Dneska večer jsem opět nemohla usnout. Vzpomínky se mi převalovaly v hlavě jako staré písničky z mládí, které už skoro zapomínáš, ale refrén ti stejně utkvěl. Dnes jsem si znovu vybavila Honzu mého staršího bratra. Vyrostli jsme v malé chalupě na kraji vesnice nedaleko Vysokého Mýta. Táta chodil z jedné brigády na druhou, pil pivo i kořalku, peníze často slejval do hospody. Mamka dřela v místní poště od rána do večera, pak ještě honila všechny doma, aby bylo co jíst, uklizeno, prádlo čisté.
Honza byl nejstarší z nás tří dětí, takže už od mala tahal za mámu pomáhal s mladšími sestrami, nosil vodu i dříví, a pak holky vyrostly a zapojily se taky. To už jsme ale byli bez táty. Přitáhly ho špatné kamarádi a nakonec se otrávil nekvalitním chlastem. Máma od té doby často naříkala.
Byl to sice pijan, ale aspoň neřvoun. A když už, malý peníze přines… Ach, Venco, proč jsi nás tu nechal
Honza utíkal z domu, když máma začala vzdychat nad životem. Měl totiž práci hotovou vždycky rychle, a mizel ven mezi kluky. Každý večer se scházeli u starého domu za humny, který už dávno nikdo neopravoval. Široké schody na zápraží byly jejich lavička, na které sedávali jak vrabci, louskali semínka a vyprávěli historky někdy pravdivé, často vymyšlené.
Honza si ale na slunečnicová semínka nikdy našetřit nemohl, a máma je domů stejně nekoupila, věčně se šetřilo. Měla jsem Honzu ráda, a tak jsem mu vždycky nenápadně nasypala do dlaně nebo kapsy pár hrstí čerstvých jader. Nikdy to nevzala jako povinnost, vždycky skoro šeptem poděkoval. Časem už přisedával ke mně sám, a mezi kluky jsme se stali parťáci.
Ale svědomí Honzovi nedalo, aby pořád jen bral. Začal chodit ke mně na zahradu, když jsem po škole plela záhony. Nejprve se zeptal, jestli jsou naši v práci odpověď byla vždy stejná: No jistě, kdo by v tenhle čas byl doma. Honza vklouznul do řádky a hbitě, zručně mi pomáhal zbavit se plevele, mezi tím jsme klábosili o všem možném.
Mně jeho návštěvy dělaly radost a pomoc jsem nikdy neodmítla. Když jsme práci skončili, donesla jsem ven konvici s čajem i misku s buchtami či cukrovím, co jsem pekla s mámou. Honza samozřejmě nejdřív odmítal, ale nakonec nikdy neodešel, dokud nesnědl a nevypil, co jsem nabídla. U nich doma byly sladkosti jen na svátky, a tak jsem cítila, že máme mezi sebou dohodu já jim dávám, on vrací pomocí.
Honza se snažil být pilný i ve škole, aby nebyl horší než ostatní. Učení mu šlo těžko, zato ve sportu vynikal. Šel proto po škole do učiliště na obor tělesné výchovy. Já zkusila střední zdravotnickou školu a nakonec se stala zdravotní sestrou.
Potom už jsme se s Honzou vídali jen málo, hlavně když byly Velikonoce, Dušičky nebo Vánoce a všichni jsme přijeli domů. Z kluka s vyzáblýma nohama se stal statný chlap, ale modrooká, štíhlá a pobledlá holka jsem zůstala pořád já.
Když mi rodiče umřeli při autonehodě, byla jsem v šoku, prázdno mi chtělo vyrvat srdce. Chtěla jsem se upnout na někoho jiného, zkusit nový začátek, zapomenout. Vdala jsem se brzy za Pavla, hlučného chlapa od nás z vesnice. Nikdo mě za to nepochopil, nejmíň Honza. Už tehdy věděl, že si nerozumíme, ale musela jsem to zkusit. Po roce se mi narodil syn, Vašík.
Honza nespěchal s vlastním životem, spíš se ponořil do práce. Z učitele tělocviku se vypracoval na ředitele sportovního centra ve Svitavách. Jeho sestry se také rozptýlily do měst, měly své rodiny a žily svůj život.
U nás to ale doma s Pavlem rychle začalo být jako kdysi u Honzy muž pil, práce mu nevoněla, a často zmizel bůhvíkam. Nejdřív prodal magnetofon, pak i vlastní sako, dokonce i staré vázy po našich. Někdo věci kupoval, kdo ví, taky je asi potřeboval na panáky. Peníze nebyly, já tahala všechno z jedné směny v nemocnici a pár set korun navíc nikdy nezbylo.
Když se o tom doslechl Honza přes maminku, seděl prý celé odpoledne a chodil po pokoji. Máma mu radila, ať se do cizích vztahů neplete, že rozhoduje jen manželka pokud trpí, je to její volba. Honza jen pokrčil rameny, poslechl, naoko. Druhý den přijel autem z města, dovezl domů dvě tašky a několik bedýnek jídla, mouku, cukr, ovoce i vaničku slunečnicových semínek. Udělej z toho, co chceš, mámo. Když se něco hodí Aleně, dej jí, ale nenápadně ať nezaděláváme řeči.
Maminka později začala nosit malá balení i ke mně. Nejdřív jsem si říkala, že jde o soucit, neoslovovalo mě to, až když přitáhla celý kýbl semínek, došlo mi, kdo za tím stojí. Plakala jsem do hrsti těch slunečnicových jader, přišla jsem si zpátky jako ta malá holka na zápraží.
Naposled přišla máma a dala mi vzkaz: Honza říká, že ti děkuje za dětství a že má na tebe pořád vzpomínky. Ale ty už si zbytečně nenech ubližovat, On už tě zachraňovat nemůže. V tu dobu už jsem řešila rozvod, začínala znovu, v malém bytě, ale bez zbytečných nadějí.
Během roku jsem se naučila lépe žít s Vašíkem sama. Okna jsme zkrášlili novými záclonami, syn šel do školky, měl spokojený úsměv. Paní Novotná, Honzova maminka, občas přišla pohlídat Vašíka, a on jí několikrát řekl babičko. Honza sám jezdil častěji, synovi přivezl občas hračku, někdy zůstali na čaj, povídali jsme si o starých časech, mládí, ale nikdy o ztracených letech s Pavlem.
Stávalo se, že Honza přijel a jako první se zeptal: Alenka tu byla? Vašík tady dnes je? Jeho máma se jen usmála: Na můj zdravotní stav se zeptáš až pak, synku!
Jednou mě objal, a já v jeho pohledu cítila vděk za všechno, co pro nás jeho máma udělala i dělá. Vyšel s bílou kyticí chryzantém a zamířil ke mně domů. Bylo už tradicí, že všechny sousedy měla všechno hned jako na dlani, ovšem tentokrát nešlo o řeči. Cítila jsem, že jde vážně o nový začátek, že i ve vesnici, která nikdy na nic nezapomíná, může vzniknout nový příběh.
A když jsem se tehdy dívala z okna přes vzorovaný záclon, jak Honza kráčí se svými květinami, cítila jsem, že někdy se i malá laskavost a vděčnost vrací z šumavských luk až na zápraží našeho dětského domu.
