Ženské osudy. Ludmila
Když zemřela babička Libuše, Ludmile bylo na světě ještě tísnivěji. Podle tchyně nebyla pro domácnost přínosem. Prý je moc hubená, málo pracuje a hlavně kdo ví, jestli z takové holky vůbec vzejdou děti.
Ludmila vše snášela mlčky. Když už bylo doma neúnosně zlé, utíkala za starou babičkou. Ta pro ni znamenala celý svět babička byla vždy a všude oporou, zvlášť poté, co jí umřel tatínek a maminka po deseti letech podlehla souchotinám.
Když se na Ludmilu podíval Jaroslav, poznal to jen Pán Bůh statný, pěkný chlap s vlastním domem a statkem, měl očividně všechno, jenže se zadíval a zamiloval do nuzné siroty. Tchyně, paní Božena, jí říkala tklivě chuděra beze jména.
Děvče se snažilo zalíbit tchyni, jak jen to šlo točila se po domě, brala se za každou těžší práci bez řečí. Ale nebylo to nic platné. Za Jaroslava byla situace snesitelná, jakmile ale odešel vyřizovat záležitosti do sousedních vesnic, bylo doma k nevydržení.
Vydrž, Ludmilko, konejšila ji babička Libuše, ono se to zlepší.
Ale už tu nebyla ani stará babička, roky plynuly a Božena snachu nenáviděla čím dál víc. Nemohla překousnout, že si Jaroslav do domu přivedl dívku bez věna. Přitom pro syna měla už dávno vybranou nevěstu z dobré rodiny a se statkem. Mohli se spojit majetky a bohatství by vydrželo až do pravnuků.
Ale ne, Jaroslav byl tvrdohlavý jako jeho otec co si usmyslel, to platilo. Ohromný hospodář, po smrti otce všechno převzal do svých rukou a ještě statek rozšířil. Matku sice respektoval, ale žádnou mezeru si na sobě udělat nenechal. Co řekl, platilo.
Ludmilu miloval až do ztracení jak spatřil tu její světlou tvář, modré oči a drobné tělo, hned se zamiloval. Chtěl jí snést všechno zlato světa. Ona však přijala jeho nabídku z čisté lásky.
Věděla, jaká tchyně bude povídalo se, že paní Božena je sice zbožná, ale lakomá a tvrdá. Ludmilu přesvědčilo, že Jaroslav se umí za své rozhodnutí postavit.
Přestěhovala se do jeho stavení a všechny urážky snášela. Jakmile bylo nejhůře, utíkala k babičce Libuši, tam aspoň mohla vyplakat duši. Seděla pak na zemi u jejích nohou jako zraněné štěně, babiččiny prsty jí pročesávaly vlasy a ve skrytu šepotala modlitby za její záchranu.
Seděly spolu, až žal odezněl a Ludmila zase v sobě našla sílu žít.
Teď už však za ní Ludmila nemohla běžet. Milovaná babička usnula klidně navždy. Ludmě zůstala jen bolest a samota.
Lidé říkají, že čas vše zahojí. Ale to není pravda bolest jen stichne, ale někdy ji znovu probudí vzpomínky na dobrotivé ruce a zase pláče. Čas plyne a v domě Jaroslava se situace jen zhoršuje. Tchyně jí stále nadává tři roky tu žiješ zadarmo, děti nikde!
To byla pro Ludmilu nejhorší rána. Slyšela, jak matka Jaroslava šeptala: Ta dívka je nejspíš prokletá, syn nikdy děti mít nebude…
Jaroslav ty řeči odehnal, ale pověsti po vesnici se nos trvaly že s Ludmilou půjde vše do hrobu. On však zahnal chmury, jakmile spatřil svou ženu pro ni by vše udělal.
A jestli modlitby Ludmily vyslyšel Bůh, nebo to byla skutečná láska, kdo ví ale otěhotněla.
Teď se teprve Božena rozzuřila, ale Jaroslav měl ženu ještě raději. Tchyně se procházela po domě jako vraník jen se Ludmila posadila, hned přiskočila:
Sedíš tu darmo?! Myslíš, že když máš břicho, tak nemusíš nic dělat? syčela, jakmile Ludmilu zahlédla na lavici.
Jen jsem se na chvilku posadila, ráno jsem makala.
Makala! U nás služku nemáme. Až přineseš vodu, ať jsou škopíky plné, muž musí mít čím se umýt! A jestli nestačíš, tak padej z domu, Já pro svého syna nad nemocnou ženou slitování mít nebudu!
Beze slova vzala Ludmila vědra a jala se tahat vodu od pumpy. Těžká vědra vlekla domů a staré sousedky jen kroutily hlavami: Paní Božena se zbláznila, i když je Ludmila těhotná, stejně ji nešetří!
Až nastal čas, narodil se malý chlapec, ale štěstí z něj nebylo. Chlapec byl slabý, neměl sílu po tatínkovi, pořád modral a dech se zastavoval.
Tys nemocná, tvoje dítě taky! s opovržením pronesla tchyně.
Matko, vždyť je to vaše krev, Jaroslavův dědic…
Aspoň kdyby se toho dědictví dožil! Budeš rád, až budeme dělat malý hrobeček…
Ludmila plakala, kým víc začala tchyně trápit tím víc doufala, že jestli chlapec zemře, Jaroslav ji zavrhne a matka mu najde dívku krev a mléko.
Jaroslav domů chodil, ženu litoval, bral dítě do náruče. A syn, když poznal otcovu ruku, spokojeně spinkal.
Ať je slabý, ještě ukážeme světu, jak vykvete, ujišťoval se Jaroslav.
Když křtili chlapce, dal mu jméno Vítězslav. Ale síly mu stále nepřibývalo.
Jednou musel Jaroslav na čas odjet. Cesta bude dlouhá, hned se nevrátím. Vychovávej Vítězslava, nenech se ničím trápit.
A teď vzala paní Božena vše do svých rukou. Ludmila nemohla být ani chvíli s dítětem, pořád buď tahala vodu, řezala dříví, nebo se starala o zvířata. V noci nespala, protože malý Vítězslav plakal, přes den zas honička na dvoře.
Síly Ludmile docházely – a dítě chřadlo s ní. Čím větší podzimní sychravo, tím hůře.
Aspoň že Jaroslav není doma, podotkla jednou Božena. Možná si tam najde pořádnou ženu, a ne takovou nemehlo!
Tyto řeči zasely v Ludmile pochybnosti. Snad má tchyně pravdu? Padla na ni těžká sklíčenost.
A neměla bys Jaroslava pustit k vodě? Malý dítě každým dnem skončí, sama tady uschneš a syna utáhneš do deprese!
Ale kam bych šla, matko? S kojencem, když brzy padne sníh, a ještě není zdravý…
A co, velká ztráta to nebude. Dítě snad ani pořádně nežilo. Budeš-li mít odvahu, necháš ho Pánu Bohu, Jaroslava už čeká lepší život a děti, jak se patří.
Ludmila nechápavě hleděla může člověk něco takového vůbec vypustit z úst?
Právě v tu chvíli se Vítězslav rozplakal, zmodral, ztratil dech.
Rozmysli si to, Ludmila, na cizím neštěstí štěstí nepostavíš. pronesla chladně Božena a nechala Ludmilu samotnou.
Uplynul další půlměsíc. První sníh pokryl krajinu. Z Ludmily zbyl stín, někdy už začala i odpovídat tchyni, ale nebylo to nic platné stále byla jen přítěží v cizím domě. Bolest v srdci jí trhala každý den, navíc od Jaroslava nebyla žádná zpráva.
Byla to paní Božena, kdo se rozhodl osud Ludmily dořešit. Ludmila beze slova šla do pokoje, svázala do uzlíčku skromný majetek, Vítězslava zabalila do šátků a vyšla z domu.
Celou tu dobu zůstávala Božena stát v koutě. Klidná a spokojená. Už měsíc věděla, že Jaroslav je na živu v Praze, léčí se, těžce raněn při cestě, když ho přepadli lapkové. Ale Ludmila se to dozvědět neměla. Jakmile se Jaroslav vrátí, poví mu, že Vítězslav zemřel a Ludmila odešla z domova ze žalu, ať si myslí, co chce.
Druhý den rozšířila už sama po vsi zprávu, že Ludmila zešílela, dítě zemřelo a ona zmizela v noci kam, nikdo neví. Lidé pomluvili a zapomněli. Nastala zima, domy byly zamčeny, vše utichlo.
***
Dlouho putovala Ludmila polími okolo lesů, bála se, že na ni někdo zaútočí pro sebe už neměla strach, jen pro syna.
Nakonec dorazila k jiné vesnici, nehledala nocleh, jen doufala, že se najde někdo, kdo přinese trochu chleba a nechá dítě na hodinu zahřát.
Ulízané ulice, všude kouř z komínů, žádná živá duše na blátivých cestách.
Posadila se u pumpy. Když šla kolem statná žena s vědry, chvíli si ji prohlížela a pak se zeptala:
Odkud jsi a čí jsi? Celá modrá, nejsi zmrzlá?
Nejsem nikoho, jenom procházím, do vedlejší vesnice… zalhala Ludmila.
A ke komu tam? nedala pokoj.
K tatínkovi… pokračovala v lži Ludmila.
Nebylo by ti líto ani psa v takovém počasí vyhnat ven, natož ženskou s malým dítětem…
Ludmila se rozplakala, studené ruce zakryly tvář, a nemohla se utišit.
Tak pojď, vstávej, půjdeš se mnou, rozhodla žena, nechala vědra u pumpy a pomohla Ludmile na nohy.
Doma v chalupě bylo teplo, z pece se linula vůně bylinek. Ludmila klesla na lavici, až teď ucítila únavu.
Žena jí pomohla svléknout kabát, opatrně převzala dítě do náruče.
Já jsem Anežka, představila se a začala malého zabalovat. Otevřela zabalený uzlíček:
Svatá panno! Jaký je drobný! Je pokřtěný?
Je. Na křtu dostal jméno Vítězslav… řekla Ludmila, padla omdlená na podlahu.
***
Nevěděla, jak dlouho byla mimo. Probudila se v neznámé posteli, všude klid, dítě nikde. Vyděšená vyskočila, v domě nikdo. Ve dveřích se najednou objeví Anežka, v náručí náruč polen:
Už jsi vzhůru? Kam bys šla?
Kde je můj chlapeček?
Ale neboj, tři dny jsi ležela bez sebe, pořád jsi blouznila. Malého jsem dala k matce do lesa, bude mu tam líp.
Proč?
Pro zdraví, odpověděla krátce Anežka. No, tak povídej.
U stolu Ludmila dostala hrnek bylinkového čaje a rozplakala se. Vylila z duše vše o lásce, o nenávisti tchyně, o nemocném synovi.
Anežka pozorně poslouchala.
Cesty Páně jsou nevyzpytatelné, řekla. Neboj se, Ludmilo, tvůj syn se ze všeho dostane. Ty jsi osudová žena, a když jsi ke mně přišla, znamená to, že je pro tebe nachystán ještě lepší úděl. Stačí, když si zachováš čisté srdce.
Chtěla bych za synem, teti Anežko, srdce mě bolí.
Půjdeš, ale zpátky půjdeme jen my. Malého si ještě nevezmeš.
Neberte mi ho! zalkala Ludmila.
Oblékni se a pojď, hned poznáš proč.
Šly do lesa, cestičkou mezi stromy. Anežka začala vyprávět:
U pumpy jsem byla náhodou. Celou zimu bývám s mámou v lese, na jaře se vracím sama. Ale něco mi říkalo, že mám jít domů. Asi tě něco chrání, když tě osud svedl právě ke mně.
Mezi stromy došly na louku, kde stála chaloupka. Uvnitř byla stará paní. To jsi ty, Anežko? volala hned. Pojď dál, děvče, podívej na svého chlapce, spí jako andílek.
V košíku v rohu ležel Vítězslav růžovější než kdy předtím.
Je růžovější, že? zavtipkovala stará paní a mrkla na Ludmilu. Posaď se, já jsem bába Anežka. Lidé mě tu mají za čarodějku, proto žiju stranou v lese.
Ludmila se zalekla.
Neboj, lidi si povídají kdeco… Tvou tchyni lidé taky berou za svatou, ale ta se ve zlosti neměří!
Starou Anežku ani nemusela vážně brát, mluvila pravdu bez okolků. Víš ty vůbec, proč je tvůj syn tak slabý?
Ludmila jen vrtěla hlavou.
Tys chodila po hřbitově, jak jsi byla těhotná! Skoro denně za babičkou na hrob! A to se nesmí sesbíralas na sebe smutek a malého to poznamenalo.
Ludmila byla bílá jako stěna.
Ale dá se to napravit. Několik dní tu Vítězslav ještě zůstane, sebereme z něj všechnu nemoc.
Položila Anežka ruce na Ludmilinu hlavu, prsty jí hladily vlasy a skutečně se Ludmila na chvíli cítila, jako když byla malá a babička ji potěšila.
Tak plynuly další dny. Po týdnu vrátila bába Anežka Vítězslava matce růžolící, zdravý, ručky natahuje. Ludmila ho objala, jako by v životě nezakusila zoufalství.
Ludmila nebyla na obtíž pomáhala s domácností, neúnavná. A proč vlastně bába Anežka žije v lese, když je tak dobrá lékařka? zeptala se jednou.
Kdysi moje máma pomáhala všem, nebrala nic zpět. Jenže lidé jsou nevděční. Pomáháš, jsou ti vděční, ale jak se něco stane, hned tebe obviní!
Vesnicí tehdy otřásly úmrtí několika novorozenců. Vzpomněli si, že k matkám chodila právě Anežka. Obvinili ji prý z závisti dětem uškodila! Naštěstí otec všechny uklidnil. Poté přišel doktor děti zemřely na slabost, matky už nebyly mladičky.
Od té doby se Anežka stáhla do lesa, přijímala jen děti, když je rodiče donesli až k prahu v košíku. Nikdy se nevracela s prázdnou děti se vždy uzdravily.
Ludmila se ptala i na to, jak je léčí. Anežka se zasmála: Co nevíš, nebolí! Ale neboj, žádné ďábly nepovolávám.
***
Mezitím v původní Ludmilině vesnici přišel čas Jaroslav se vrátil domů. S nezakrytými botami vletěl do pokoje, kde se s Ludmilou dřív sdílel ale vše jako by zmizelo: žádná známá vůně, žádné dětské šaty.
Odpusť mi, Jaroslave, spustila Božena, neuhlídala jsem ti ženu ani děcko. Tři dny po tvém odjezdu malý umřel, Ludmila se zbláznila a utekla, nesla mrtvé dítě ven, já běžela za ní, už jsem ji nenašla… Ztratila se…
Jaroslav jen mlčky zíral a v hlavě mu zněla ta jediná slova: Ztratila, ztratila…
***
Dost už, Jaroslave, domlouvala mu Božena, už kolik dní tady ležíš, nejíš, nepiješ, nic! To není možné. Osud je osud. Postav se k životu!
Jaroslav se s ní dlouho trápil, celou zimu byl jako duch. Ale na jaře už musel k práci a statek ho vyžadoval.
Přesto v srdci zůstala jizva. Božena se snažila, našla mu i nové nevěsty. Jenže jednou, když zas začaly řeči o ženění, tak se na ni rozkřikl, až ji to shodilo z lavice. Zakázal mluvit o nevěstách.
A život šel dál v bezduchosti. Jaroslav jako dřevo dělá, přijde domů a zavře se do pokoje. Rok prošel, druhý taky. Božena cítila vinu jako kámen na duši. Věděla, že svého syna uvrhla do temna. Neměla už sílu přiznat se k tomu, co provedla.
Chřadla, nespala, rozbolelo se srdce a nakonec lehla do postele. Doktor z města už nepomohl na duševní bolest žádná bylinka není.
Sousedky nabízely pomoc, ale nebylo už potřeba ke konci léta Božena zemřela. O svém činu už nikdy synovi nepověděla.
Jaroslav zůstal zcela sám. Přes den našel v práci rozptýlení, ale večerní samota mu nedala klid. Myslel si: Až po čtyřiceti dnech za matku uspořádám smuteční hostinu, půjdu za ní do hrobu.
***
Stařena Anežka však tu noc pocítila neklid. Do chalupy se vplížil černý stín, jako přelud z kouta. Stařena vstanula a zhurta hromovala:
Tak co chceš?! Za života jsi svědomí neměla, po smrti tě svědomí hryže?
Stín tiše plakal a vzlykal.
Nic mi neříkej, nemám chuť tě poslouchat… pokračovala stařena. Ale stejně vím, co tě trápí. Už je pozdě pro tebe! No tak, ukaž, co máš!
Stín se rozplynul a Anežce před očima proběhly obrazy Jaroslav stojí na kraji rašeliniště, vedle něj tancují ďáblíci, těší se, až další duše opustí Krista…
***
Ludmilo, obrátila se Anežka na Ludmilu, dobrá by byla nějaká brusinka do lesa. Máma by ji použila na léčivou mast pro děti.
Já zajdu, odpověděla Ludmila, koukla na Vítězslava, který si hrál na podlaze. Zítra zrána půjdu, když pohlídáte synka.
Ale rád, vždyť je to radost chovat takového siláka. Bůh mi sice děti nedopřál, ale tebe mi poslal do cesty.
Panna Maria pomohla! Kdybych vás tehdy u pumpy nepotkala, asi bych tu už nebyla. Jste mi víc než matka, teti Anežko. Navždy budu vděčná…
***
Čtyřicátý den byl k mši, kutě a lívance, vše nachystáno. Po pohřbu se lidé rozcházeli, poslední sousedka pohlédla smutně na Jaroslava, jak sedí zhroucený na lavici. Po chvíli vstal a odešel směrem k lesu. Šel bez cíle, v hlavě plulo vše jako zlý sen. Ale nejvíc mu v mysli zůstala Ludmila a malý Vítězslav, matka reptalka, předčasně zesnulý otec.
Černota v duši, už to nevydržím, říkal si, když přišel až na kraj mokřadů v lese.
Začal se pomalu bořit do bláta, jako by ho sama země chtěla pohltit. Neodporoval život už neměl smysl.
Náhle slyší zpěv tenký dívčí hlas, stále blíž a blíž. Ve tmě se mezi stromy objevuje bílá postava. Hlas je povědomý…
Ludmičko! zvolá, jdu za tebou, milovaná!
Hlas náhle ustal. Objevila se Ludmila, nevěřícně hleděla, muž po pás v bahně.
Jaroslav nemohl najít slova:
To se mi zdá, při životě jsem s tebou být nemohl, teď mě provázíš do smrti, Ludmilko? usmál se, přesvědčený, že je to její duch.
Ludmila zařvala:
Jakýpak duch! Já žiju!
Jaroslav zůstal jako opařený.
Žiju, opakovala Ludmila, a když Jaroslav poznal, že je skutečně živá, snažil se dostat z bažiny. Ale mokřady ho pevně držely.
Vidí, jak ho to zabíjí Ludmila vyrvala větve, k nepoznání škrábance na rukou, ale nakonec, polomrtvý, Jaroslav vyvázl.
Oba vzlykali v náruči, ani nevěděli, zda je to skutečné.
***
Jaroslav, když zjistil, že žena i syn žijí, skoro se zbláznil štěstím. V chalupě hned Vítězslava vzal do náruče, Anekžka mu musela uvařit meduňkový čaj na uklidnění.
Dlouho si vyprávěli o zlé i dobré, o lásce i bolestech. Jaroslav Ludmilu už nepustil z ruky.
A potom Ludmila vyprávěla svůj příběh o samotě, chladu a zoufalství.
Zlé však rychle upadá v zapomnění, když každý den je láska a péče.
Aby se staré zapomnělo a nové zakořenilo, rozhodl Jaroslav opustit rodný dům a přestěhovat gazdovství do vesnice, která se stala domovem Ludmily.
Usadili se u teti Anežky, která byla cizí krví, ale srdcem bližší než matka.
***
Hrob na bývalém hřbitově zarůstal plevelem. V paměti lidí už nezbylo nic. Kéž neklidná duše najde klid nebylo však nikdy známo, zdali taková duše svůj pokoj našla, když pro touhu po moci a poctách tolik neštěstí přinesla…
