťastný, a měříš svět pokřiveným metrem. Nelíbí se ti moje fotky? Zajdi si do Národní galerie exponáty se tam nemění. Vadí ti, že pomalu odpovídám? Pořiď si tamagoči. Šaty? Oblékla jsem je pro sebe, ne pro tebe.
Vstala jsem, narovnala si kabelku a klidným tónem dodala:
A poslední. Jestli se ti rozpadá ego už při slově sama, potřebuješ ne vztah, ale lázně. V pětačtyřiceti si cením svého času víc, než abych ho věnovala někomu, kdo začíná tím, že vyjmenovává, co je na mně všechno špatně.
Kam jdeš? A ta káva? zamumlal.
Dopij si ji sám. Budeš šetřit rozpočet. A pokud chceš, aby ti lidé hleděli do pusy objednej se k zubaři.
Doma jsem Jaromíra bleskurychle zablokovala ve všech aplikacích. Pohodlí v pětačtyřiceti je nejen deka, klid a čerstvě umletá káva, ale i mobil bez lidí, kteří by vás rádi napasovali na jejich zrcadlově pokroucený plán.
A tak se ptám: byl to nešikovný flirt, nebo skvěle nacvičené představení? Má smysl pokračovat v rozhovoru, když vám už na začátku předloží účet za prostou existenci?
