Je mi třicet osm let a už dva roky sdílím byt s mužem, který je o pět let starší než já. Jmenuje se Jaromír. Byl dříve ženatý, má dvě děti a jeho bývalá manželka Eva, která je bez práce, mu každý večer volá, vždy je prý zapotřebí peněz nebo s něčím pomoct.
Já jsem nikdy nebyla vdaná, děti nemám. Někdo by mohl říct, že nechápu, co znamená mít rodinu a děti. Ale rozumím tomu, vím přece, že není v pořádku bydlet s jednou ženou a přitom stále pobýhat za jinou.
Eva, Jaromírova bývalá, se zdá, že by ho ráda dostala zpět. Každý den telefonuje, pořád je nějaký problém, někdo prý pláče, něco se rozbilo, lednice netěsní, zhaslo světlo na chodbě paneláku. Jaromír se tam žene vždy hned po práci, domů se vrátí až pozdě večer, často ještě za tmy. Ani Vánoce nejsou jen naše: pokaždé další telefon, další drama. Ale proč musí Jaromír vždycky běžet?
Celá jeho rodina žije tady v Ostravě, přátelé taky, všichni mají klíče a přístup do všeho, zdá se mi. Odpověď je snad jasná: chce svého muže zpátky. Už toho mám dost. Jenže co teď, mám se rozejít? Mluvit s Jaromírem nikam nevede slova se v tomto snovém městě rozplývají, místnosti plují, odpovědi se rozpouštějí v mlze, ve které se člověk v Ostravě ráno probouzí.
