Podávej vodu, usuším v hrdle, už hodinu ti volám, ale ty tu řinčíš hrnci, jako bys mě schválně neslyšela!
Chraplavý, rozmrzelý hlas z podivně vzdáleného pokoje šlehl Blanku tak ostře, že málem upustila naběračku. Snaživě vdechla vůni vařeného kuřete promísenou s pachutí léků, která se zabydlela v tapetách i závěsech, zatímco si v duchu odpočítávala do deseti. Tři roky tohohle domácího labyrintu. Vypnula plyn pod vývarem, nalila do sklenice vlažnou vodu studená nesmí, horká taky ne a šla do ložnice tchyně.
Božena Vojtěchová napůl ležela na horách polštářů jako stará, nespokojená vrána. Její oči dravé a kalné sledovaly Blanku každým pohybem. Umístění na stole skoro pohřebním: ampulky, platíčka léků, hromada křížovek, mezi tím se povaloval nový hnědý obálka tentokrát s rohem dokumentu s městským znakem.
Tu máte, paní Boženo, napijte se, snažila se Blanka znít klidně. Nevnímala jsem vás, digestoř hučela. Kuřecí polévka je hotová, hned vám rozmixuji zeleninu, jak doktor přikázal.
Tchyně popíjela po malých doušcích, zkřivila tvář jako při octu a odsunula sklenici.
U tebe jsou vždycky výmluvy, zavrčela a otřela si ústa rohem prostěradla. Digestoř, vysavač, telefon. A manželova máma tu leží a pouští z hrdla žízeň.
Jsem vždycky nablízku, Blanka zvyklá míjet myšlenými uštěpačkami, narovnala deku a znovu si všimla podivného obálky.
Co to máte? Nějaká nová doporučení od doktora? kývla hlavou. Možná potřebujete něco z lékárny.
Božena rychlostí nečekanou u člověka, který před chvílí stěžoval, že nemůže zvednout lžíci, přikryla obálku.
Nehrabej se v tom! vyštěkla. Moje osobní papíry.
Blanka zůstala v rozpacích. Normálně naopak Božena trvala, aby Blanka četla všechny lékařské zprávy i složenky. Tohle tajemství bylo nové.
Jen jsem se ptala začala, ale vstupní dveře hlasitě klaply a v předsíni zazněly těžké kroky.
Vojtěch je doma! tvář Boženy se okamžitě proměnila v úsměv. Synu, pojď za maminkou, zachraň mě před dozorkyní!
Do pokoje vešel Vojtěch, manžel Blanky, s pomačkaným sakem a vykloněnou kravatou, vyčerpaný z práce vedoucího obchodního oddělení, ztracený mezi úřady a nemocnicí, doma jen ve večerním marasmu.
Ahoj, mami. Ahoj, Blani utrousil, políbil matku na tvář a Blanky si ani nevšiml. Cože? Jaká dozorkyně? Blanka se o tebe stará jako o dítě.
Starala by se Božena našpulila ústa. Starala a čekala, kdy uvolním místo. Myslí si, že nevidím? Má prázdné oči, žádná láska, jen povinnost.
Blance se v krku usadil smutek. Když Boženu postihl před třemi roky mrtvice, řešili: pečovatelka nebo domov důchodců. Peníze nebyly, domov Vojtěch odmítl co tomu řeknou lidi, vlastní mámu odkládat pryč. Blanka se tedy vzdala práce v knihovně, nastěhovali tchyni do jejich trojky, její dvoupokojový byt začali pronajímat na zaplacení léčby a rehabilitace.
Jdu prostřít stůl, řekla tiše a odešla.
Vojtěch u večeře bez zájmu žvýkal karbanátek.
Chutná ti? doufala, že bude alespoň trochu milý.
Normálně, neopřel oči od telefonu. Hele, Blani, máma chce pozvat Hanu na návštěvu. Prý se jí stýská.
Hana byla neteří Boženy, dcerou její zesnulé sestry. Žena kolem čtyřicítky, hlučná, výrazně nalíčená, naprosto nepraktická. Objevila se dvakrát do roka, přinesla levný zákusek, hodinu vyprávěla o svých milostných patáliích a zmizela, zanechávajíc vůni laciného parfému a kupu špinavých talířů.
Proč? podivila se Blanka. Boženě kolísá tlak, potřebuje klid, Hana je jako tornádo. Zase ji rozruší
Máma chce. Prý má nějaké záležitosti. Ať přijde zítra, vydržíš hodinku.
Druhý den dorazila Hana přesně v poledne. Vpadla do bytu v kozačkách, prošla po pečlivě vyčištěném koberci a už ve dveřích:
Blaničko, ahoj! Ty jsi se zkulatila, co? Ten župan není lichotivý. Kde je teta Božena? Mám pro ni dobroty!
Měla igelitku s marcipánem, který Božena nesměla kvůli cukrovce.
Blanka mlčky ukázala na dveře ložnice. Hana zmizela, ozval se živý šepot s občasnými vzlyky Boženy. Blanka šla na kuchyň a třídila pohanku, ale nemohla se zbavit neklidu. Ten hnědý obálka jí vrtala hlavou.
Za hodinu vyšla Hana ze dveří, zářila a držela právě ten obálka. Ledabyle ho hodila do své kabely.
Tak, Blani, už zase běžím! Práce, business, víš, jak to chodí! Teta Božena spí, nebudí ji. Koukám, že tu máš uklizeno, ale ty záclony jsou jak z minulého století!
Zmizela jako pára.
Večer, když Blanka měnila Boženě povlečení boj s těžkým tělem a neochotou pomáhat odhodlala se zeptat:
Paní Boženo, jaké papíry jste Haně dala? Potřebujete kopie? Nebo něco na úřad?
Tchyně se slizce zamžikala. V jejím pohledu se mihl triumf.
To je, Blaničko, moje vděčnost. Hana je jediná duše, která mě má ráda bez nároku. Žádné dělení bytů, dědictví prostě krev není voda.
Blance se udělalo chladno.
Jaký byt? Vaše dvojka se pronajímá, peníze jdou na vaše léčení. Domluveno bylo, že pak jednou připadne vnoučatům, našim dětem.
Božena se zasmála suchým smíchem, skoro jak křivka havraního křiku.
I vy jste domluvení! Umíte si dělit kůži nechyceného medvěda! Rozhodla jsem jinak. Dnes tu byl notář, zatímco jsi byla v obchodě. Odevzdala jsem darovací smlouvu. Haně.
Blanka ochabla s prostěradlem v ruce. Všechno se otřáslo.
Smlouvu? Haně? Té Haně, která vám nikdy nepodala vodu? Která neví, které pilulky berete?
Ona mě nepomlouvá! zaječela tchyně. Ty chodíš s kysele tváří, děláš mi službu! Myslíš, že necítím tvou netrpělivost? Čekáš, až umřu, abys byt převzala! Tak teď šmik! Hana je majitelka. Oficiálně. Občanský zákoník, § 2057 darování. Zpátky to už nejde.
Blanka usedla na okraj židle. Nohy ji neposlouchaly. Tři roky. Tři roky vyškrtnutých dní. Injekce, pleny, rozmary, bezesné noci. Opustila kariéru. A kvůli čemu? Aby slyšela, že je chamtivá cizinka?
A Vojtěch? zeptala se. Vojtěch to ví?
Dozví se, až bude čas. Moje věci, dám komu chci. A teď utíkej, rozmixuj polévku, mám hlad. Plena tlačí, spravit!
Blanka vstala, v uších jí zpíval prázdný šum. Odejít. Otevřela dveře, vzala kabát, kabelku, a zamířila do noci. Potřebovala vdechnout ulici.
Dvě hodiny bloudila mezi lampami, dokud nezmrzla. Jediná myšlenka v hlavě: zrada. Nejen od tchyně lásky od ní nečekala ale i manžela. Notář nepřišel sám; někdo musel otevřít dveře, vyřídit dokumenty.
Když se vrátila, Vojtěch už byl doma a jedl polévku z hrnce.
Kde jsi byla? utrousil nespokojeně. Máma řve, plena mokrá, já tu s tím neumím! Jsem chlap, je mi to odporné!
Poprvé za dvacet let viděla svého muže jasně. Ne jako milovaného, oporu, ale jako rozmazleného, pohodlného člověka.
Vojtěchu, řekla tiše, tvoje maminka dala byt Haně. Darovala ho. Věděl jsi o tom?
Vojtěch se zakuckal polévkou, zrudl.
Darovala? Ty blouzníš?
Ne. Sama to řekla. Hana si dnes odnesla papíry. Notář byl, když jsem nebyla doma. Kdo ho pustil dovnitř? Ty máš klíče, mohl jsi přijít o pauze?
Vojtěch odvrátil pohled. Nervózně lámal chleba.
No Zašel jsem tam. Máma prosila. Prý přeložit důchod, nějaká plná moc. Pustil jsem právníka, byl solidní. Neřešil jsem to! Klidně jsem šel do práce!
Neřešil jsi to? hlas Blanky se třásl. Tvoje matka zbavila naše děti dědictví, dala byt cizí ženě, a ty neřešil? Kdo teď zaplatí léky? Hana byt prodá nebo zabere, pronájem skončí. Z čeho, Vojtěchu? Tvoje výplata? Nebo chceš, abych šla znovu makat na ženu, co mě plivla do tváře?
Nezačínej hysterii! Vojtěch udeřil do stolu. Máma není příčetná, odvoláme darování, soudní cestou!
Nepříčetná? Blanka se hořce zasmála. Její mozek byl jasný, když tě chválila. Notář není hlupák, určitě chtěl potvrzení. Hana vše naplánovala.
Z ložnice se ozvalo naštvané:
Je tam někdo živý? Jsem celá mokrá! Blani! Umýt mě!
Vojtěch škubl obličejem.
Blani, prosím, jdi. Pak to probereme. Nemůže ležet ve No, však víš.
V Blance cosi prasklo. Nitka, na které visela její trpělivost, povinnost, obětavost. Prohlédla si ruce zčervenalé, ztvrdlé od praní a úklidu. Vybavila si poslední návštěvu u kadeřnice. Vzpomněla, jak chtěla na dovolenou, ale co s mamkou.
Ne, řekla.
Cože ne? rozpačitě.
Nepůjdu. Už ji neumyji. Už nebudu vařit polévky, už poslouchat urážky. Hana je majitelka ať přijde a stará se. Zavolej jí.
Blani, neblázni! Hana to nezvedne! Neumí to! Blanka, je to moje matka!
Právě. Tvoje matka. Byt darovala neteři. Já jsem dozorkyně.
Blanka přešla do ložnice, ale ne k tchyni, nýbrž do svého pokoje. Vytáhla kufr.
Co děláš? Vojtěch stál ve dveřích, bledý.
Odcházím. Přestěhuji se k mamince. Tam je malý byt, ale bude čistý vzduch.
Blani, přestaň! Byla stará, byla zbrklá! Vše napravíme! Neopusť nás! Kdo tu zůstane? Jsem zaměstnaný!
Najmeš pečovatelku. Ale peníze nejsou byt zmizel. Tak sám. Po večerech, v noci, o víkendech. Vítej v mém světě.
Skládala svetry, prádlo, knihy, plakala, bylo jí jedno hlavně rychle pryč.
Blani, nepustím tě! Jsi manželka, máš být ve zlém i v dobrém!
Ve zlém jsem byla, Vojtěchu. Tři roky. Radost jsem neviděla. Rozvod podám.
Kvůli bytu?! Jsi chamtivá!
Ne kvůli bytu! zakřičela mu do tváře. Kvůli tomu, žes dovolil ze mě udělat otroka! Kvůli tomu, žes otevřel dveře notáři a zradil mě. Kvůli tomu, že tě zajímá, kdo bude měnit plenu!
Vykutálela kufr do předsíně. Z ložnice zazníval nářek:
Vojtěchu! Běž pryč! Ona mě vraždí! Dej mi pít!
Vojtěch pobíhal mezi ženou a matkou.
Blani, aspoň zůstaň na noc!
Klíče nechám na stole, řekla chladně Blanka. Sbohem.
Odešla do chodby, zavolala výtah. Přitiskla čelo k zrcadlu v kabině a rozplakala se. Ale byly to slzy úlevy.
První týden u maminky byl jako v mlze. Blanka spala dvanáct hodin, jedla, chodila do parku. Mobil vypnula, koupila nový jen pro blízké. Ale zprávy našly cestu.
Od známé se dozvěděla, že Vojtěch volal Haně. Ta nejdřív nebrala, pak řekla, že dárek je dárek, péči byt nezahrnuje. Byt chce prodat kvůli rozšíření firmy, dala dva měsíce na vystěhování nájemníků. Nejzajímavější: navrhla, aby Božena šla do státního zariadení, když syn nezvládá.
Vojtěch čerpal nemocenskou, volal dětem synovi a dceři, studujícím mimo Prahu žadonil, aby přijeli pečovat o babičku. Děti zavolaly Blance.
Mami, táta říká, že jsi zrádkyně, ozval se syn Martin. Ale my víme, že jsi dřela. Nepřijedeme. Máme zkoušky. A stejně Babička si vybrala sama.
Blanka byla na děti hrdá.
Uplynul měsíc. Blanka se vrátila do knihovny. Malý plat, ale klid a vůně knih léčila lépe než prášky. Podala rozvod. Vojtěch se nedostavil.
Jednoho večera ji u vchodu čekal Vojtěch. Zestárl o deset let, neoholený, smrděl alkoholem a starostí pachuť, kterou Blanka znala až moc dobře.
Blani šel k ní. Pomoz. Už to nezvládám. Křičí celé dny. Hana byt prodala překupníkům za pár korun, rychle se ho zbavila. Peníze z pronájmu a léků jsou pryč. Práce jsem nechal, vyhodili mě
Blanka cítila jen vzdor.
A já s tím, Vojtěchu?
Ty to umíš Ty znáš postupy. Vrať se, odpustím všechno. Naše byt prodáme, koupíme menší, najmeme pečovatelku.
Odpustíš? přezpěvovala Blanka. Nemáš nic odpustit. Já bych měla. Nechci.
Blani, Božena brečí, vzpomná tě. Prý jsi vařila nejlepší kaši.
Měla vzpomínat dřív. Když volala notáře.
Ale Hana nás podvedla! Je to podvodnice!
Hana udělala, co jí bylo dovoleno. Božena chtěla koupit lásku za metr čtvereční. Smlouva uzavřená. Zboží vydané. Reklamace nepřijímáme.
Teď jsi krutá šeptal Vojtěch.
Teď jsem svobodná, opravila ho Blanka. Odejděte, Vojtěchu, už se nevracejte. Máme soud za týden. Doufám, že nás rozvedou rychle.
Obešla ho a otevřela dveře.
Blani! křičel. A když dám Boženu do domova pro seniory? Tam je pořadník, papíry, nevím jak na to! Pomoz aspoň s administrací!
Blanka zastavila. Otočila se.
Internet ti pomůže, Vojtěchu. Jsi přece šéf, nebo byl jsi. Poradíš si. Já svou směnu odsloužila.
Práskla dveřmi.
V bytě přistoupila k oknu. Vojtěch stál dole malý, ubohý, rozmačkaný tíhou odpovědnosti, kterou vždycky přehazoval na cizí záda. Blanka zatáhla závěsy.
V kuchyni hvízdal konvice. Maminka pekla zelňáky.
Kdo to byl, Blaničko? zeptala se maminka.
Spletli si adresu, maminko. Jen spletli adresu.
Blanka usedla ke stolu, vzala zelňák a zakousla se. Poprvé po třech letech měl jídlo chuť. Život pokračoval a patřil už jen jí. Božena dostala přesně to, co si zasloužila milovanou neteř s penězi a syna, který konečně začal dospívat, i když až v padesáti. Spravedlnost je jídlo, které chutná i studené a někdy právě tehdy nejvíce zasytí.
