Pamatuješ, Pavlínko
On už byl zvyklý nahlížet k nim do okna, zvlášť když bydleli v přízemí. Nejprve si přáli byt ve vyšším patře, ale časem si zvykli. Největší radost z toho měla babička nemusela dlouho šplhat po schodech. Každou sobotu paní Anna Nováková, Pavlínčina babička, pekla koláče, lívance nebo jiné dobroty, vždy však něco voňavého a chutného.
Vůně pečení se linula otevřeným kuchyňským oknem a dráždila kluky, kteří hráli fotbal před domem. Honza svým způsobem přistupoval k oknu, ale ne ke kuchyňskému; obcházel dům ze zahrady, kde si vybral starou bednu, postavil ji pod okno a nakukoval k Pavlíně. Ta jako by tušila, že brzy přijde, a utíkala k oknu, jakmile uslyšela, že se škrábe na bednu.
Přinesu ti koláčky, babička pekla. Její růžová mašle, kterou měla ve světlých vlasech, se rozvazovala a třepala při jejích skocích.
Dobré, Honza hltal koláček, zatímco nakukoval do pokoje. Jsi udělala něco z češtiny? zeptal se.
Jo, už jsem to dopsala.
Dáš mi opsat?
Pavlína mu ochotně podala sešit. Zítra ráno nezapomeň donést zpět, před hodinou si ho vezmu.
Honza nebyl špatný žák, ale jako mnozí kluci byl trochu lenivý, přesto schopný. Na matematiku mu to šlo, jenže hraní venku bralo jeho čas na úkoly. Tehdy v devadesátých letech ještě mobily nebyly běžné a děti mohly pobíhat venku až do tmy, nechtěly se vracet domů.
V osmé třídě Honza poprvé nesl Pavlíně batoh, mával s ním a vyprávěl o novém filmu. A v deváté třídě drobná, tmavooká Lucie, kterou kluci považovali za nejhezčí dívku ve škole, začala Honzu fascinovat. Všude za ní chodil, nespouštěl z ní oči, následoval ji až domů. Pavlína si myslela, že ho to přejde. A teď ho doprovázela nebo čekala u okna, až zaklepe a řekne: Pavlínko, dej mi opsat.
Lucie uměla udržovat kluky na distanci, ale zároveň je k sobě silně poutala. Honza pobíhal mezi Lucií, která mu střídavě vycházela vstříc a odmítala ho, a Pavlínou, která byla vždy oporou.
Pořád k ní nakukoval do okna a ona stavěla na parapet hrnek s čajem, z něhož se linula pára, přidala sušenky, když nebyly koláčky.
Slyšela jsi, naši prohráli. Řekl, měl na mysli fotbal. Pavlína to samozřejmě věděla, protože měla přehled o všem, co Honzu zajímalo. Dívala se na fotbal, četla sportovní zprávy, koukala na horory, které ji děsily ale vždycky mohla s Honzou rozmlouvat o filmech.
Byla jeho kamarádka a opora, vždy při něm stála. Honza přicházel k ní spíš jako za kamarádkou věděl, že ho vyslechne a poradí. Ale Lucie… S tou snil, toužil, trápil se, dokonce si Pavlíně stěžoval, že ji Vojta doprovází domů.
Po maturitě šli všichni tři na různé vysoké školy. Honza už nechodil k Pavlíně opsat úkoly, stále se točil kolem Lucie. K Pavlíně se občas zastavil, vzpomínal na staré časy. Někdy šli do kina a Honza celou cestu žvanil, potřeboval se vypovídat.
Honzo, mám v sobotu narozeniny. Zveme tě. Přijdeš? dívala se na něj svými šedými, zamilovanými oči.
Uvažoval. V sobotu? No jasně, proč ne. Dobře, přijdu. Kdo tam bude?
Rodiče, babička, Věra s Vladimírem, Olina, ty je znáš, naše parta.
Tak jo, mám to zamluvené, zastavím se.
V sobotu ale Honza nepřišel. Zjevil se až o týden později, sklíčený a smutný.
Honzo, co se děje? Jsi nějaký zamlklý.
Stěžoval si, že Lucie odjela na praxi a ani mu o tom neřekla. Pavlína ho utěšovala (bylo to pro ni těžké). Čekala jsem tě v sobotu, řekla tiše.
A co bylo v sobotu?
Měla jsem narozeniny
Ááá, plácl se do čela, Pavlínko, já zapomněl, nevadí, že se nezlobíš
Ne, samozřejmě, stane se.
Honza se zadíval k oknu. Pamatuješ, jak jsi mi v létě dávala koláčky? Pod oknem byla bedna, stál jsem na ní a ty už měla čaj s marmeládou na parapetu.
Pavlína se usmála, zahřálo ji to vzpomínání bylo jí příjemné, že Honza nezapomněl. Znovu bezstarostně povídali, vzpomínali na partu, spolužáky, jak jednou utekli z hodiny a třídní je našla v parku na lavičce a hnala je zpátky na dějepis.
Na pátém ročníku byl Honza na vrcholu štěstí: Lucie souhlasila, že si ho vezme. Novinu přinesl Pavlíně. Snažila se držet, kousala si ret, aby se nerozplakala. Poslouchala ho a zůstávala kamarádkou, která drží tajemství.
Měsíc plakala do polštáře, vyčítala si, že mu za léta neřekla, že ho miluje.
Pak za ní přišel. Babička a rodiče byli u známých. V bytě byla nezvykle tichá, Pavlína, schoulená v starém plédu, sledovala televizi. Nejprve nevěřila, že za dveřmi je Honza.
Otevřela, spatřila jeho sklíčenou tvář, unavený pohled a ramenem opřeného o zeď.
Co se děje? vydechla, polekaná.
Vešel dovnitř. Sedli si v jejím pokoji. Honza měl na krajíčku slzy.
Honzíku, co ti je? Řekni, prosím.
Ona… nebude svatba… řekla mi, že miluje jiného. Pavlína ho nikdy neviděla tak zlomeného. Přistoupila k němu, položila ruce na jeho ramena: Honzo, uklidni se, třeba se to ještě vyřeší
Už není co řešit, sama to řekla a odvolala svatbu… víš, je to konec, oči zalité slzami. Sklonil hlavu na její kolena, sjel z gauče, opřel se o lem jejího šatů. To se nedá zvládnout, Pavlínko, nedá
Honzíku, prosím, uklidni se, uvařím ti mátový čaj pamatuješ, jak jsme pili čaj na parapetu?
Pamatuju, Pavlínko, pamatuju, ty jediná mi rozumíš, jsi moc hodná, začal jí líbat kolena, nejprve nejistě, pak vášnivěji, jako by tím chtěl vyjádřit všechnu bolest. Postavil se, objal ji kolem pasu, líbal její tvář a krk, něco šeptal.
Nech toho, Honzíku
Pavlí, Pavlí
Honzo, miluju tě! Vždycky jsem tě milovala, od šesté třídy, můj milý…
Odešel až po půlnoci, styděl se jí podívat do očí.
Tak zatím, přijdu
Budu čekat, dívala se za ním až do zavření dveří.
Honza už se neukázal, jako by ten večer byl jen sen. Brzy si Honza udělal diplom a odjel až do Olomouce za prací.
Co s tím? běsnil otec. Můžeme jít za jeho rodiči, třeba pomůže.
Chceš, aby byla opravdu sama? Víš, jak je teď pod tlakem, může to škodit i děcku! odpověděla máma. Honza ví o tom, že je těhotná, říkala mu to. A přesto reagoval jako cizí člověk… možná schválně odjel
Ať si to neodnese osud je to nehorázné, neklidně protestoval otec.
Babička se rozptýlovala háčkováním čas od času do ručníku utřela slzu. Bylo jí líto vnučky: chytré, dobré dívky
Po narození dcerky Pavlína získala Honzovo pracovní číslo (vymámila ho z jeho spolužáka) a zavolala mu jedinou větu: Honzo, máme spolu dcerku. Nazvala jsem ji Hanička.
On koktal, nebylo rozumět, slyšela jen: Gratuluju.
Když Haničce bylo rok a půl, rodiče oznámili, že splatili hypotéku na nový byt a stěhují se tam spolu s babičkou. Byt byl podobný, dvoupokojový, jen v sousední čtvrti. Budeme tě navštěvovat, střídavě, a pomáhat, slíbila máma.
Pavlína plakala.
Proč slzy? Každý den k tobě přijdu, postarám se o Haničku, vezmeme si ji na víkendy, máš přece práci z domova
Jenže jsem si zvykla, když jsme všichni pohromadě, přiznala Pavlína.
Dcerko, čas běží, musíš si uspořádat život, budeš-li sama, bude ti snadněji, chlácholila ji máma.
V poslední době slýchala od rodičů, babičky, kamarádek, že si má uspořádat život, že je mladá a že i s dětmi se dá začít znovu.
Za týden byl dvoupokojový byt jen její. Hanička, smála se a zkoušela chodit. Pavlína ji zvedla, objala a smála se s ní.
Honza přišel nečekaně. Přicházel nečekaně vždycky, jako tehdy, když jeho svatba s Lucií padla.
Pavlína si myslela, že dorazil otec, slíbil se zastavit, ale ve dveřích stál Honza s obrovskou červenou hračkarskou hasičkou.
Čau! Jsi sama? Neruším? Můžu dovnitř?
Vypadal dospěleji, možná zhubnul, ostřejší rysy.
Pojď dál.
Tady, položil na zem autíčko.
Z místnosti se ozval dětský pláč, Pavlína zvedla Haničku: Mám dcerku, ukázala na mašinku.
Honza plácl do čela: Promiň
Vezmi si autíčko, daruj je někomu jinému, řekla Pavlína.
Svlékl bundu, šel do kuchyně. Skoro všechno stejné, nic se nezměnilo. Dá se aspoň dostat čaj?
Zapnula rychlovarnou konvici, dcerku držela v náruči. Honza se cítil nejistě, nevěděl jak začít.
Díval se na ni: světlovlásku v dlouhých šatech, s dcerkou v náruči. Jsi jako madona, zamumlal, zadíval se na ni.
Pavlína mlčela.
Babička ti vždy pekla skvělé koláče. Pamatuješ, jak jsme pili čaj na parapetu? Tam, v tvém pokojíku. Nebo si vzpomínáš, jak babička zalévala květiny, a trochu vody šplíchla na ulici, já zrovna stál pod oknem, vůbec mě neviděla, pokusil se Honza usmát. Pamatuješ, Pavlínko
Nepamatuju, přerušila ho Pavlína. Její odpověď byla nenucená, dokonce trochu lhostejná. Honza se zarazil a zmlkl. Avšak nebyla to pomsta za jeho zmatek, když si myslel, že má syna, ne dceru; byla to upřímná odpověď. Skutečně už zapomínala na podrobnosti jejich schůzek. Nyní měla dceru, které věnovala všechnu péči, radovala se z jejího smíchu, jejích prvních slov, snažila se uchovat v paměti, co Hanička žvatlá, sledovala, jak se probouzí, jak usíná, jak si hraje
Vypij si čaj, musím Haničce uvařit kaši.
Poprvé Honza pocítil, že ho už v tom bytě nečekají. Vstal, hodil na sebe bundu. Tak někdy příště. Půjdu, nemáš čas. Ještě chvíli postával, očekával, že ho Pavlína zastaví, ale nedočkal se.
Když za Honzou zavřela dveře, tiše řekla: Další příště nebude, tady už se čaj nepodává. Ani káva.
Vrátila se k Haničce, vzala ji do náruče, políbila a šla vařit kaši.
Někdy člověk dlouho přežvykuje minulost a čeká, že staré příběhy by se mohly vrátit. Ale život jde dál a každého čeká jeho vlastní cesta. Kdo neumí pustit to, co odešlo, nepozná, jak krásné je žít pro někoho, kdo tu skutečně je.
