Pes přicházel k mým dveřím celý týden. A pak jsem zjistila proč
Ranní úder na dveře mě v 7:00 naprosto brutálně vytáhl ze spánku.
Přes ramena jsem přehodila župan a šourala se ke dveřím. Na předložce seděl pes. Zrzavý, v odstínech jantaru, s bílými fleky na hrudníku. Už žádný dorostenec kolem čumáku mu prosvítala šedina. Zvedl ke mně kukadla a tiše čekal.
Čípak jsi? zeptala jsem se.
Odpovědí byla tichá bubnování ocasu o lino tuk-tuk. Žádný obojek, žádná známka. Prostě sedí a čučí.
Dřepla jsem si a natáhla ruku. Pes si mě obezřetně očuchal, pak mě lízl do prstů. Mokrý čenich, vřelý jazyk. A zase ty oči, co mě skoro probodly doslova čekací pohled.
Ztratila ses?
Mlčení. Dýchal ztěžka, bylo vidět, že už má nějaké to kolečko za sebou.
Došourala jsem se do kuchyně. Večer předtím zbyl karbanátek, našla jsem ho v lednici. Hodila jsem ho do staré salátové mísy s prasklinou a vrátila se ke dveřím.
Pes žral nenasytně, ale slušně. Nehltal, nevrčel. Dojedl, oblízl se, mrknul na mě a vyrazil dolů po schodech. Ještě jsem slyšela to typické ťukání drápů.
Zavřela jsem dveře. Byla divná.
Druhý den ráno opět ťukání.
Otevřela jsem a ona zas seděla na svém místě. Na předložce, zrzavá s prošedivělou čumou a letmým pohledem.
Tak už zase ty?
Ocas odpověděl: tuk-tuk.
Nakrmená, tentokrát kuřecí řízek, co se nehodil už ani do rizota. Pořád ta stará mísa. Sežráno, pohled, odchod.
A třetí den přišla taky. A čtvrtý. Začala jsem jí schválně nechávat něco k snědku. V krámku pod barákem jsem koupila granule. Prodavačka se na mě jednoho dne vyzývavě usmála:
Nový hafan?
Kdeže, odpověděla jsem. Cizí. Jen tak se staví na návštěvu.
Zarazila se, ale nekomentovala.
Pátý den už jsem stála připravená. Budík jsem nepotřebovala, probudila se sama v 6:50, nachystala čaj, vytáhla misku už ne tu starou mísu, rovnou keramickou s obrázky rybek po kraji, měla jsem styl. Pes sežral vše s grácií. Já pila čaj. Mlčely jsme spolu.
Pak odešla a já vyrazila do práce.
Bydlím v téhle garsonce už tři roky. Malý privát v paneláku, nic extra, ale vlastní. Jsem servírka v kavárně Bříza směny šíleně dlouhé, večer nohy hučí. Domů se vracím do ticha. Televize, večeře, spánek. A pořád dokola.
Tahne mi na čtyřicet, ani pes, ani manžel vlastně jo, pes teď chodí sám. Vztahy nevyšly. Nijak si nestěžuju, zvykla jsem si. Ale stejně občas sedím v kuchyni a říkám si: takhle to vážně projede celý život? V tichu?
A najednou ranní ťukání na dveře. Zrzavý čumák na rohožce. A začnu se přistihovat, že to ťukání večer vyloženě vyhlížím.
Sedmý den už jsem to nevydržela.
Pes po večeři zůstal sedět přede dveřmi. Jindy mizel okamžitě, dnes zůstal. Koukal.
Čípak jsi doopravdy? Někoho tě určitě hledá.
Peska (ano, holka, věděla jsem to od začátku).
Mokrý čumák přitiskla k mému kolenu. A tehdy mi došlo: ta není ztracená. Chodí ke mně schválně. Ví, kde je vchod, kdo tu žije, které patro. Pohodlně se tu chová, jako by tudy procházela dvacet let.
Popadla jsem papír a napsala:
Čí je tenhle pes? Chodí ke mně každé ráno už týden. Zrzavá fena, vypadá na sedm let. Pokud je vaše, volejte
Přidala jsem číslo.
Zmuchlala lístek, omotala izolepou proti dešti, našla ve skříni starý řemínek a připnula jí ho kolem krku jako náhradu za obojek.
Doneseš to domů, viď?
Podívala se na mě a ocas: tuk-tuk. Sešla po schodech dolů.
Celý den jsem v práci nervózně sahala po mobilu, co půl hodiny kontrolovala displej. Ticho.
Večer doma nic, žádná SMS, žádné zmeškané volání.
Možná není ničí. Možná už o ni nikdo nestojí?
Ale odkud pak zná náš barák?
Další den večer zabouchání na dveře.
Otevřu.
Na prahu stojí chlap.
Asi něco přes čtyřicet. Široká ramena, ale spíš sušší figura košile na něm vlála, jak kdyby ji pět let nosil někdo jiný. V ruce držel červené vodítko, které mi bylo až povědomé.
Dobrý den, promluvil tiše, husky hlasem. Jdu kvůli tomu lístku. To je můj pes.
Červené vodítko bylo ošoupané u poutka. Vzpomněla jsem si: už jsem ho viděla, když soused někdy ráno venčil psa. Starší pán z protějšího bytu, tichý, v letech.
Pan Boris Černý.
Vlastně, opravil se muž, patřila mému strýci. Měl byt tady, vedle.
To vím, řekla jsem. Pan Černý.
Přikývl.
Zemřel před čtyřmi měsíci.
Vzpomněla jsem si. Bylo podzimní oznámení na vchodových dveřích: Boris Černý, narozen 1953, zemřel Jen jsem prošla okolo, v duchu si řekla: soused. Nikdy jsme si moc nepovídali maximálně pozdrav. Dobrý den Dobrý den. Konec. Pak v protějším bytě ztichlo.
Jsem jeho synovec. Václav. Další příbuzní nejsou. Mně připadl byt a ona.
Kývl na vodítko.
Zrzka.
Tak se jmenuje?
Tak jí říkal strejda. Jinak podle papírů má jméno hodinové, ale pro něj byla prostě Zrzka.
Ustoupila jsem.
Pojďte dál.
Váhal, ale vešel. Prohlídl si malou chodbu, úzkou, s dveřmi do kuchyně vlevo, pokojem vpravo.
Nechápu to, řekla jsem. Chodí ke mně. Každý den. Týden v kuse.
Václav si povzdechl, přejel si rukou po tváři, únava v očích.
Já vím. Sleduju ji. Každé ráno zdrhne. Myslel jsem, že jde blbnout na dvůr. Ale ona chodí sem.
Sem? Ke mně?
Do tohohle vchodu. Na vaše patro. Pohlédl na mě. Hledá jeho.
Nejdřív mi to nedocvaklo. Pak mě zamrazilo.
Tedy…
Strejdův byt je přímo naproti vašemu. Stejné patro, stejný vchod. Zapamatovala si cestu. Každé ráno vyběhne, sedne si ke dveřím naproti, čeká. Pak odejde. Pořád dokola.
Už mi nebylo teplo. Pes nechodí kvůli mně. Čeká jeho. Pana Černého tichého starce, co s ní dřív obcházel v parku. Dobrý den Dobrý den. On už tu není, ona pořád čeká.
Tak proč ke mně? zeptala jsem se. Proč nezůstane naproti?
Tam bydlím já, odpověděl Václav. Jiné pachy, jiný hlas. Nepustí si mě k tělu. Tady možná něco v chodbě připomíná starý známý zápach. Nebo si vybaví, jak kolem vašich dveří chodil. Nevím.
Zmlkl. Stál v mé chodbě s červeným vodítkem v ruce, evidentně ztracený.
Nezvládám to, přiznal nakonec. Smutní. Skoro nejí, nechce si hrát. Celej den leží v předsíni. A já… rozhodil rukama jsem pro ni pořád cizí.
Došli jsme do kuchyně. Dala jsem vařit vodu, vytáhla hrnky. Václav se zhroutil na stoličku, všechny starosti na zádech.
Nastěhoval jsem se před dvěma měsíci, řekl. Než se všechno vyřídilo, pes bydlel u paní pod námi. Pak jsem přebral klíče, psa taky.
Nejste Pražák?
Z Brna. Pracuju na montážích po směnách. Odmlčel se. Strejdu jsem neviděl snad deset let. Naposled na pohřbu jeho ženy. Od té doby zůstal sám. Se Zrzkou.
Nabila jsem čaj, přihodila cukr kývnul, takže správně.
Byl nemocný?
Srdce. Václav usrkl. Vzdal to. Umřel potichu. Našli ho až za tři dny. Zrzka byla po celou dobu s ním. Ani žrát, ani pít. Jen čekala.
Představa: prázdný byt, ticho. A pes, věrný, zrzavý, čeká, že pán vstane. Jenže už nikdy nevstane.
Je mi jí líto, řekla jsem. Ale nevím, co s tím.
Václav postavil hrnek.
Pomáháte jí už teď. Když chodí sem, je jí asi líp. Můžete ji někdy pustit dovnitř? Aspoň na chvíli?
Podívala jsem se na něj. Chlap přes čtyřicet, sám, pes se s ním nebaví. A já skoro čtyřicet, taky sama, jen pes si mě vybral.
Dobře, přikývla jsem. Ať chodí.
Druhé ráno Zrzka zase zaklepala teda, vlastně spíš bouchla ocasem o lino. Otevřela jsem. Seděla na rohožce, ocasem si vyťukávala houslový part.
Čau, řekla jsem. Pojď dál.
Poprvé za celou dobu neváhala, prošla až ke mně dovnitř. Očichala chodbu, nakoukla do pokoje, pak šla za mnou do kuchyně a sedla si k nohám.
Dala jsem misce granule. Jedla v klidu, žádný hltání, žádné drama. Pak ke mně přišla, lehce šťouchla hlavou do kolene vděčná, upřímná.
Stýská se ti?
Neodpověděla. Jen se dívala tmavýma, chytrejma, smutnýma očima.
Pohladila jsem ji po hlavě.
Mě se taky stýská. Po svém.
Zrzka mi položila hlavu do klína. Těžkou, teplou. Seděly jsme mlčky minutu, dvě. Pak se zvedla a zmizela.
Večer volal Václav.
Už je doma, říká. Klidná, poprvé neciví do zdi. I jedla.
To je fajn, řekla jsem. Ať chodí po ránu. Já vstávám brzy tak jako tak.
Moc děkuju pauza Mohl bych taky někdy přijít? S ní?
Přemýšlela jsem. Skoro cizí chlap, proč ne. Mluvil ale tak zdrženlivě, že odmítnout nešlo.
Klidně.
V sobotu přišel ráno. Zrzka na vodítku, v ruce igelitka.
Něco jsem přinesl.
Vytáhl starou keramickou misku prasklou, květiny už vidět jen zběžně.
Strejdova, prohodil Václav. Nikdy nejedla z jiné.
Vzala jsem misku těžká, ošuntělá, plná paměti.
Nasypala jsem granule. Zrzka ji očichala a najednou se ocásek roztočil jak vrtule. Zblajzla to v rekordním čase, vyčistila každý kousek. Pak se na mě zadívala.
Poznala ji, řekl Václav a hlas se mu trochu zlomil.
A všechno najednou začalo žít. Procházky, čaj, klábosení. Zrzka pookřála. My trochu taky.
Někdy, aby mohl člověk začít nový život, stačí prostě otevřít dveře. Třeba někomu, kdo si jemně klepe ocasem: tuk-tuk.
