Proto si vůbec nepamatuji svého otce. Vím jen z vyprávění mé maminky, že všechno bylo v pořádku, než jsem se narodila. Otec ji podporoval a pomáhal jí. Ale doma s námi vydržel jen pár měsíců. Jakmile mě maminka porodila, otec zmizel. Tehdy ještě nebyly mobilní telefony, a tak maminka netušila, kde ho hledat. Ani jeho kolegové v práci nevěděli, kam se poděl. Pro maminku to byla velmi těžká doba.
Našla si práci. Neměla mě komu svěřit, takže mě brala všude s sebou. Pamatuji si, jak byla v místnosti, kde maminka pracovala, děsná zima. Proto jsem často bývala nemocná. Později jsem začala chodit do školky a mezi tím si maminka našla novou práci jako uklízečka.
Neměli jsme dost peněz, ale viděla jsem, jak tvrdě maminka pracuje. Dělala vše jen pro mě. Po otcově odchodu se rozhodla, že bude žít pro mě. Dokončila jsem školu i univerzitu. Našla jsem si zaměstnání a teď mamince pomáhám. Snažím se udělat vše, aby byla klidnější. Celé ty roky jsme už o mém otci neslyšeli vůbec nic. Nikdy se o mě nezajímal, nikdy se nezeptal, jak se mi daří.
Jednou jsem ale uslyšela klepání na dveře. Maminka šla otevřít a já slyšela mužský hlas. Vyšla jsem do chodby a uviděla starého pána s holí. Maminka se otočila ke mně a řekla, že je to můj otec.
Plakal a omlouval se. Tvrdil, že byl mladý a hloupý, že ho děsila zodpovědnost. Celou tu dobu žil ve městě, s jinou rodinou a s dcerou, která je o trochu mladší než já. Později začal otec pít, a jeho druhá žena ho vyhodila. Teď, na stará kolena, si ho nikdo nepřeje. Jeho dcera ho nechtěla pustit zpátky domů. Poslední naději má u mě a maminky. A já nevím, co dělat.
Na jednu stranu je to můj otec, na druhou stranu nás opustil a vrací se, až když sám potřebuje pomoc. Nejvíc mi je líto maminky, nechci, aby se trápila. Tolik sil a zdraví vložila do toho, aby se naučila žít sama, a teď se objeví on. Řekla jsem mu, že potřebuji čas na rozmyšlenou. Maminka mlčí a jen dodala, že rozhodnutí je jen na mně.
