Okno nemocničního pokoje bylo dokořán. Ráno jej otevřela sestřička. Ve vzduchu se vznášela vůně lip a vlnící se záclony tančily spolu s lehkým vánkem, zatímco listí stromů venku vesele šumělo letní parny ještě byly daleko za obzorem.
Pavlíkovi odoperovali slepé střevo. Říkalo se, že byl zásah těžký a lékaři ho sotva stihli včas, ale Pavlík byl z těch, co se nebojí ničeho.
Nebojíš se injekcí? usmála se ráno sestřička a vyťukávala vzduch ze stříkačky.
Pavlík se tiše otočil na bok, protože vstávat mu ještě nesměli dovolit.
Na takové hlouposti mě mají strašit?
Do nemocnice ho přivezli rovnou z pražské ulice, tam ho zchvátila bolest. Ne, nebyl bezdomovec, ale vyrostl v dětském domově. Se spolužáky se snažili přivydělat na staroměstském trhu načerno, tam to na něj přišlo.
Mrzelo ho jediné podrazil Ládínka a malého Jirku. V domově teď bude povyk. Včera, ještě malátný po narkóze, se za ním přišla podívat paní zástupkyně Bohumila, hrála div, že se o něj strachuje, ale co povídala, to si nevybavil.
Proč to nemohlo přijít, když byl v domově? Domů bylo už jen pár kroků. Ale stalo se…
Obviňoval meruňky. Dostali na trhu bedýnku, prý trochu nahnilých, ale byly sladké jako med. Takže se, kluci, přecpali a dopadlo to takhle.
Tak co, hrdino! Jak je? povídal starší doktor, co měl ruce chlupaté jako starý medvěd, a kontroloval Pavlíkovi jizvu. To nejhorší máš za sebou, už se nemusíš bát.
Ale já se ani nebál.
No to vidím! Smělý kluk, viď? Ale žádné přilepšování nic sladkého, žádné balíčky! Dnes večer dostaneš malinový pudink.
Pavlík jen přikývl z úcty. Nosil mu někdo balíčky? Kdo by pro něj něco nosil? V domově jsou na něj teď všichni naštvaní, že je namočil a podrazil vychovatele. Na trh chodili tajně, dírou v plotě, a jaký pech, že se mu přitížilo právě na zpáteční cestě.
S tím, že je statečný, měl doktor pravdu. Život Pavla naučil. Matka ho porodila spíš omylem. Mu bylo deset, ale bral to s nadhledem o tom v domově všichni mluví bez obalu.
Na matku se nezlobil. Naopak díky, že mě dala na svět, říkal si. I když ho hned nechala zapsat do děcáku.
Do tří let působil v kojeneckém ústavu, pak ho převezli do domova v Havlíčkově Brodě, pak do Prostějova. Vždy bojoval o kus chleba, o místo u stolu.
Vzpomínal na bitky v jídelně. Byla to klidná doba, zvenku všechno působilo v pohodě, jen kuchařky a vedení si domů tahaly polovinu jídla, co se uvařilo, někdy i autem.
Boje nebyly jen o jídlo, ale prostě o všechno. Rostl z něj tvrďák. Sílu měl. Dvakrát si zlámal ruku a ta holička, co je občas přijela ostřihat, skoro brečela, když stříhala jeho zjizvenou hlavu.
A proč plakat? Pavlík nikdy nebrečel. Oni ho teď mají strašit nějakou jizvou na břiše nebo injekcí? Směšné!
Dospělí mu přišli chladní, promyšlení. Pavlík nebyl malý ani roztomilá holčička, kterou by někdo miloval byl spíš drsný, přímočarý, temný, ale měl charakter.
Koukej, Voráčku, jestli budeš vyvádět, půjdeš do karantény! hřímala na něj často paní Bohumila.
Nepřel se, ale svůj názor si nechal, pravidla měl už dávno vlastní.
Na světě byl jediný dospělý, na kterého často myslel. Nevěděl, jak děti ve snech mluví se svou mámou, ale tuhle ženu, která se jen krátce protáhla jeho životem, si ve vzpomínkách stále vyvolával.
Bylo mu šest, když k nim nastoupila. Ještě byl v dětském domově v Havlíčkově Brodě. Kdo byla, už neví. Vybavuje se mu jen její teplý úsměv, modré oči, hebké ruce, vůně, kterou voněla. Brala ho na klín a šeptala mu:
Musíš být silný, Pavlíčku. Jez, co můžeš, opatruj se. Bude to těžké, ale ty to zvládneš, uvidíš. Snaž se, dobře?
Pak mu zpívala ukolébavku:
Koťátko, koťátko,
ocásek máš šedivý,
spinkej, zavři oči,
spinkej spokojený
I když si říkal, že už je vlastně dospělý, tuhle obyčejnou píseň si často připomínal, když bylo hodně zle. Zavřel oči, broukal si ji v duchu, vzpomněl si na teplo těch rukou a bylo to lehčí.
Pak tahle žena zmizela, rozpustila se, zůstala mu po ní jen píseň a vzpomínka. Jméno taky zapomněl. V hlavě jí říkal máma, i když věděl, že to byla asi jen pěstounka napůl úvazek. Ale člověk rád sní.
Sestřička zavřela okno, začala stlát postel naproti. Pavlík měl radost být tu sám bylo nudné.
Za chvíli do pokoje sjela vozíkem další postel, kolem ní dav v bílém. Zmatek a podivné ticho. Pavlík viděl jen útržky na lůžku ležel drobný, špičatý kluk, nad hlavou mu kapal infuzní roztok. Nakonec v místnosti zůstal jen muž v bílém plášti a sestřička.
Mezi Pavlíkem, chlapcem a mužem neprobíhaly skoro žádné řeči jen strohá slova.
Bude spát, řekla sestřička.
Díky.
Kdyby něco…
Vím.
Odešla. Muž seděl zády k Pavlíkovi, hlavu v dlaních, bez pohnutí. Kluk spal.
Bylo dusno. Muž se z kabátu nesvlékl, Pavlík už si myslel, že asi také podřimuje.
Ležet dlouho bolí. Pavlík se pohnul, postel zaskřípěla. Muž se otočil. Ve tváři měl vrásky, pod očima pytle, ale pohled mírný.
Dobrý den, zašeptal, jakoby právě zjistil, že tu je ještě někdo další.
Dobrý den, Pavlík odpověděl.
Muž přešel s židlí k posteli Pavlíka.
Operovaný?
Jo, slepák.
Fajn. Vstát smíš?
Ještě ne.
Něco bys potřeboval?
Nesmím jíst do večera. Co je tomu klukovi? kývl k druhé posteli.
Jiná nemoc. Nevadí, když tu budu čekat? Pomůžu, když bude třeba A když přijde někdo za tebou, půjdu.
Nevadí, zakroutil hlavou Pavlík.
Jmenuje se Šimon, je mu jedenáct. Jak se jmenuješ ty?
Pavel, deset…
Děkuji, Pavlíku, řekl muž, Pavlík vůbec nechápal proč.
Další den mizeli v pokoji lidé bez přestání. Šimonovi dávali kapačku, několikrát denně ošetřující lékař. Otec nocoval u něj, občas tiše promluvil k synovi, ale ten neotevřel oči. Vypadal, že spí.
Přijeli pak dvě starší osoby a mladá žena maminka Šimona. Měla vysokou postavu, nos decentní hrbol, vlasy stažené do culíku. Byla bledá, oči červené, uplakané. Dovedli ji za ruce, posadili vedle syna. Hladila ho, šeptala mu neustále.
Nemohli byste kluka převést jinam? poprosil Šimonův otec doktora, ukazujíc na Pavlíka. Bál se snad o manželku.
Přeložíme ho ještě dnes, kývl doktor.
Pak se konečně zeptal i na Pavlíka.
Bolí to?
Trochu.
V noci spal špatně, jizva bolela, otočit se bál. Katetr mu vadil. Večer mu stejně nedali jíst, zapomněli, nebo ještě nesměl.
Dnes už můžeš vstát. Přesuneme tě vedle, nabádal doktor. Katetr ti sundá sestřička.
Pavlík se nemohl dočkat, až vstane. Ale sestřička nepřicházela. Lidé se střídali ve dveřích.
První den začal chápat, že Šimon asi umírá. Neprobral se, všichni byli ticho, napjatí a jaksi smíření.
Jeden den celou dobu seděla u Šimona jeho sestřenice, nějaká Klára. Když přišla sestra vyndat Pavlíkovi katetr, potichu jí špitl, že se stydí, ale ona jen mávla rukou.
Kdo by tě tu řešil! Jdeš rychle zpátky.
Bylo to rychlé, ale Pavlík ještě chvíli ležel, už volný. Neměl šaty, nevěděl, kde jsou. Klára se dívala z okna. Upravovala Šimonovi polštář, smáčela mu rty. Pavlík litoval, že zapomněl sestře říct o oblečení.
Kdo by tě tu řešil! Vždyť opravdu nikoho nezajímal
Po hodině se rozhodl posadit. Otočil se, zabalil do prostěradla a sedl si.
Klára se ohlédla.
Chceš pomoc?
Ne, zatočila se mu hlava, znovu si lehl.
Za chvíli to zkusil znovu.
Nevíte, kam dali moje věci? zeptal se.
Ona nevěděla, slíbila, že zjistí.
Pohlídej Šimona, jo?
Pokusil se vstát, omotán prostěradlem, ale nohy ho neunesly. Bál se odejít od postele. Nečekal, že bude tělo tak slabé.
Nakonec mu oblečení donesli, ale nemocniční. Vše na něm viselo, musel si utáhnout gumu v pase to zvládl, ale sklánět se, aby zkrátil nohavice, už nesvedl. Klára si toho všimla až když se pokoušel odejít.
No tak, pojď, zkusím ti je založit, klekla před ním a pilně ohrnovala nohavice, až se mu téměř udělalo špatně.
Asi omdlím
Moment, posaď se Ty jsi ještě úplně slabý. Jedl jsi dneska? Jak se jmenuješ?
Pavel.
Já Klára. Pavle, nemáš tu být s kým? Nechceš, abych zavolala mamince?
Nemám koho.
Áha. Tatínka Nebo s kým žiješ?
Už je to lepší. Potřebuju na záchod.
Doplazil se, a když se v zrcadle uviděl, vyděsil se kruhy pod očima tmavé, rty bílé, ale tmavé oči mu hoří. Jedna vychovatelka říkala, že příjmení Voráček má možná po očích černé jak havraní pírko. A v domově mu říkali Havran, na to byl pyšný.
Umytí studenou vodou mu pomohlo. Přinesli mu pudink.
Když dokážeš dojít, přijď si pro něj do jídelny. Chichotala sanitářka.
Copak, skoro omdlel, kam by lezl, pohoršila se Klára, Pro pudink přijdu já.
Pavlík nezůstal na místě. Procházel se, koukal na Šimona hezký kluk, vypadá jak holka. Po mamince, kudrnatý. Ale nesmírně hubený.
Opravdu umírá? zeptal se přímo domovácké děti neumí chodit kolem horké kaše.
Klára se zachvěla. Nikdo neví… Ale je vážně nemocný, už čtvrtou operaci na střevech. Jeho rodiče jsou zoufalí. Já jsem teta, sestra otce. Ale vždycky je naděje, ne?
Těžko říct, sedl si Pavlík na postel.
Myslel na Šimona: jiný svět, jak z pohádky má mámu, tátu, prarodiče… A přece tady umírá.
Nebylo třeba závidět
Nakonec Pavlíka nepřevedli. Večer přišel otec za Šimonem, zmatek pokračoval. Pavlík zaslechl, jak o něm mluví. Prý za ním nikdo za celý den nepřišel.
Pavle, doktor říkal, že jsi z dětského domova? zeptal se Šimonův táta.
Jo.
Nechtěl bys raději do jiné místnosti? Syna máme moc těžkého povzdechl.
Já bych tu rád zůstal, jestli to jde.
Čtyři dny plynuly jeden jako druhý. Pavlíkovi vyskočila teplota, přeložili ho mezi starce. V jídelně se nudil, vracel se sedět k Šimonovi, nikdo jej odtamtud neposílal.
Ententýky, dvě tajemství a čekání. Dozvěděl se od Šimonova táty, že se jmenuje Dušan Novotný. Opatrně z něj nenápadně tahal, jak a kde Pavlík žije. Přinesl Pavlovi nějaké šaty, byl za ně vděčný. Zvykl si oblékat cizí, koupit nové nebylo nikdy v domově.
To jsou Šimonovy?
Jeho
A co kdyby přežil?
Dušan na něj koukl překvapeně. Doma o smrti nikdy nahlas nemluvili. Všichni čekali, nikdo neřekl to slovo. Jak lze říct, že jediný syn umře? Strašné to vyslovit.
Jednou to přece vytrysklo. Sonia, máma, když jí řekli, že udělali vše možné: Proč? Proč, když jsme vše udělali? Proč tedy umírá!?
Dušan viděl, co nemoc spáchala. Ničila i manželku. Seděla u něj noci, roky ho vozila do nemocnic, hledala zázrak a modlila se. Dušan byl oporou, jak jen dovedl. Ale cítil, jak síle slábne, když byla pravda nevyhnutelná. Sonia dostala sedativa.
Co kdyby přežil? dožadoval se Pavlík.
Dušan chtěl být pravdivý víc sobě než jemu.
Bohužel už to není možné. Umírá, Pavlíku, vyšlo mu těžko přes rty.
Bolí to moc? Umírat? držel Pavlík košili, soucítil, až se mu čelo svraštilo.
Rychlejší než usnut, snažíme se mu bolesti brát… To je naše práce tady.
Ale ještě se hýbe
Proto s ním mluvíme, snad slyší. Ale nemůžeš si být jistý.
Všichni ho hlídali. Ale jednou večer Dušan na chvíli odešel a nechal v pokoji Pavlíka. Vrátil se, stál mezi dveřmi…
Pavel seděl u Šimona, držel ho za ruku a povídal:
…a možná máma ani není naživu. Ale kdyby přišla, nehněval bych se. Já bych jí odpustil Hele, neumírej, tvoje máma by byla hrozně nešťastná. Máš skvělého tátu, kdybych takového měl, taky bych neumíral. Tričko ti vrátím, neboj. Ty jenom neumírej, snaž se. Ze všech sil…
Dušan zakašlal, cítil knedlík v krku. Pavlík vyskočil.
On mě slyší, fakt, že jo! Stiskl mi ruku. Nevěříte?
Věřím, Pavle.
Zatímco čekali na smrt, Pavlík mluvil se Šimonem dál. Večer šeptal historky, vtipy. Snažil se mu zvednout náladu. Povídal, jak mu jeden kluk zlomil ruku, jak nikdy nikdy nezaplakal ani tehdy, ani teď.
Noc. Šimon tichounce zmizel ze světa. Pavlík to ani nepoznal. Vstal, šel na snídani, nahlédl do pokoje i tam, kde byla Šimonova postel už byly jiné věci a někdo jiný.
Kde je? ukázal na nové povlečení.
Nevím… nikdo tu nebyl, odpověděl nový pacient.
Pavlík se vrhl na sesternu, ale sestřička nikde. Hledal doktora, našel jen mladého.
Šimon, kde je Šimon? Odvezli ho?
Šimon zamračil se lékař. Chlapče, on byl moc nemocný…
Je mrtvý? skočil mu Pavlík rázně do řeči.
Lékař kývl.
Bohužel. Stává se to.
Pavlík ustoupil ke dveřím. Teď ho všechno bodlo celý ten špitál a personál. Mizerové! Nezachránili ho!
Co mohl Pavlík dělat se vztekem?
V chodbě myla uklízečka podlahu, vědro s vodou vykopl botou, vylilo se. Uklízečka šílela, lékaři se sestrou přiběhli a spílali mu, on zase nohou otevřel dveře svého pokoje. Sedl na postel, uši si zakryl dlaněmi.
Celá nemocnice! Plná doktorů, a nic nezmohli.
Proč se stal Šimon jeho kamarádem, i když spolu vlastně nikdy nemluvili? Nevěděl. Ale byl mu přítel. Pavlík mu svěřil celý svůj příběh. O mámě, o pěstounce, o bitkách a jizvách.
A jednou, když ještě spal v té místnosti, zdál se mu zvláštní sen: Šimon vstal, pousmál se. Pavlík přiběhl, aby mu pomohl, ale Šimon prosil, aby ho nechal jen tak sedět. Začal povídat, hlas slabý jako dívčí.
Co povídal, Pavlík už neví, jen jistě mluvili. Najednou Šimon hledí na okno, vstává a šplhá na parapet. Pavlík se v tom snu tak vyděsil, že by mohl spadnout, až se z leknutí probudil.
Za oknem černé větve lechtaly měsíc. Šimon ležel, otec spal. Pavlík si tiše sedl k Šimonovi, sevřel jeho hubené ruce a tiše začal zpívat:
Koťátko, koťátko,
ocásek máš šedivý,
spinkej, zavři oči…
Od té chvíle v duchu mluvil se Šimonem pořád. Šimon mu v těch hovorech vyprávěl o svém dětství, moři, babičce, dědovi ten prý byl dokonce generál. Vyprávěl o škole, třídě, pokoji plném hraček, o tom, jak ho máma budila ráno.
Jak si Pavlík představoval rodinný život, tak Šimon svému snovému kamarádovi vykládal. Občas to Pavlík přehnal v životě v žádné rodině nežil, ani v běžném domě domácnosti neznal, jen z televize.
Třeba si myslel, že postele mají v jednom pokoji celé rodiny, že v předsíni má každý skříňku, ve čtvrtek je vždy ryba ke snídani, a čaj ráno vždy nalévá máma velkou naběračkou.
***
Podivnost, ale když Šimon zemřel, Dušan si úlevou vydechl. Ne proto, že by syna nemiloval, spíš naopak. Šimon už dávno nežil plně, zůstával v jakési slabé nehybnosti. Nebýt podpory nemocnice, trpěl by bolestmi. Takto bolest pominula.
Teď bylo třeba přijmout, co se stalo, a Sonii dopřát sílu žít dál.
Dušana však stále častěji napadal Pavlík. O adopci se mluvit neodvážil, Sonia by teď nepochopila. Dát někomu místo Šimona? Nikdo ho nemůže nahradit. Jeho portrét obklíčený květinami stojí ve velkém pokoji, Sonia při něm sedává, zapaluje svíčky, chodí do chrámu, každý den na hřbitov. Před osmi lety prodělala mimoděložní těhotenství už nikdy děti mít nebude.
A Pavlík? Nikdy nebude mít mámu, tátu.
Bylo jasné, že je jiný, drsný, černooký, neohrabaný. Ale když mluvil, měl v sobě křehké, dobré srdce.
Synku, byl jsem dnes v nemocnici. Pavlíka propustili. Drželi ho tam dlouho.
Proč? Proč jsi tam šel? unaveně Sonia vzhlédla.
No, pro Šimonovy lékařské papíry. To je jedno. Prý tam vyvedl naštval personál, když zjistil, že Šimon zemřel. Prý rozlil vodu na chodbě.
Hloupé, povzdechla Sonia.
Ano…, kývl Dušan.
Neboj se o mě. Smířím se časem. Pracuj, jak jsi zvyklý.
Dobře.
Ale hlavně si teď opravdu nic o Pavlíkovi neplánuj.
Dušan už víc nenaznačil.
A v sobotu zamířil do dětského domova. Cosi ho táhlo. Nenechali ho však ani Pavlíka zahlédnout, tak podezřívaví na všechno. Ředitelka příkře odvětila, že není vhodná chvíle. Přesto to nevzdal. Vzpomněl si na spolužačku Veroniku Švehlovou, co se věnovala psychologii a pomáhala osvojitelům.
Adresu snadno zjistil a hned druhý den seděli u ní doma. Vyslechla, litovala, slíbila se poptat, ale zdůraznila, že důležité je souhlas Soni i Pavlíka.
Nevzdal to. V opatrovnictví získal seznam formulářů a podkladů pro žadatele. Úřednice byly nečekaně vlídné, slíbily setkání s chlapcem zorganizovat.
Sonii se nesvěřil. S tchánem domácí Lenkou však ano. Ta byla pro, Pavlík se jí líbil. Slibovala, že promluví i se Sonií.
Ale Sonia se rozplakala vždy při zmínce o Pavlíkovi.
Nezastoupí mi Šimona. Nikdy, jak to nechápete!
My víme. Nechceme ho nahradit. Pavlík je úplně jiný, těžký případ, vychován v domově. Ale kdybys slyšela, jak mluvil se Šimonem Ten kluk je zázrak, zvlášť mě podržel v těch chvílích. Aspoň se seznamme. Prosím tě!
Netlač na mě
První krůček.
Poprvé přivedli Pavlíka k nim do kanceláře dětského domova. Choval se staženě, na nikoho nesahál, ruce v pěst.
Seděla tu Veronika a nechala je v klidu. Dušan pozoroval Pavlíka, věděl, jak těžké to pro něj je. Doma byl jiný.
Nechtěl napětí prodlužovat, začal povídat nesmysly, vyplňoval trapné chvíle historkami.
Pavlík byl nervózní, ještě ho poslali zpět dříve.
Takový že je neohrožený?
Myslíš, že nás nechce? ptal se smutně Dušan cestou zpět.
Nenech se zmýlit, řekla Veronika. On si to přeje, jak málokdo. Chce být dobrý a má hrozný strach, že nebude stačit.
My jsme tak strašní? tichý hlas Soni.
Jste opravdová rodina. Nikdy to nezažil. Teď sní jen o vás, usmála se Veronika.
Dohodli návštěvu u Novotných. Pavlík souhlasil jen s krajní nervozitou, Sonia s pochybností.
Při čaji měl spocené dlaně, díval se do šálku, bál se něco požít, aby necinkal, nespustil pohledem na vybavení kuchyně. Všechno bylo úplně jiné, než si představoval. Měl strach být tak blízko dospělým.
Bál se Sonii nejvíc.
Upadl nůž a Pavlík škubl Průser no
Dušan ihned: Průser, přesně tak! Neboj se, Pavle, dej si brambor, neboj.
Strčil kousek do pusy, ale žvýkat bylo trapné, tak seděl s plnou pusou.
Relaxuj, kámo! Dušan se usmál.
Chceš vidět Šimonův pokoj? nabídla Sonia.
V Pavlíkovi ožilo cosi, oči mu zasvítily. Přikývl.
Vešel do pokoje a okamžitě padl očima na velký Šimonův portrét. Vypadal jinak, než v nemocnici, trochu silnější, usmívající se. Dodával sílu, říkal jako by: Neboj, jsem tu s tebou.
Jé, Šimone! Pavlík k němu rychle popošel, pohladil rám, Tady je silnější.
To byl před před Sonia nemohla vyslovit před smrtí.
Před tím, než zemřel, že? pronesl host úplně prostě a pohladil rám. Ukážete mi jeho život?
Sonia chvíli nevěděla, pak nabídla fotoalbum.
Radši nepůjdu, Pavlíku, je to těžký. Prohlédni si ho sám.
Sedli spolu, Sonia nakonec taky. Pavlík byl fascinovaný, ptal se, zkoumal, komentoval: Srandovní, skvělý, boží!
Sáhl po fotce z dovolené.
Moře! On vyprávěl, že jste byli na moři!
Sonia se smutně usmála.
Povídal? Ale on už nemluvil
Pavlík se zarazil, pak, trochu vzdorovitě: Ale mně to řekl!
Sonia se nehádala. Najednou nacházela v té chvilce klid. S Pavlíkem bylo snáze smířit se. Nabrala dech.
Pavle, kdybychom chtěli, abys tu žil s námi, souhlasil bys?
V těle se napjal, prsty běhal po fotografiích.
Nevím. Šimon byl skvělý. Já nejsem Já to neumím.
Sonia ho náhle objala. Schoulil se, cítil její hřejivé, měkké ruce.
To je dobře, Pavle. Nechceme tě místo Šimona. Jen jako jeho velkého kamaráda.
Leklé objetí ho zmátlo, nebyl doteky zvyklý. Ucítil ženskou vůni, tělo, teplo.
Aby se rozptýlil, listoval dál, ale Sonia ho držela, kolébala, zamyšleně hladila vlasy.
Pavlík nikdy neplakal.
Ale teď mu slzy vyhrkly, zaplákl. Vzlykl.
Pláčeš, Pavlíku? Neplač, nebo začnu taky. Vydrž, jsi chlap! Musíš být silný! utírala mu slzy dlaní.
Ta slova už někde slyšel.
Okno bylo otevřené. Vzduch proudil, záclona se dmula, zelené listí hladilo oči. Ze Šimonova portrétu se na něj díval klidný přítel.
A Pavlík najednou, jak malý, šeptl:
Neznáte náhodou písničku? Koťátko, koťátko, ocásek máš šedivý?
Tu znám. Ukolébavka, viď? Chceš, abych se ji naučila?
Pavlík si utřel nos a přikývl. Nic víc už si teď nepřál…
***Sonia dlouho nehovořila. Houpali se lehce, tiše, v rytmu větví za oknem. Nakonec pomalu spustila hlas, tichý, opatrně chvějící, jak kdyby sama zapomněla, jak se taková písnička zpívá. Ale našla melodii, notu po notě a zpěv dozněl v Pavlově hlavě teple a měkce, jako když se rozsvítí lampička v tmě.
Zavřel oči, slzy jen stékaly, Sonia je dál beze slov hladila. Listy venku zašuměly ještě silněji, a Pavlík najednou věděl, že je znovu dítě ale tentokrát už ne tak docela sám. Vzduch voněl lípou, nadějí a letním dnem. Sonia zpívala dál, jako by tu píseň znala odjakživa.
Dušan stál ve dveřích, nesměle nahlížel na kolébající dvojici. Setkal se na chvilku pohledem se zesnulým synem v rámečku na stěně a Šimon mu tváří naznačil zvláštní, uklidňující úsměv, co znají jen otcové, kteří dali všechno a přesto musí pustit. V tu chvíli i on poprvé ucítil, že snad začíná pravdu přijímat.
Později, když Pavlík na dvorku kopal míč a Sonia sledovala jeho bosé nohy, zaslechla až z kuchyně, jak si pobrukuje: Koťátko, koťátko Málokdo v domově zpívá nahlas, ale tady, na dvoře plném slunce, to bylo bezpečné.
Dušan ji zezadu objal a Sonia se trochu zachvěla. Přitiskla se k němu a mlčky oba sledovali Pavlíka v jeho první opravdové rodině, jak opatrně rozehrává novou kapitolu svého života.
Bude to teď lepší, viď? zašeptal Dušan.
Bude, přikývla Sonia. Pro všechny.
A i když před nimi byla dlouhá cesta, Pavlík už věděl, že když přijde noc, někdo ho pohladí po vlasech, zazpívá mu ukolébavku. Věděl, že sní dál tentokrát už ne sám, ale s příslibem, který mělo jen opravdové slovo domov.
Listí okenního stromu zašumělo. Venku, kde se svět dělil na bolesti a letní vánky, začal Pavlík věřit, že to dobré může být skutečné.
A v tom koutku nové rodiny se zrodil tichý, malý zázrak největší statečnost ze všech: srdce otevřené pro druhého, co se už nikdy nezavře.
