Z nějakého důvodu jsem měla v životě odjakživa samé příklady vztahů mezi tchyní a snachou, a to už od dětství.
Nejprve to byly války mezi mou prababičkou a babičkou. Rodiče mě vodili k babičce, než jsem dostala místo ve školce, a právě v jejím bytě jsem zažila pravé peklo. Jako by tam žily dvě zcela odlišné osoby. Jedna babička se na mě něžně usmívala, podávala mi laskominy, vyprávěla pohádky a kreslila se mnou obrázky. Druhá vykřikovala na svoji ležící tchyni, pohoršovala se nad údělem, který jí byl seslán, a často si významně posteskla: Kdy už konečně umřeš?
Pak prababička zemřela, my se z podnájmu přestěhovaly do bytu k babičce a začalo nové kolo neshod tentokrát mezi maminkou a babičkou. Někdy k nám dokonce chodili sousedé, aby nás napomenuli, ať jsme tišší, ale ticho u nás stejně nikdy nevydrželo dlouho.
Když šla babička na hřbitov a já byla už skoro maturantka, maminka navenek zásadně nesmutnila. Po devíti dnech jejího pohřbu zahájila malou domácí revoluci: bez rozdílu všechny babiččiny věci naházela do pytlů a odnesla do kontejneru. Můj otec, když přišel z práce, byl v šoku z toho, jak se jeho žena zachovala k památce jeho zesnulé maminky. Následoval dlouhý večer hádek což, jak jsem později pochopila, byl začátek konce jejich manželství. Táta od nás za půl roku odešel…
Moje svatba s Vítem byla malá, na podnájem jsme neměli, takže ještě před obřadem mi bylo jasné, že budeme bydlet s jeho maminkou. Před očima mi běžely všechny ty hádky a scény, které jsem znala z dětství, a tolik jsem si přála, aby u nás bylo alespoň trochu normální soužití, když už nemáme být nejlepší kamarádky, tak alespoň žít bez nedůstojných scén a nenávisti.
Snažila jsem se na to naladit, a tak jsem skoro rok polykala všechny maličké urážky a posměšky od tchyně. Vyčítala mi všechno úklid, praní, vaření… Sprostých slov se nikdy nedopustila, ale její ironie byla mistrovská: naznačovala mi, že jsem k ničemu a ona je tady královna.
Jednou jsem se odhodlala a navrhla tchyni upřímný rozhovor. Koupila jsem na to příležitost makový táč, poprosila Víta, aby nás nechal o samotě, a začala jí vyprávět příběhy o ženských vztazích v mé rodině. Navrhla jsem, ať se nesžíráme stejně jako moje příbuzné, a radši se k sobě chováme alespoň jako slušné sousedky.
Tchyně mě uprostřed řeči přerušila, odstrčila táč a rezolutně prohlásila: Paní domu je tu jen jedna, a ty dobře víš která. Budu si tě všímat, jak uznám za vhodné. Nejlepší pro tebe je, když mě nebudeš vůbec otravovat. To znamená chodit potichu a neplést se mi do cesty.
Když se vrátil Vít domů, hleděl na mě s otázkou v očích, ale já jen zavrtěla hlavou. Tchyně vyběhla z pokoje s teatrálním hlasem: Tak co, sousedko, už má pán večeři?
Odpověděla jsem jí, že s takovým chováním ani v jejím stáří pro ni nikdo nenachystá večeři, a pak už to vypuklo naplno. Vít se snažil obě uklidnit, ale po roce ticha jsem se prostě neudržela…
Abychom zachránili manželství, museli jsme odejít do podnájmu, ačkoli to pro nás bylo finančně velmi těžké spořili jsme každou korunu. Postupem času jsme se vzpamatovali a mohli jsme si vzít hypotéku na malý domek. V té době už byla tchyně vážně nemocná a potřebovala neustálou péči. Já, poučená příběhy z vlastního dětství, jsem rezolutně odmítla dělat pečovatelku.
Navrhla jsem Vítovi, ať najde nějakou rodinu, která by se o jeho maminku postarala výměnou za budoucí dědictví bytu. Nerad souhlasil. Zkoušeli jsme to pár měsíců s tchyní nikdo nevydržel víc než dva týdny. Platili jsme i pečovatelce, ale ta odešla, protože si prý s naší babičkou prostě nerozumí. Nakonec se našel pár, který vydržel skutečnou zkoušku celé dva měsíce. Sepisovali jsme s nimi smlouvu kromě dědictví byl přidán bod o průběžné kontrole péče.
Dnes si myslím, že já jsem nebyla tou, kdo kazil vztahy když ani kvůli pražskému bytu se nikdo nehrnul, aby s mou tchyní žil…
