To není moje dítě, je to přesná podoba tvého přítele, ale není moje! vykřikl Filip.
Ale už jsme udělali test DNA, to by mělo stačit! prosila Renata.
Možná jsi test falšovala, jak mám vědět, že je pravý? oponoval Filip.
Kde bych vůbec sehnala peníze na falšování testu? odpověděla Renata.
Tvůj bývalý partner ti dal peníze, abys mě obvinila, že to je jeho dítě, vyčítal Filip.
Jeho urážka Renatu hluboce zranila. Snažila se vysvětlit, že všechny miminka ze začátku vypadají podobně, ale Filip odmítl naslouchat. Nakonec ji požádal, aby odešla a už se tu tu noc nevracela. Dveře za ní prudce zabouchl.
S miminkem plačícím v náručí seděla Renata bezradně na podlaze a cítila se přeplněná smutkem i samotou. Snažila se děťátko uklidnit, ale trvalo dlouho, než konečně usnulo. Zoufalá a vyčerpaná Renata se obrátila na svojí babičku, která jí poradila, ať si pozve Marka, syna její nejlepší kamarádky, aby jí pomohl se stěhováním.
Mark přijel a pomohl Renatě zabalit věci, rozmontovat dětskou postýlku a připravit vše k odchodu. Renata mu nabídla kávu, on však zdvořile odmítl, že si jí raději dá u babičky v bytě. Další dny Mark Renatu stále podporoval, jezdil s ní i synem na pochůzky, byl jí oporou v těžkých chvílích.
Jak postupně trávili více času spolu, Renata si uvědomila, že k Markovi cítí mnohem víc, než jen vděčnost. Vzájemně si byli blíže a nakonec se vzali. Později Renata přivedla na svět dceru a její syn rostl a stále více připomínal svého biologického otce.
Když Filip po letech spatřil svého syna, nemohl se ubránit bolestné lítosti nad svou minulostí. Uvědomil si, že opustil rodinu, a hluboce toho litoval. Jeho rozhodnutí zanechala stopu do konce života.
