Deník Pavla Nováka
Je mi už pětatřicet a pořád žiju s mámou v našem bytě na Jižním Městě v Praze. Nikdy jsem neměl pořádný vztah s dívkou, i když pracuju už roky jako účetní v jedné firmě u Karlova náměstí nastoupil jsem tam hned po maturitě na ekonomce. Změny se mě moc netýkaly. Ani vzhled jsem nikdy moc neřešil, nosil rozedrané bundy, nějaké veliké kalhoty, pár kilo navíc, tvář věčně smutná. Naše rodina byla zvláštní už od začátku.
Máma, Ivana Nováková, mě porodila v osmnácti letech nikoho mi za tátu nikdy nepředstavila, prý neví, kdo to byl. Vyrostl jsem vlastně u babičky v malé vesnici na Vysočině. Základku jsem vystudoval tam, do Prahy jsem poprvé přijel za mámou až při nástupu na střední školu.
Máma tenkrát žila naplno samé hospody, tančírny, randění, střídala chlapy jako ponožky, a i když chodila do práce, byla hlavně krásná, štíhlá a bezstarostná. Domů na vesnici jezdila jen na návštěvu jednou za měsíc, někdy i méně. Dovezla mi vždycky nějaký autíčko, rozloučila se a mizela zase do města. Od babičky a mámy jsem lásku nikdy moc necítil.
A teď? Pořád ještě sdílím dvoupokojový byt s mámou. Ivana má po padesátce, vypadá skvěle, chodí si na kosmetiku, má drahou voňavku, hezky se obléká, a dokonce randí s nějakými pány. Já jsem jak jeho odraz, akorát jiný zamračený, roztržitý.
Dneska, když jsem odevzdával klíče a dokumenty kolegovi, co mě vystřídá během mé dovolené, mi to přišlo líto. Výplata a dovolená jsou v kabelce: Zase mi máma vezme všechny peníze, budeme sedět doma. Už mě to nebaví… Proč si nejsem schopný něco prosadit? Nejsem přece dítě a máma mě pořád dusí. Vždycky mi vezme všechno, co dostanu nemám žádnou volnost.
Když jsem přišel domů, byla už Ivana v předsíni. Čekala mě.
Konečně doma! Tak co, dostals dovolenou zaplacenou? Dej to sem.
Mám je, mami, odpověděl jsem unaveně, jen se převlíknu.
Na to bude čas…
Začal jsem prohledávat kabelku.
Proboha, s čím to chodíš? Ten tvůj batoh… jak bába na nádraží, roztrhaný, nestydíš se? rýpla si hned máma.
Ztuhl jsem, málem se mi chtělo brečet. A neudržel jsem se:
Myslíš, že mám peníze na nový batoh, když mi všechno vezmeš?
Batoh je hnus a ty taky, neupravený, tlustý! Koukej s tím něco dělat, začni na sobě makat. Stydím se s tebou chodit ven! pokračovala tvrdě.
Stydíš se? A nevadí ti brát moje peníze? Já s tebou stejně nikam nechodím!
Naštvaně jsem vyběhl z bytu. Slzy mi málem zamlžily pohled, seběhl jsem schody a sedl si na lavičku před domem, hlavu složil do dlaní. Jak dlouho jsem tam seděl, nevím. Najednou vedle mě seděla sousedka z vedlejšího vchodu paní Anna Procházková, starší paní z přízemí.
Pavle, co tu děláš? Pláčeš? vzala mě za ruku, sedla si vedle.
Všechno jsem jí vylil že mi máma bere všechny peníze, nakupuje si jen pro sebe kosmetiku a oblečení, zatímco já nosím jen to, co už nikdo nechce. Že jsem odjakživa slabý, neumím odporovat ani babičce, ani mámě. A že je máma přísná a zlá.
Zastyděl jsem se.
Nevím, proč to o své mámě vyprávím… nepotřebné stížnosti, ale neúspěch to jsem fakt já.
Anna mě už dlouho znala, s Ivanou se nikdy neskamarádily a mě vždycky litovala. Chápala, že žiju pod jejím tlakem.
Pavle, tohle nemá dál cenu. Ty jsi dospělý chlap, měl by ses o sebe postarat!
Jaký dospělý chlap, Anno… Nikdo mě nikdy neměl rád, já sám nevím, jestli umím milovat… koho by to zajímalo…
Musíš vypadnout od mámy, naléhala. Trochu jsem se vyděsil.
Jak bych to zvládl? Mám malý plat, nájem je drahý. Máma bude zuřit, mám jí předat dovolenou. Teď se to na mě vyvalilo… utekl jsem…
Dovolenou jsi dostal a máma ti je zatím nevzala. Neřeš ji, ona už si poradí. Mysli na sebe. Víš co? Mám chatu za Berounem. Starý, ale pořádný domek, postavil ho můj zesnulý manžel sám. Kdybys chtěl, můžeš tam teď bydlet aspoň na dovolenou, žádné peníze po tobě nechci.
Nebude ti vadit, když tam budu? ptal jsem se překvapeně.
Určitě ne. Vždyť tě znám už roky! Jen si sedni, dojdu ti pro klíče a napíšu ti adresu a telefon.
Došel jsem na hlavní nádraží, koupil lístek na vlak na Beroun a seděl u okna. Pozoroval jsem lidi na perónu nikdy jsem nebyl mimo Prahu, jen práce a domov. Nikdo si mě nevšímal, zklidnil jsem se a díval se z okna na krajinu, vesničky a pole. Když jsem vystoupil na správné zastávce, došel jsem rychle na chatu. Odemkl jsem, vstoupil dovnitř.
Ticho jak v kostele. Sedl jsem si do starého křesla.
Pane bože, to je klid. Nikdo mě neokřikuje, žádná ironie, jak nádherně je být sám. Uviděl jsem na stole ovladač, zapnul televizi. Šlo nějaké talkshow doma mi máma televizi nikdy nedovolila zapnout na program, který bych chtěl já.
Ty i tvá zábava je zoufalá, smála se vždycky máma, a hned začala nadávat.
Nikdy jsem jí neodmlouval, jen jsem klopil hlavu. Ani mě nenapadlo jí odporovat.
Prošel jsem dům, zapnul lednici a schoval do ní balík knedlíků, plátkový sýr a jogurt, které jsem koupil v supermarketu u nádraží.
Uvařil jsem knedlíky, najedl se a konečně se uklidnil.
Jaká úleva být sám! Oddychl jsem si.
Po chvíli mi zvoní mobil volala máma.
Co, utekl jsi? Viděla jsem tě s Annou na lavičce. No, užij si samotu, stejně se rychle vrátíš. Posloucháš cizí lidi, to k ničemu nevede. Bezemě se ztratíš…
Přerušil jsem hovor, věděl jsem, co by následovalo. Ale tentokrát mě to ani nerozhodilo. Ještě večer mi volala Anna.
Pavle, jak se ti tam líbí? Usadil ses už?
Děkuju moc, je to super, Anno.
Zítra ti přijede můj synovec Štěpán. Doveze ti věci.
Jaké věci?
Tvoje máma přinesla velkou tašku tvých věcí ke mně: Řekla když už jsem ti vzala syna, vezmi si taky jeho věci.
Dobře, Anno, Štěpána poznám?
Je vysoký, nosí brýle, auto má za plotem. Neboj, je milý. Ale už se musíš postavit na vlastní nohy, a hlavně si začni vážit sám sebe. Trochu se dej dohromady, jsi vlastně hezký, jen ses zanedbal. Tak měj se!
Venku se třpytila rosa v trávě, štěkala někde v dálce fena, zpívali ptáci. Zamířil jsem k zrcadlu.
Opravdu, když se na sebe podívám mám hezké oči, i když smutné, husté vlasy, pořád je házím do drdolu jak starý dědek. Měl bych zhubnout. Máma má pravdu.
Na chatě jsem spal jako zabitý, neprobudil se ani jednou. Ráno bylo nádherné slunce prosvítalo skrz záclonu, za oknem kapky rosy, v dálce štěkot psa, zpívající ptáci.
To bude krásný den. Protáhl jsem se, připravil kávu a sedl si na verandu. Pozoroval jsem přírodu a v duchu plánoval změny: co kdybych zkusil jinou práci, pronajmul si byt? Z chaty do Prahy to je dálka. Máma mě už ani nenapadala.
Teď konečně začnu žít po svém, snil jsem, když se ozvalo zaklepání.
Kdo to? Opatrně jsem otevřel dveře.
Za nimi stál vysoký chlap v brýlích, velká taška v ruce.
Dobrý den, já jsem Štěpán, vy asi Pavel?
Ano, těší mě, pojďte dál! vpustil jsem ho dovnitř.
Teta Anna mě poslala s vašimi věcmi. A pokud budete potřebovat odvoz, auto mám za plotem, řekl přátelsky. Nestydějte se, Pavle, teta mi o vás povídala… mám přehled, promiňte…
Tak jsme se poznali se Štěpánem. Byl rozvedený, hodný, klidný a postupně jsme si na sebe zvykli. Během společných dní jsem najednou začal měnit sám sebe. Přestal jsem krčit ramena, dívat se do země. Zhubl jsem, chtěl být hezký pro člověka, který mě začal mít rád, zajel do holičství, koupil nové oblečení. Ani jsem nevěřil, jak moc se dá změnit.
To jsem skutečně já? smál jsem se do zrcadla ani rysy už nebyly skleslé, oči jiskřily.
Štěpán mě pozval do svého bytu v Praze.
Pavle, vždycky jsem snil o chlapovi, jako jsi ty přímý, laskavý, férový. Už nebudeme chodit okolo horké kaše vezmi si mě.
Souhlasil jsem. Věděl jsem, že Štěpán je přesně ten člověk, který se ke mně hodí. Tichá svatba na radnici, pozvali jsme i mámu Ivanu. Zase byla ironická ale Anna ji rychle usadila. Máma odešla, nikoho to netrápilo. Ani já už ne.
Štěpánova rodina mě přijala jeho bratři i rodiče mě měli rádi. Díval se na mě s láskou a já si říkal:
Štěstí přijde jednou ke každému přišlo i k nám.
Za pár měsíců jsme čekali děťátko. Byl jsem dvakrát tak šťastný. Tohle pozdní štěstí bylo opravdu moje. Máma už mě nezajímala, minulost byla pryč dokázal jsem změnit svůj život. Štěstí se odráželo nejen ve tváři, ale hlavně uvnitř. Protože jsem se konečně začal mít rád.
Tahle životní kapitola mě naučila jedno: Nikdy není pozdě zvednout hlavu, postavit se za sebe a začít nový život o kterém jsem si snad kdysi ani nemyslel, že je pro mě možný.
