Petr. Příběh
Nemocniční okno je otevřené dokořán. Ráno ho otevřela sestřička. Vzduch voní svěžestí, záclony se jemně vlní, za oknem těší oči zelená lístí, letní vedro je ještě daleko.
Petrovi právě vyndali slepé střevo. Říkali, že operace byla náročná, že to stihli tak tak, ale Petr byl odvážný.
Injekcí se nebojíš? usmívá se ráno zdravotní sestra, vymačkává ze stříkačky vzduch.
Petr se jen otočí na bok, stát ještě nesmí.
Najde čím strašit…
Přivezli ho z průjezdu. Tam ho píchlo v břiše. Ne, nebyl bezdomovec, vyrůstal v dětském domově. Jen s klukama šel z trhu, kde se pokoušeli neoficiálně si něco přivydělat. A zrovna tam ho to chytlo.
Mrzelo ho hlavně jedno: podrazil Lenku a malýho Ondřeje teď bude v dětském domově dusno. Už včera po operaci přiběhla paní zástupkyně ředitelky, paní Králová, hrála starostlivou. Petr byl ještě otupěný z narkózy, akorát si pamatoval její ustaraný obličej, ale detaily už mu unikaly.
Kéž by ho to radši chytlo až u děcáku, tam už to měl k doktorovi kousek. Ale stalo se to zrovna v průjezdu…
Vinu sváděl na meruňky. Dali jim na trhu přepravku otlučených meruněk podle všeho už na odpis ale byly sladké jak med. Tak se napráskali a přehnali to.
No, hrdino! Jak je? starší lékař s hustým porostem na rukou kontroluje jizvu, To nejhorší máš za sebou. Teď už se neboj.
Já se stejně nebál.
No vida, odvaha. Tak hele, hrdino, ztvrdne lékaři pohled, Jíst zatím nesmíš. Žádné dobrotky! Vydrž chvíli. Večer dostaneš jen ovocné pyré.
Petr jen kývne z úcty. Ví, že mu stejně nikdo žádnou sladkost nepřinese. V dětském domově na něj teď mají vztek kvůli útěku, že vystavil průšvihu i pracovníky. Na trh totiž chodili tajně, škvírou v plotě, a Petr se musel zhroutit přímo cestou zpátky!
A co se týče odvahy doktor má pravdu. Petr je odvážný. Život ho to naučil. Matka ho zřejmě porodila spíš náhodou. Asi nebyly peníze na potrat. Je mu deset, o těch věcech mluví stejně srozumitelně jako ostatní kluci z děcáku.
Na mámu se nezlobí, vděčný je naopak, že ho vůbec přivedla na svět. I když hned po porodu napsala vzdání se, stejně je za to vděčný.
Do tří let je v kojeneckém ústavu, pak přestěhován do dětského domova v Pardubicích, později do Hradce. Kolik si pamatuje, pořád o něco bojoval.
Vzpomíná na rvačky o jídlo ve školní jídelně. Ač byla doba klidná, kuchařky i vedení si neváhaly tajně odnášet půlku jídla domů, dokonce v autech vyvážely zásoby.
Ale že by se rvali jen o jídlo? Kdepak, rvali se úplně o všechno. Petr rostl zdatně, šlo mu to silou. Párkrát si zlomil ruku. Jednou kadeřnice, co je stříhala dohola, málem brečela při pohledu na Petrovu hlavu samá jizva na jizvě.
No a co, brečet kvůli tomu? Petr prostě nikdy nebrečel.
A teď ho chtějí strašit nějakou jizvou na břiše nebo injekcemi…
No to mě rozesmáli!
Dospělí mu připadali chladní a vypočítaví. Nebyl roztomilý prcek ani hezká holčička, kterou by někdo miloval, byl spíš drsný, trochu zlý, přímočarý kluk s výrazným charakterem.
Koukej si dát pozor, Voráčku! Co zas vymýšlíš, zavřu tě do izolace! hrozí mu paní Králová často.
Nepřel se, ale podřizovat se to nikdy. Měl už dávno svá vlastní pravidla.
Na světě byl jen jediný dospělý, na kterého často vzpomínal. Nevzpomínal na mámu tak, jak to umí děti, když si s ní povídají v duchu, ale s touhle paní, co mu prošla životem, si v myšlenkách povídá často.
Bylo mu asi šest, když k nim nastoupila do domova. To byl v domově ještě v Pardubicích, jmenovala se možná paní Marie. Nepamatuje si moc, jen její jemný úsměv, blankytné oči, hřejivé dlaně a vůni. Vzpomíná, jak ho brala na klín a šeptala mu do ucha:
Musíš být silný, Péťo. Dobře papat, opatrovat se a poslouchat. Bude to těžké, ale zvládneš to. Zkus to, ano?
A pak mu zpívala písničku.
Kočičko, koťátko, čumáček šedivý,
Hají, hají, hají.
Šedý ocásek, bílé tlapičky,
Hají, hají, hají…
A i když si připadá už skoro dospělý, často si tu obyčejnou písničku pobrukuje, hlavně v nejhorších chvílích. Zavře oči, zazpívá si potichu, vzpomene na teplo těch dlaní a je mu o něco líp.
Byla to jen na chvilku, pak zmizela. Zůstala mu jen ta písnička a vzpomínka na to, jak ho někdo pochoval. Její jméno už zapomněl, v duchu jí říká maminko. I když ví, že asi byla jen vychovatelka. Ale aspoň si může vymýšlet.
Sestřička zavírá okno, předělává postel naproti. Petr se trochu těší ležet sám, to je nuda.
Brzy do pokoje vjíždí vozík se slabým klukem a kolem spousta dospělých v bílých pláštích. Zmatek. Petr z postele moc nevidí, ale zahlédne. Na posteli leží vyhublý, špičatý kluk, visí nad ním kapačka. Všichni postupně odejdou, zůstane jen zdravotní sestra a muž v bílém plášti.
Nechce se jim povídat, jen tu a tam pár slov.
Bude spát, říká sestřička.
Dobře, děkuji.
Kdyby něco, zavolejte…
Dobře.
Zůstávají tiše. Muž sedí s hlavou sklopenou mezi koleny, ani se nehne. Kluk spí.
V pokoji je horko, ale muž zůstává v saku a plášti. Petr si dokonce myslí, že snad taky usnul.
Ležení už ho bolí do zad, otočí se, postel zavrže. Muž se otočí mezi obočím má hlubokou vrásku, pod očima váčky. Pohled je ale vlídný.
Dobrý den, zašeptá, jako by teprve teď zaregistroval, že tu Petr je.
Dobrý den, opáčí Petr.
Muž procitne, podívá se na syna a pak si vezme židli a sedne si k Petrovi.
Tebe operovali?
Jo, slepák.
To je lepší. Ty ještě nevstáváš?
Zatím ne.
Chceš něco?
Nic mi nesmí. Do večera jen pít. A on? Petr kývne na postel s klukem.
On? muž se otočí, zamračí. Jiná nemoc. Vadí ti, když tu budu? Pomůžu, kdyby něco. Kdyby někdo přišel za tebou, tak půjdu ven.
Nevadí, zavrtí Petr hlavou. Stejně o tom nerozhoduje.
Muž si posune židli, otočí se.
Jmenuje se Šimon, je mu jedenáct. A ty?
Petr, je mi deset.
Díky, Petře, pokývne muž, Petr nechápe za co?
Další den v pokoji zní hlasy od rána. Šimonovi dávají kapačky, několikrát chodí lékař. Táta u něj přespává na skládací posteli, občas na syna promluví. Šimon hýbe rukama a hlavou, ale oči neotevře. Zdá se, že stále spí.
Přijede i starší pár a s nimi žena Šimonova maminka. Vyšší, rázná, mající menší hrbolek na nose, vlasy sepnuté v culíku, oči má zarudlé, uplakané. Do pokoje ji dovedli podepřenou, posadili k synovi. Něco mu povídá, hladí ho pořád dokola.
Nechcete kluka přestěhovat? ptá se táta doktora na Petra, trochu se strachuje o ženu.
Dnes ho převezeme, slíbí lékař.
Doktor, jako by na Petra zapomněl, se k němu nakloní.
Jak je, kamaráde? Bolí?
Trochu.
Petr se opravdu v noci moc nevyspal. Jizva bolela, měl strach se otočit, překážel katetr. Ani včera ho moc nekrmili. Buď zapomněli, nebo říkali, že je brzy.
Zkoušej se už zvednout. Dnes můžeš. Převelíme tě do vedlejšího pokoje. Tak pojď, rozkývej se, pojď, za chvíli přijde sestra katétr vyndat.
Petr se těší, ale sestřička dlouho nejde. Do pokoje pořád někdo proudí.
Teprve dnes Petr začíná chápat, že Šimon asi umírá. Neprobudil se, jen spí, kolem mluvíšepošeptu, všichni jsou napjatí a smutní.
K Šimonově posteli nakonec zůstane slečna jeho příbuzná. Petr se vedle ní stydí, a když přijde sestra vyndat katétr, do očí naznačuje, že je mu to trapné, ale sestra jen odsekne.
Koho ty zajímáš! Ona na tebe nemá čas, dělej.
No, trvá to minutku, ale Petr si vychutnává svobodu. Je úplně nahý, neví, kde má věci. Slečna kouká střídavě z okna na chlapce, upravuje už tak rovné peřiny, zvlhčuje mu rty. Petr jen lituje, že se na věci nezeptal.
Koho ty zajímáš! Tak je to nikoho.
Ale za hodinu stejně zkouší sednout. Otočí se, přikryje se a posadí.
Slečna otočí hlavu.
Chceš pomoct?
Ne, zvládnu. Zatočí se mu hlava. Zase si lehne.
Ale brzy se znovu zkusí postavit.
Nevíte, kam dali moje oblečení? zeptá se.
Nezná, ale prý zjistí.
Ale pohlídej prosím Šimona, jo?
Petr si zkouší dojít na záchod ve staré nemocniční noční košili nohy se mu třesou, bojí se odejít dál než od postele. Ani netušil, jak těžké bude se po pokoji projít.
Pak už mu přinesou oblečení, ale nemocniční. Slečna slíbí, že se otočí zády.
Petr si sedne, natahuje kalhoty všechno moc veliké, musí stáhnout provázek, což umí. Nahnout se k nohám je peklo, teprve když se doplazí a šlape si po kalhotách, slečna si všimne.
Stůj, podívám se na to… Přidřepne, zakasává mu nohavice, trvá jí to dlouho, až z toho Petru není dobře.
Spadnu…
Slečna ho popadá, usadí na židli.
No teda, ty ještě vůbec nejsi zdravý. Snídal jsi? Jak se jmenuješ?
Petr.
Já jsem Eliška. Péťo, měl by tu být někdo z tvých. Chceš zavolat mámě, nebo nemáš doma telefon?
Mámu nemám.
A… Tak aspoň tátu, nebo s kým žiješ?
V pohodě, opravdu. Už je mi líp. Potřebuju na záchod.
Doplazí se na WC, podívá se v zrcadle. Modré kruhy pod očima, bílé rty. Jen ty jeho černé oči žhnou. Jednou mu řekla jedna vychovatelka, že jméno Voráček má asi podle těch očí černé jak křídlo vrány. Tak mu říkají Vrána. Je na to pyšný.
Opláchne se studenou vodou to pomůže. Asi Eliška poprosila, přinesli mu ovocný nápoj.
Čím si mám zajít do jídelny? Už tě zvedli, tak můžeš sám.
Kam?
Chodba, dolů a zase vpravo. Když budeš mít hlad, najdeš po vůni, šklebí se uklízečka.
On sotva stojí! Jaká jídelna? Přinesu mu sama. Zatím nic jiného nedostane, rozčiluje se Eliška.
Petr už nevydrží ležet, chodí po pokoji. Nakoukne na Šimona pěkný kluk, kudrnatý, podobný mamince. Jen vyhublý.
On umírá? Takoví jsou děti z děcáku přímočaří.
Slečna se zachvěje.
Nevíme. Ale… Ano, Šimonek je hodně nemocný. Měl čtyři operace na střevech. Jeho rodiče už nežijí pořádně, jen ho zachraňují. Já jsem jeho teta, sestra jeho táty. Ale víš, občas se dějí zázraky, co?
Nevím, sedne si Petr na postel.
Přemýšlí o Šimonovi. Dostal jiný život, jak z filmu. Má mámu, tátu, dědu, babičku, příbuzné… Může být spokojený. A přece tady leží a umírá.
Neměl štěstí…
Nakonec Petra stejně převezou do vedlejšího pokoje ke starým pánům, protože měl zvýšenou teplotu. Tady se nudil, ale vracel se sedět k Šimonovi. Nikdo ho nevyháněl.
Kvůli teplotě musel zůstat v nemocnici déle.
Za tu dobu už toho o Petrovi věděl Šimonův táta, pan Marek Egon, skoro všechno vyptával se nenápadně, poslouchal. Dokonce mu donesl oblečení, Petr se zaradoval, byl zvyklý nosit věci po cizích, přijal je, pak pohlédl na Šimona.
To je Šimonovo, viďte?
Je.
A co když náhodou neumře?
Marek se na něj podívá překvapeně. U nich doma nikdo to slovo umřít nahlas neříkal. Čekali na konec, ale vyslovit nahlas smrt jediného dítěte? To je těžké.
Jen jednou vyhrkla Soňa, když jí řekl, že udělali všechno, co mohli.
Proč! Jak to, že když jsme udělali vše správně, on stejně umírá? Proč mě to má uklidnit?!
Když odchází duše, slábne i tělo. Manželka žila už jen vedle syna, nechtěla žít dál. Dávali jí sedativa, moc to nezabíralo.
A co když neumře? zeptá se Petr.
Marek zatouží odpovědět upřímně nejen jemu, hlavně sobě.
Bohužel nemá šanci. Umírá, Péťo, dává mu to těžko.
Bolí to umírat? Petr tiskne k sobě Šimonovu košili, dívá se na něj s bolestí, svraští čelo.
Marek to vidí. Upřímně soucítí, kluk ho zasáhl. Strávil s nimi posledních pár dní, slyšel lékaře. Je to dítě pro sirotka děsivé.
Rychlejší, než se usne. Děláme vše, aby ho nic nebolelo.
Ale hýbe se.
Ano. Proto s ním mluvíme. Doufáme, že slyší. I když to jistota není.
U Šimona byla pořád rodina. I tak se ale jednou zdržel Marek na chodbě déle a Petr zůstal u syna sám, Marek ho pak zahlédl sedět, jak drží Šimona za ruku a povídá mu.
… A nevím, kde moje máma je. Možná už není. No, vykašlala se na mě a já jí to nevyčítám. Kdyby přišla, odpustím jí, fakt… A ty neumírej. Koukej, jak tvá máma trpí. A táta bezvadný chlap! Já kdybych měl takovýho tátu, nikdy bych neumřel. A košili ti vrátím. Nikde ji nezašpiním. Mám jich hromadu. Neumírej, bojuj. Fakt, snaž se.
Marek zahuhlá, Peťa vyskočí.
On slyší, opravdu. Stiskl mi ruku. Vážně nevěříte?
Věřím, Péťo, věřím! Možná opravdu slyší.
Marek i rodina čekají na konec. Jejich Šimon, nadaný jedináček a jejich naděje umírá. Nemoc mu zjistili v osmi začalo to svalovou dystrofií. A pak přišlo srdce, plíce, střeva a pořád dokola… Léčili se v Praze i Brně, u špičkových doktorů. Díky tomu se dožil jedenáctky. Šimon si na nemoc zvykl, bral ji jako fakt, nestěžoval si.
Nejtěžší to bylo pro mámu, Soňu. Spávala u něj po nemocnicích, obíhala všechna oddělení, modlila se v kostelích. Marek byl vedle, byl silnější.
Co měla síly, přišlo jí před pár týdny, když bylo jasné, že umírá. Dali jí sedativa.
Povídej mu, Péťo. Povídej. Myslím, že slyší a je rád.
Marekovi slova cizího kluka u smrtelné postele jeho dítěte pomáhala, držela ho nad vodou. Stál za dveřmi a poslouchal:
…Víš, když mě jednou takový borec, Saša Říha, praštil a zlomil mi ruku, úplně se mi zatmělo před očima. Nevěřil bys, co? Ale bylo to jen na chvilku. Koukám, ruka tady v tomhle ohybu. A on čeká, jestli spustím pláč. Já vstal, setřepal prach, podal mu ruku a řekl: – Tak co civíš? Klidně zlám i druhou. Otočilo se mi, ale plakat jsem nechtěl. Naschvál. On letěl pro sestřičku. A už brečel on.
Vidíš, ruka se zahojila. I tobě bude líp, uvidíš. Zlomenina je horší než tvoje nemoc. Tak pojď, vrať se mezi nás.
Šimon umřel v noci. Petr si toho vůbec nevšiml, nikdo mu nic neřekl. Ráno šel na vizitu, snídani, pak se staví v pokoji.
Tam, kde spal on, už někdo balí věci.
A kde je? kývne na ustlanou postel, kde nedávno ležel Šimon.
Nevím, nikdo tady nebyl, odpoví nový pacient.
Petr běží na sesternu, sestřička nikde, běží do lékařského, hledá doktora, ptá se jiného.
Šimon! Kde je Šimon? Odvezli ho? Kam?
Šimon? mladý doktor se zamračí, No… víš. On moc stonal…
Umřel? Přeruší ho Petr.
Lékař kývne.
Občas se to stane.
Petr uskočí ke dveřím. Má v tu chvíli vztek na všechny v té nemocnici, na doktory i personál.
Hajzli, nezachránili!
Jak jinak nazvat svůj vztek?
V chodbě uklízečka myje podlahu, Petr kopne do vědra s vodou, rozleje se. Křik, lékaři vyběhnou, sestra přiběhne.
Nadávají mu, hartusí, on však kopne do dveří do svého pokoje, sedne si na postel a zakryje si uši.
Celá nemocnice, tolik lidí a nikdo nedokázal jeho kamaráda zachránit. Nikdo.
Proč se pro Petra, který byl celé dny v bezvědomí, stal Šimon kamarádem, nechápe. Ale stal. Petr mu vyprávěl celý svůj příběh. I o mamince, i o té paní, co mu zpívala, i o rvačkách.
Jednou v noci, ještě když s ním spal v pokoji, se Petrovi zdálo, že Šimon sedí na posteli, usmívá se smutně. Petr k němu běžel, chtěl ho obejmout, ale Šimon poprosil, ať ho nechá sedět. Tichounkým hláskem mu vyprávěl o sobě.
Nebyl si jistý, co povídal, ale mluvil. Petr si pamatoval jen hlas. Poslouchal, až Šimon najednou pohlédl k oknu, vstal, začal šplhat na parapet. Petr se ve snu tak bál, že spadne, až se strachem probudil.
Za oknem šuměly tmavé větve, svítil měsíc. Šimon se zmítal, hlavou házel, ruce rozhazoval, unavený táta spal.
Tak si Petr sedl na Šimonovu postel, chytil jeho hubené ruce a začal mu zpívat tu jedinou ukolébavku, co mu kdy zpívala paní:
Kočičko, koťátko, čumáček šedivý…
Od té doby vede Petr v duchu rozhovory se Šimonem. Ten mu vypráví o rodině, o prázdninách u moře, o babičce, dědečkovi generálovi, mluví o škole, spolužácích, pokoji, kde má všechno, a o mámě, co ho budí ráno.
Tak si představuje Petr rodinu a tak o tom Šimon vypráví. Občas jsou jeho představy neskutečné nikdy v rodině nebydlel, nikdy rodinný byt neviděl, jen v televizi.
Představuje si třeba, že postele mají doma všichni v jednom pokoji, každý svou. V předsíni má každý skříňku, ve čtvrtek je vždy ryba a ráno zalévá čaj máma naběračkou.
***
Zvláštní. Když Marek, když zemřel syn, vydechl. Ne proto, že by ho nemiloval, nebo byl špatný otec, právě naopak. Šimon už doopravdy nežil, v bezvědomí ležel moc dlouho, kdyby ho drželi při životě, jen by se trápil. Takto… má klid.
Teď musí přijmout jeho smrt a pomoct manželce, i sobě, jít dál.
A čím dál častěji myslí na Petra.
Jasné je, že na adopci není čas. Soňa by to nepochopila. Není možné nahradit Šimona jiným klukem. Na stole stojí Šimonův portrét v květinách, Soňa chodí denně na hřbitov, pálí svíčky, modlí se. Přitom po osmi letech, co měla mimoděložní, vědí, že už nikdy děti mít nebudou.
A Petr už nikdy nebude mít rodiče…
Jasně, že je úplně jiný než Šimon. Drsný, neuhlazený, černooký. Ale Marek slyšel, jak mluví má čistou, nezkaženou duši.
Soně, byl jsem v nemocnici. Petra propustili. Drželi ho, ale teď ho pustili.
Proč? Proč jsi tam vůbec jezdil? Soňa zakroutí hlavou.
Co já? Ale… vyzvedl jsem lékařské zprávy Šimonovy. Prý tam Petr dělal rámus, když zjistil, že Šimon není.
Blbeček, povzdechne Soňa.
To víš…, pokývne Marek.
Nevíš, mě to už tolik nebolelo. Práci zvládnu.
Dobře.
Jen mi teď o žádném klukovi radši nemluv.
Marek mlčí ale jede na víkend do dětského domova. Něco ho tam táhne. Petr o tom domově vyprávěl, zdálo se, že řád tam není. Ale osobně se s Petrem seznámit nemůže ptají se, podezřívavě sledují, ředitelka není vstřícná, cizím lidem nevěří.
Nevzdává se. Vzpomene si na spolužačku Terezu Šebelovou, která pracuje v psychologickém centru pro zájemce o adopci.
Rychle najde adresu, jede za ní domů. Hodně spolu mluví. Tereza rozumí, soucítí, slíbí zjistit o Petrovi víc, ale zdůrazňuje, že nejdůležitější je souhlas manželky a samotného kluka. Bez něj to nejde.
Marek si obstará seznam dokumentů z opatrovnického soudnictví i adopce. Opatrovníci jsou překvapivě vstřícní. Slibují zajistit setkání s klukem.
O těchto návštěvách ženě neříká. Ale tchánovi a sestře Elišce ano. Eliška je optimistická kluk se jí líbil, slíbí, že bude se Soňou mluvit.
Ale Soňa při každé zmínce o Petrovi pláče.
On nenahradí Šimona. Nechápete to!?
My přece nehledáme náhradu. Je to sirotek, a my… taky. Je jiný, je složitý, vyrůstal v děcáku, nepřijde místo syna. Ale kdybys slyšela, jak mluvil, jak mu záleželo na Šimonovi! Jak ho podpíral, když my už nemohli… Pojďme ho jen poznat. Prosím tě.
Jen mě do ničeho netlač…
A to je první ústupek.
Když Petr přijde na první schůzku do ředitelny, působí křečovitě: ani se nepodívá do očí, sevře prsty až do běla, ruku Markovi nepodá.
Je tu Tereza. Mlčí, dívá se. Marek cítí, jak je kluk vystrašený. Petr se dusí tichem. V nemocnici byl jiný.
Chtělo by se obejmout ho Neboj se!, ale Marek neví, jak. Dívá se na ženské, hledá pomoc. Soňa ho pozoruje, vzdychá, Tereza mlčí. Marek se pouští do povídání o hloupostech, jen aby nebylo ticho.
Petr je v nervech, takže ho po chvíli pošlou zpátky.
No, nestrašný to hrdina!
Myslí, že k nám asi nechce, viďte? ptá se Marek smutně cestou domů.
To bych neřekla, usměje se Tereza, On po tom touží tak, jak málokdo. Bude se snažit, ale má strach, že nesplní očekávání.
Jsme tak hrozní? ptá se Soňa.
Jste opravdoví rodiče, jaké nikdy nepoznal. Jen neví, jak se chovat, bojí se, že nebude dost dobrý. Teď myslí jen na vás, ujistí Tereza.
Shodnou se, že Petr přijede na návštěvu. Ještě neslíbil, Soňa stále váhá.
Když ho Marek přiveze, sedí u čaje. Petr má zpocené dlaně, kouká do hrnku, bojí se něco kousnout, bojí se cinknout, ani nevzhlédne ke krásné kuchyni. Všechno tu je jinak, než si myslel. Připadne si, že jsou až moc blízko.
Nejvíc má strach právě ze Soňi.
Spadne lžička Petr se lekne, napne.
No to je v háji…
Marek zareaguje: V háji, přesně! Já jsem nemehlo. Péťo, najed si brambory, nač čekáš?
Petr vzít kus brambory, ale rozžvýkat to jde špatně, potí se.
Ale brácho, co je? Uklidni se.
Péťo, chceš vidět Šimonův pokoj? najde Soňa odbočku.
To Petr ožije rozsvítí se mu oči, kývne.
Vejde do pokoje a první, co uvidí, je velký Šimonův portrét. Trochu jiný než v nemocnici, ale hledí z něj živě, usměje se. Je to skvělá podpora jako by říkal: Neboj, jsem tu.
Ale, Šimone! Ahoj! přistoupí, dotkne se rámu, podívá se na Soňu: Tady je tlustší.
Byl, nebyl tak hubený… Před…, nejde jí říct to slovo zemřel.
Před tím, než zemřel, že? Můžete mi ukázat, jak tu žil?
Soňa nechápe, ale vytáhne fotoalbum.
Víš, já teď nemůžu prohlížet, je mi to těžké. Prohlédni sám.
Petr otevře album, Soňa si stoupne k oknu.
A to je on? Tak malý?
Soňa přijde zpět, sedne si k němu, nakonec obrázky prohlíží spolu. Petr glosuje vtipný, bezprostřední.
Všechno ho zajímá. Kladne spoustu otázek.
A pak vezme fotku od moře a zajásá:
Hele, moře! Říkal mi, že jste byli u moře.
Soňa pokývá hlavou.
Říkal? Vždyť už dávno nemluvil…
Petr zrudne, dojde mu, že přehání, ale stojí si za svým:
Mně to tak říkal!
Soňa se nenamáhá odporovat. Dívá se na fotky, už ne tak bolestně. Vedle toho upřímného kluka jí je dnes o něco snáz. Myslí, že mu to opravdu, pomůže přijmout, co se stalo.
Nadechne se a ptá se přímo:
Péťo, kdybychom tě chtěli adoptovat, šel bys?
Znovu ztuhne a mlčí při listování.
Nevím. Šimon byl dobrý. Já moc ne. Já to neumím…
Soňa ho najednou pevně obejme.
Dobře. Ne protože místo Šimona, ale protože tě přijmeme jako jeho velkého kamaráda.
Petr se poleká na dotek není zvyklý. Nikdo ho neobejmul docela dlouho. Cítí ženskou vůni, teplo rukou.
Aby odvedl pozornost od objetí, v listování pokračuje, sevřené prsty bílí, ona ho nepouští, chvíli s ním jemně kývá, přemýšlí.
Petr nikdy nebrečel.
Teď mu ale v krku vyskočí knedlík a vyhrknou slzy. Zasýpká.
Brečíš, Péťo? Ale ne, nebreč už, nebo začnu taky! Vydrž, musíš být silný! Jsi přece chlap! utírá mu ze tváře slzy.
Tahle slova už slyšel.
Okno v pokoji zůstává otevřené. Vzduch je čistý, záclony se nadouvají, za oknem zelené lístí těší oči a z portrétu shlíží přívětivý Šimon.
A Petr se najednou, jak malý kluk, zeptá:
Neznáte náhodou takovou písničku? Kočičko, koťátko, čumáček šedivý, hají, hají, hají…
Slyšela jsem ji, je to ukolébavka, že? Chceš, abych se ji naučila?
Petr potáhne nosem a přikývne. Nic víc si už přát nepotřebuje…
