Zpráva o narození dcery mě zastihla ve skladu pily v Novém Městě nad Metují zrovna ve chvíli, kdy jsme s chlapama rozdělovali výplaty. Peníze jsme dostávali v hotovosti, tedy pár pomačkaných stokorun v ošoupané obálce, a chlapi už se trousili pryč, cinkající prázdnými bandaskami od nafty. Já jsem však zůstal stát u vrátnice, tisknul ty peníze v ruce a nedokázal odejít domů.
To je teda nadělení, zamručel jsem mezi zuby a vší silou plivl do pilin. Říkal jsem Báře ať mi porodí kluka. Ale ne. Musím mít holku.
Uvnitř mě trhal vztek a hořkost směrem k Barboře. Bylo toho na mě moc. Už se mi ani nechtělo jít domů do prázdného bytu, kde teď kromě dětského křiku už neuslyším ani ženský hlas. Zatímco Barbora s miminkem ležela v okresní nemocnici v Náchodě, hodil jsem pár věcí do starého pytle, přidal jedno čisté triko, krajíc chleba a vyrazil k matce do sousední vsi přes řeku Metuji, skoro třicet kilometrů pěšky.
Barbora se vrátila domů po dvou týdnech. Byt se jí zdál abnormálně uklizený to jsem asi přece jen z hecu ještě vyluxoval položila zabalený uzlíček s miminkem na postel, sedla si vedle a schovala hlavu do dlaní. Ramena se jí třásla němými vzlyky. Dcera, malý drobeček se smíšeným chumáčem na hlavě, v klidu spala a sem tam jemně cmukla pusinkou. Barbora na ni pohlédla a v duchu ji bodlo: Kdopak mohl vědět, holčičko moje, že kvůli tobě se všechno obrátí?
Byl jsem chláp s pořádnýma rukama, bradou, kterou jsme v okolí brali za znamení tvrdého charakteru. Odpor nesnesu, kdokoli měl jiný názor, považoval jsem to za urážku na cti. Vždyť my v rodě vždycky chtěli syna, pokračovatele. Jako benjamínek po dvou sestrách jsem měl za to, že na mně celej rod stojí. A teď? Holka. Zbytečná starost.
Moje matka se snažila, několikrát za mnou přišla, domlouvala mi: Dej pokoj, vracej se domů, vždyť je to tvoje krev! Jenže třicet kilometrů bylo najednou propastí, do které zapadlo všechno rozumný.
Barbora se po půlroce srovnala a makala, jak uměla. V roce 1963 se neřešila žádná mateřská dovolená bylo potřeba se postarat o domácnost a zabrat na družstvu. Tajně chtěla změkčit moje srdce, a proto dcerku pojmenovala Aneta že to zní aspoň trochu chlapsky. Ta malá byla opravdu až podivně klidná a silná. Neplakala, nenaříkala. V půl roce se už držela postýlky, v roce a půl poskakovala po bytě, jak říkala babka: jak šmejdilka. Mluvila brzy, v dvou letech už štěbetala a běhala po dvoře se starým ořechem v ruce, odháněla cizí kočky ze zahrady. Kde se ta statečnost v tak malém dítěti vzala, nevěděl nikdo.
Mezitím jsem se já zabydlel u Petry Zemanové z vedlejší vsi, která byla už rozvedená a měla dvě malé děti. Zpočátku jsem tam jenom přespával, ale Petra, ta věděla, jak na mě pochválila, pohladila, nikdy mi neodporovala. Když slíbila: A já ti dám kluka!, trochu mi v duši zablikala naděje. Jenže roky běžely, Petra ne a ne otěhotnět. Cizí děti mě nelákaly, pořád jsem chtěl toho vlastního pokračovatele.
Až konečně došly k nám zvěsti, že moje Aneta roste jako správná klukanda. Drží se, lídruje, rozdala by se za slabší, odvážná, nikomu se neklidí z cesty.
Matka mě znovu přesvědčovala: Bež se podívat, vždyť je to tvoje. Krev není voda! Možná by mě ani tehdy nedotáhla, ale při úklidu jsem u Petry v komoře našel svazek nějakých bylin a podivné kořínky. Zaslechl jsem, že chodí ke staré bylinkářce, a zamotalo se mi v hlavě. Bez rozloučení jsem se sbalil a odešel.
Po čtyřech letech jsem poprvé stál zase doma ve dveřích. Poprvé jsem viděl vlastní dceru vyhublou, vlasatou holku v seprané sukni, která se na mě upřeně dívala s podezíravým pohledem. K perníčku z kapsy se ani moc neměla.
No to koukám, jak se šklebí, zamručel jsem nejistě. Učila jsi ji to, Báro?
Barbora rozjasněná štěstím vítala:
Ne, Vašku! Vždycky na tebe čekala. Doufala jsem, že si vše rozmyslíš. Já tě mám ráda, ať už jsi jakýkoli…
Barbora mě milovala navzdory mé tvrdosti, spíš krutosti. Stačilo, abych dal pěstí do stolu, a bylo jasno. Často i pohrozil, ba i vztáhl ruku.
Anetě bylo pět, ale už si ledacos uvědomovala. Jakmile jsem šlehl pohledem směrem k manželce, hned se stáhla do klubíčka a třásla pěstičkou:
Ty zlý! Já ti dám!
Zabavila mě až chvíle, kdy Barbora porodila syna, kterému jsme dali jméno Pavel. Od té chvíle veškerá starost o malého ležela na Anetě nosila ho po bytě, krmila, hrála si s ním, ráno i večer stíhala domácnost. Já byl spokojený, ale radost to nebyla úplně upřímná. Nadále jsem doma pokřikoval, i ruku jsem občas vztáhl.
Aneta však měla svou hlavu. V sedmi si dupla a vykřikla:
Řeknu městskému policajtovi!
Vyskočil jsem zlostí:
Ty spratku! Kde bereš drzost?
A byla rychlejší než já, hned zmizela z mého dosahu a hrozila bezpečné ode mě.
Jednou jsem ji chtěl zkusit vypráskat proutkem to tuhle nikdy nezapomenu. Neslzela, jen zavřená v sobě, tiše prskala a zatínala do zástěry zuby. Myslel jsem, že jsem vyhrál. Ale druhý den opravdu přivedla policistu.
Barbora se lekla:
Pane strážníku, vždyť dítě musí nějak vychovávat! On Vašek pilně pracuje, rodinu uživí, vesměs je hodný…
Policista, starostlivý pan Pospíšil, se sice usmál, ale varoval mě:
Pane Vlach, dávejte pozor. Tyhle věci se někdy hlásí i na okres. Berte tohle jako varování.
Od té doby jsem raději trochu brzdil. Ale stejně když jsem Anetu zahlédl, šeptal jsem tiše:
Zvíře jedno…
Když Barbora otěhotněla znovu, třetí dítě byla zase holka pojmenovali jsme ji Markéta. O tu už jsem nejevil zájem vůbec. Všechno zůstalo na Barboře, nakonec to spadlo na Anetu.
Ta se už po osmé třídě rozhodla: Jedou do Hradce Králové, učit se! To mě dopálilo:
A z čeho budeš žít? Na krku nám budeš málo jsme tě živili doteď?
Bylo jí patnáct, pevná, silná, energická. Kluci na vesnici se jí spíš báli. Učitel tělocviku jednou poznamenal:
Aneto, ty bys měla na zápasy!
Mě to neláká, bručela.
Na mě se však podívala pevně:
Řekla jsem to jasně. Odjíždím.
Nedostaneš ani korunu!
Ani o to nestojím. Stačí, když uživíš zbytek.
Zachvátil mě vztek, chtěl jsem vzít řemen a ona už stála s pohrabáčem na druhé straně kuchyně. Bára skočila mezi nás. Cítil jsem, že by neváhala Ustoupil jsem.
Odjeď, řekla jí Bára tiše. Zvládneme to.
Mami, proč se nerozvedeš? vypálila Aneta.
Bára zavrtěla hlavou: My to tu máme jinak. Lidi tu žijí spolu dobře i zle. Je pracovitý, přináší peníze a děti potřebují otce. Sousedé by řekli, že blázním.
Jestli ti bude ubližovat, napiš, řekla jí ještě Aneta. Nechám na něm spravedlnost.
V Hradci byla Aneta v klidu. Na průmyslovce se rozhodla bez váhání táhly ji stroje, technika. Zkoušky zvládla bez potíží, z bytu se brzy musela přestěhovat do internátu, kde sdílela pokoj s usměvavou Janou z Jičína. Jana byla její pravý opak všude chtěla najít ženicha.
Hele Aneto, na našem ročníku je kluků! A ten Lukáš jeho táta má podnik Její slova si Aneta pouštěla jedním uchem tam.
Pracovala po večerech jako uklízečka v kanceláři textilky, peníze sice nic moc, ale byla nezávislá.
Jednou přišel na přednášku nový učitel, Martin Kovařík. Mladý, v saku, v brýlích. Kluci v lavicích se hned škádlili. Aneta je okřikla a třída zmlkla. Učitel na ni pohlédl s tichým uznáním.
Jana pak ještě dlouho šeptala:
Ani nevíš, jak se na tebe díval!
Aneta se bránila:
Je zadaný, Jano. Jsi na omylu.
Studenti ji respektovali jako důvěryhodnou, byla mezi všemi přirozená autoritou. Domů jezdila málo, jen na podzim vykopat brambory nebo pomoci na jaře s výsevem. Pavel i Markéta už rostli; já jsem byl dál odtažitý.
Jana se nakonec vdala za firemního synka a za dva roky rozvedla. Chodila k Anetě plakat:
Ty máš pravdu. Nejdůležitější je, aby byl člověk spolehlivý. To mi nikdo nevysvětlil, fakt nikdo.
Ukázalo se, že někdy potká člověk pravého až nečekaně. Tichý Petr, kolega z vedlejšího ročníku, se díval na Anetu už od prvního semestru. Jednou ji pozval na tanec, a od té doby spolu zůstali. Petr byl klidný, pracovité povahy a hlavně když jí požádal o ruku, řekl:
Opustíš mě někdy?
Nikdy, slíbil.
Vzali se potichu, radši bez velké slávy. Narodila se jim dcera Miluška.
Chvilkové štěstí ovšem netrvalo. Petr se brzy změnil jeho klid přešel v apatii, lenost. Čím míň byl doma, tím víc peněz chybělo. Kdykoliv chtěla něco řešit, jen rozmrzele odpovídal:
Jsem snad otrok?
A Anetě se v hlavě vybavila matčina věta: Tak už to tu chodí.
Dlouho to nesnesla a podala žádost o rozvod.
Aneto, jsi blázen! Sama, s malou, co budeš dělat? vyčítala jí Jana.
Jsem své. Vím, kde je moje síla, pokrčila rameny Aneta.
Našla práci na textilce, Miluška šla do školky. Peněz nebylo nikdy dost, ale přežily.
Pavel, mladší bratr, po škole přijel do města, stal se řidičem městské dopravy a žil u sestry. Byl hrdý, že Aneta zvládá všechno sama.
Jana, ta brzy také zjistila, že na penězích nezáleží. Když jednou přišla mluvit o starém učiteli, sdělila:
Martin Kovařík, náš bývalý učitel rozvedený, říkají o něm hezké věci. A ty už jsi nikdy nechtěla zkusit štěstí?
Aneta se pousmála a dlouho na něj nemyslela. Setkali se až po letech, náhodou, v pekárně na náměstí. On byl pořád klidný, přátelský, jen o něco starší.
Pozval ji na čaj a povídali spolu dlouho do noci. Svěřovali si osudy, pády i tu únavu a touhu postavit si znovu vlastní domov.
Netrvalo dlouho a pozval ji na svoji chalupu na vesnici u Náchoda, kde opravoval dům a chystal zahradu. Procházeli spolu po zahradě, pili čaj a plánovali, jak jednou spolu všechno dokončí.
Jednou v noci někdo přešel plot. Martin poznal, že jde o zloděje, co poslední dobou kradli všem v okolí. Zavolal Anetě, ať zůstane, jenže ona už stála vedle něj s velkou sekerou v ruce.
Mužům za plotem v očích bleskla hrůza:
Vypadni, nebo přijdeme znovu!
Ale Aneta byla rozhodná, zdlouhavým pohledem a sevřenou pěstí je vyhnala. Odešli.
Martin se na ni podíval, v očích mu svítila úcta smíšená s láskou.
O měsíc později požádal Anetu o ruku. Svatba byla tichá, rodinná dorazila Barbora, Pavel i Markéta, kteří už dospěli. Dokonce přijel i já seděl jsem opodál, ale když mi Martin podal ruku, řekl jsem:
Hlavně ji ochraňuj. Je silná, po mámě.
Uvědomil jsem si, že jsem celý život chtěl mít syna, ale vlastně mě držela celá rodina jen ta, kterou jsem kdysi nechtěl přijmout. Dceru, která všechno unesla.
Na venkově postavili s Martinem krásný dům, vysadili sad. Miluška chodila do školy, Pavel měl už svou rodinu, Markéta dvojčata.
Barbora jezdila na návštěvy stará, ale spokojená. Já jsem se k nim pomalu přiblížil, ne snad sám od sebe, ale Anetino odhodlání změnilo i mě. Kdo by to tušil, že právě ta nechtěná, zbytečná holka bude jednou naší jedinou pravou oporou.
Jednoho pozdního letního večera, kdy jsme seděli s Martinem na terase a popíjeli čaj, se mě Miluška zeptala:
Dědo, jsi šťastný?
Podíval jsem se na ni, na Anetu, na pečlivě udržovanou zahrádku.
Jsem, Miluško, řekl jsem dojatě.
A zapsal jsem si ten večer do deníku. Naučil jsem se, že někdy je na světě víc štěstí a sily v těch, na kterých nám kdysi málem nezáleželo. Ile jsem se zmýlil, když jsem si nevážil vlastní dcery ona dokázala naučit svět respektu, a mě pokoře a vděčnosti.
Už vím, že rod drží síla a láska, ne pohlaví nebo dědičné tradice. Všichni na to dříve nebo později přijdeme když máme to štěstí, že nám někdo podá ruku, až padáme.
A tím pro mě začal život nový.
