A tak se stalo, že si svého otce vlastně vůbec nepamatuji. Jen podle vyprávění mé maminky vím, že před mým narozením bylo vše v pořádku. Táta ji podporoval a pomáhal jí. Ale u nás doma vydržel sotva rok. Jakmile jsem přišla na svět, zmizel jako pára nad hrncem. V té době ještě nebyl mobilní telefon, takže máma neměla vůbec tušení, kde ho hledat. Ani v práci nevěděli, kam se poděl. Bylo to pro maminku opravdu těžké období.
Sehnala si práci. Protože neměla nikoho, kdo by se o mě postaral, brala mě s sebou všude, kam šla. Dodnes si pamatuji, jaká byla v místnosti, kde pracovala, zima. Proto jsem bývala často nemocná. Později jsem začala chodit do mateřské školky, a mezitím máma našla novou práci jako uklízečka.
Peněz jsme moc neměly, ale viděla jsem, jak moc se maminka snaží. Dělala pro mě úplně všechno. Po tom, co udělal táta, se rozhodla žít jen pro mě. Dostudovala jsem základní i vysokou školu. Našla jsem si zaměstnání a teď se snažím pomáhat jí, jak jen to jde. Dělám vše pro to, aby byla méně nervózní. Po celou dobu jsme od otce už nikdy neslyšeli ani slovo. Nikdy se nezajímal o můj život.
Jednoho dne však někdo zaklepal na dveře. Máma šla otevřít a já slyšela mužský hlas. Vyšla jsem ven a spatřila starého muže s holí. Maminka se ke mně otočila a oznámila, že je to můj otec.
Plakal a omlouval se. Říkal, že byl mladý a nerozumný a bál se odpovědnosti. Celou tu dobu žil otec stále v Praze, s jinou rodinou a dcerou jen o trochu mladší než já. Později však začal pít a jeho druhá žena ho vyhodila. Teď, na stará kolena, ho už nikdo nechce. Jeho dcera ho domů nepustila. Poslední naději vidí ve mně a v mamince. A já nevím, co dělat.
Na jednu stranu je to můj vlastní otec, na druhou stranu nás opustil a objevil se, až když potřeboval pomoct. Nejvíc mi bylo líto maminky nechci, aby musela mít zase starosti. Máma vložila tolik energie a zdraví do toho, aby se naučila žít sama, a nakonec se objevil on. Řekla jsem mu, že potřebuji čas na rozmyšlenou. Maminka jen tiše prohlásila, že je to moje rozhodnutí.
