Osm let maličkostí
Telefon zazvonil půl osmé ráno, když Jana stála u sporáku a sledovala, jak se v malém kastrůlku začíná vařit voda. Sporák byl starý, plynový, s litinovými rošty, na kterých stále ulpívala nějaká cizí mastnota, kterou nikdy nedokázala pořádně vydrhnout. Každé ráno jí ten mastný povlak připomínal, že byt není její, že tu před ní žili jiní lidé se svými zvyky, svými guláši a svými životy.
Pohlédla na displej telefonu. Klára.
Jana přijala hovor.
Zase jsi neodpověděla na jeho zprávu, pronesla dcera místo pozdravu.
Dobré ráno, Klárko.
Mami, myslím to vážně. Psali mi včera večer. Říkal, že ho ignoruješ.
Voda se rozvařila. Jana vypnula plamen a vhodila do kastrůlku sáček čaje. Levný, český, papírové sáčky po padesáti kusech. Dřív pila jen sypaný cejlonský, který Jiří objednával v čajovně na Národní třídě.
Ať si říká, povzdechla Jana.
Mami, víš vůbec, co děláš? Bydlíš v nějaké díře v Libni, asi tam máš šváby, jsi sama, za chvíli ti bude šedesát…
Je mi padesát osm.
To je skoro šedesát! A opustila jsi normálního chlapa, byt v centru, normální život. Kvůli čemu?
Jana se podívala z okna. Za sklem bylo šedé listopadové nebe, holý kaštan, kousek sousedního činžáku se žlutou olupující se omítkou. Dole projel tramvaj. Koleje tu byly staré, tramvaj tak drnčela, že první dva dny nemohla v noci spát.
Pak si zvykla.
Klárko, já už jdu pozdě do práce.
Nikdy o tom nechceš mluvit pořádně!
Chci. Ale ne teď a ne přes telefon. Přijedeš v sobotu? Udělám polévku.
Do té tvé nory nejdu.
Nora. Takže už to slovo došlo i ke Kláře. Určitě od Tamary.
Dobře, řekla Jana klidně. Probereme to jindy.
Mami…
Klárko, mám tě ráda. Zatím.
Položila mobil na stůl. Vzala kastrůlek a přelila čaj do silnostěnného skleničky, kterou našla v kredenci s cizími hrnci. Sklenice byla stará, socialistická, těžká, s typickými fazetami. Takové neviděla aspoň třicet let. Napila se. Čaj byl horký, trochu trpký, s papírovou příchutí.
Stála a dívala se z okna na holý kaštan.
Pak se oblékla a vyšla ven.
***
Vchod voněl vlhkem a kočkami. Kdesi ve třetím patře žil kocour, kterého nikdy nespatřila, ale v noci ho pravidelně slyšela. Výtahem se tady nikdy nepočítalo. Čtyři patra po schodech, kolem rozlámaných poštovních schránek, kolem starých dětských saní, které tu někdo ponechal snad od minulé zimy.
Venku bylo sotva pět stupňů. Jana si zapnula kabát a vykročila k metru. Libeň znala zatím jen povrchně: půl roku tu, a stále se občas zamotá v uličkách. U Rokytky, v Kobylisích, Proseku. Ulice byly jiné než v centru. Klidnější, širší, obklopené stromy. Lidé spěchali, ale ne s tím rušným tempem, které ji v centru Prahy vždy dráždilo.
V malých potravinách koupila kefír a půl bochníku chleba. Mladá pokladní s modrými stíny ani nezvedla oči. Jana vysypala drobné, složila si nákup do tašky a vyšla.
V metru bylo teplo a hluk. Jela ve stoje, držela se madla a přemýšlela o projektu. Včera s Tomášem dokončili první blok zaměřovacích plánů, dnes je čekalo sklepení, které podle všeho drželo pohromadě víc díky zázraku než statice devatenáctého století.
Dům, který restaurovali, stál na Vysočanech. Malá usedlost z konce osmnáctého století: hlavní stavení, dvě křídla a něco jako bývalá kočárovna, kterou několikrát přestavěli, až nebylo jasné, čím vlastně začínala. Majitelé se střídali, za socialismu byl z domu sklad, později stál léta prázdný. Teď se našly peníze, někdo přišel s nápadem kulturního centra a vznikl projekt. Jana byla hlavní projektantkou-restaurátorkou. Tomáš, kolega, měl na starost statiku.
Ta práce byla opravdová. Ne taková, jakou poslední roky dělala u Jiřího, kde brala zakázky na malé přestavby bytů, jen aby se doma nenudila, ale velká, s příběhem ve zdech.
***
Když přijela, Tomáš už byl uvnitř; stál uprostřed velkého sálu v šedé bundě, s metrem v ruce, a díval se do stropu.
Dobré ráno, zdravila Jana.
Podívej, přikývl místo odpovědi a ukázal na roh, kde omítka padala ve velkých kusech a odhalovala staré zdivo. Už vím, proč se tady propadl strop. Trám nahoře je prasklý po celé délce. Tohle už není restaurace, spíš výměna.
Prasklý, nebo se rozpadá podél letokruhů?
Pojď a ukážu.
Vyšli po schodech, které už byly alespoň částečně opevněné, ale i tak vrzaly. Jana se držela zábradlí a cítila vůni starého dřeva suchou a slabounce nasládlou, prokreslenou prachem a ještě něčím, co se těžko popisuje. Možná pach času. A cizích životů, co se tu v těch zdech rozpustily.
Měla ten pach ráda. Vždycky měla.
Tomáš ukázal trám. Jana si klekla a prosvítila trhlinu.
Není to po letokruzích, ukázala. Podívej, jak vede. Mechanické poškození. Nejspíš tu něco těžkého stálo.
Souhlasím. Snad nějaký lis.
Nebo víc strojů. Tohle byl sklad.
Tomáš si sedl vedle ní. Oba pozorovali trám. Do okna, kde už skla dávno nebyla, foukl vítr.
Tak ho vyměníme, rozhodl.
Vyměníme. Ale podle původní technologie. Včera jsem v archivu našla specifikaci dříví. Asi to byla domácí borovice, ale dobře vyschlá.
Dneska takovou seženeme těžko…
Znám dodavatele na Šumavě, pracovala jsem s nimi na restaurování v Holešovicích. Zavolám jim.
Tomáš kývl, vstal, oklepal kolena. Byl vyšší, trochu nahrbený, sluchával se skloněnou hlavou, takže působil, že je stále ponořen do svých myšlenek. Ve skutečnosti vždy dával pozor, přesně a s rozmyslem reagoval, nikdy neskákal do řeči. Za čtyři měsíce společné práce si na tuto jeho náturu zvykla a ocenila ji.
Dáš si čaj? Mám v termosce.
Dám.
V předsíni měl Tomáš tašku. Vyndal termosku, dva plastové pohárky a nalil čaj.
Jsi dnes nějaká… nedořekl, a jen se na ni díval.
Jaká?
Soustředěná hodně.
Jana se usmála.
To znamená, že mi ráno volala dcera, nebo sestra.
Další otázky nepokládal. Prostě jí podal pohárek.
Byl to pořádný čaj, žádný ze sáčku.
***
S Tamarou se viděly v neděli. Sestra přijela bez ohlášení, zavolala zvenčí: Otevři, mám štrúdl. Jana otevřela.
Tamara byla o tři roky starší, bydlela s manželem Petrem na Vinohradech, dělala účetní pro stavební firmu a její pohled na život měl zvláštní stabilitu, kterou nic neotřese. Vstoupila do bytu, rozhlédla se a ve tváři se jí objevil ten známý výraz, směs soucitu a vítězství.
Pane bože, to je koupelna, nebo komora?
Koupelna.
Tady je rozbitá dlažba.
Tamaro, přinesla jsi štrúdl.
Přinesla. Sestra zaplula do kuchyně, položila štrúdl na stůl a znovu se rozhlédla. Tak mi vysvětli, Januško. Vysvětli mi to. Tam jsi měla byt v centru, tři místnosti, parkety, stropy, slušného chlapa… Tě bil?
Ne.
Podváděl?
Nevím, možná, už mi to bylo jednou.
Tak proč? Proč jsi odešla? Jsi blázen, když už budeš za chvíli v důchodu!
Jana vytáhla talířky.
Nech toho, Tamaro.
Čeho nechat, Jano? Jsem tvoje sestra! Mám ti to říkat, nebo ne? Klára mi volá, málem pláče. On se taky ptal, jestli nevím, co s tebou je. Dobře chlapa máš, mimochodem.
To jo, dobrý pro někoho jiného. Krájej ten štrúdl.
Vždyť ty nikdy pořádně nemluvíš! pořád štrúdl, štrúdl. Vysvětli mi to. Nic mi nevysvětlíš! “Bylo mi špatně.” Všichni mají občas špatně! Já mám s Petrem vždy jen dobré? Ale neutíkám do podnájmu!
Nejsem v podnájmu, bydlím tu sama.
SAMA! Tamara rozhodila rukama. Je ti padesát osm, jsi sama v té díře, děláš za almužnu, a říkáš, že je to v pořádku?
Jana se podívala na sestru. Tamara seděla naproti, velká, teplá, v béžovém svetru, s tváří, na které bylo opravdové nepochopení. Nemohla se na ni zlobit.
Tami, řekla tiše Jana. Ty beze mě nezvládneš žít, holka, prohlásila Tamara.
Jana zakroutila hlavou: Zvládnu, ale aspoň svým způsobem.
Tamara na ni hleděla.
Co to říkáš?
Nic. To jsem jen tak. Jana vzala nůž a začala krájet štrúdl. S čím je?
S kapustou. Tamara hleděla podezřívavě. Jsi vůbec v pořádku? Chodíš aspoň k psychologovi?
Chodím.
A co říká?
Že dělám správná rozhodnutí.
A jo, tohle říkají všem, platíš jim za to.
Pily čaj se štrúdlem. Tamara už vyprávěla o Petrovi, o jeho zádech, které ho znovu chytily, o sousedech, co si pořídili psa a ten stále štěká. Jana poslouchala. Venku začalo tmavnout, nebe nad kaštanem zfialovělo.
Před odchodem se Tamara zastavila ve dveřích.
Stejně bys mu měla napsat, řekla. Chlapovi záleží.
Dobře, přikývla Jana.
Věděla, že nenapíše.
***
S Jiřím žili spolu osm let. Nebyli manželé, Jiří byl zásadně proti svatbě a to vypovídalo mnohé, jen to Jana pochopila pozdě. První dva roky byly jiné. Nebo se to jen zdálo. Byl pozorný, zval ji do restaurací, do divadla, jezdili do Itálie i do Budapešti. Prý má vkus, je chytrá. Pak se to začalo pomalu měnit, nenápadně, jako drobná prasklina ve staré zdi.
Začalo to maličkostmi. Na firemní večírek si jednou vzala zelené šaty, které měla nejraději. Jiří se na ni v předsíni podíval a řekl: Opravdu si tohle vezmeš? Nic víc. Prostě opravdu?. Převlékla se. Oblékla černé.
Pak přišly poznámky o vaření, o tom, jak se baví s jeho známými, že věnuje moc času práci s malým výsledkem. Poslední jí říkal klidně, uvažujícím tónem, skoro jako by jí chtěl pomoct najít pravdu.
Jani, vždyť restaurace není obor, kde něco získáš. Je to pro lidi bez ambic.
Já ambice mám.
Ale no tak. Usmíval se. Jsi dobrá odbornice. Prostě průměrná. To není zlé. Ne všichni musí vynikat.
Tehdy nevěděla, co odpovědět. Mlčela. Šla do druhého pokoje a hodinu jen tak seděla a koukala do zdi. Nechápala, proč jí slova člověka, který o ní mluví hezky, tolik bolí.
Nikdy nezvýšil hlas. Nikdy se jí nedotkl. Dělal něco jiného: pomalu a důkladně ji přesvědčoval, že bez něj nic neznamená. Její profese je nedůležitá, její kamarádky nezajímavé, její vkus venkovský. Že mu dluží vděk, že s ní vůbec je.
Vařila guláš a přemýšlela, jestli ho nepřesolila. Když volala kamarádkám, rozvažovala, jestli moc často. Když šla na jednání, bála se, že působí moc sebejistě. Ten vnitřní hlas, co všechno zpochybňoval a žádal povolení, mluvil po letech jeho tónem.
Pak přišel jeden večer.
Byli u jeho přátel, Pavla a Jitky, v pěkném bytě na Letné. Probrali nový rezidenční projekt, Jana řekla něco věcně k fasádě, že je nevhodná, že developer šetřil na architektovi. Klidně, jasně.
Jiří se na ni přes stůl usmál tím svým povědomým úsměvem.
Jani je odborník, pronesl k Pavlovi. Jenže víš, odborníci, ti se dělí na praktikanty a teoretiky. Jani je spíš teoretik. Už dlouho nic velkého nedělala.
Na chvíli bylo ticho. Jitka se na Janu podívala. Pavel zvedl sklenku.
Jana se usmála.
Dojedla, vypila víno, v rozhovoru pokračovala. Zavolala si taxi. Domů jeli v tichu, Jiří byl spokojený, povídal o Pavlově podnikání. Jana se dívala do noci za oknem a myslela jen: už nemůžu.
Ne je zlý člověk, ne jsem nešťastná. Jen: už nemůžu. Jako by narazila do zdi, za kterou není žádný průchod.
Odešla za tři měsíce. Hledala byt, našla tento v Libni. Odvezla věci na dvě etapy. Jiří byl v práci. Nechala na stole klíče a napsala na papírek jen: Odpusť.
Později přemýšlela proč. Nevěděla. Prostě to napsala.
***
Listopad v Libni měl specifickou atmosféru. Park byl nedaleko, a když se večer vracela z práce, chodila někdy klikatou cestou, kolem starých javorů. Listí už opadalo, cestičky byly mokré, pod nohama to šplouchalo, ale v parku bývalo ticho a ten chladný vzduch s vůní tlejícího listí a mokré kůry do sebe vtahovala s pocitem, jakoby pila něco uzdravujícího.
Doma bylo chladno. Ve staré zástavbě topili nespolehlivě; v jejím bytě stály litinové radiátorybuď horké jak pec, nebo studené. Kohoutek v kuchyni kapala. Volala majiteli, sliboval instalatéra, ten nechodil.
V hobbymarketu koupila těsnění a vyměnila ho sama. Zabralo to čtyřicet minut, dva zlomené nehty a sprosté slovo, když hasák sklouzl a bouchla se do lokte. Pak vstala, utřela ruce, pustila kohoutek. Voda tekla rovně, bez kapání.
Měla pocit něčeho jako pýchy. Směšného, ale pravého.
Večer pracovala u kuchyňského stolu. Rozkládala výkresy, zapínala svou stolní lampičku se zeleným skleněným stínidlem, kterou pořídila ještě v devadesátých letech na bleším trhu. Jiří ji nesnášelprý kazí interiér. V jeho bytě byla schovaná v komoře. Tady vládla stolu.
Restaurovaný dům se odhaloval pomalu, jak už to s velkými věcmi bývánejdřív zaměřování, pak bádání v archivech, diagnostika, koncept. Jana to milovala, pro tu pomalost i nutnost být upřímný. Dům buď držel, nebo ne. Cihla žije, nebo se drolí. Příběh buď je, nebo není.
Z pražského archivu našla pár dokumentů. V devatenáctém století dům patřil obchodníku Pokornému. Pak jeho dceři, která zde zřídila domácí školu. Přišla revoluce, pak sklad. Dceru Pokorného zvala Anna. Na jedné fotografii z archivní složky byla žena kolem padesátky s rovnými zády a pohledem, jako by věděla něco, co fotograf netuší.
Jana na tu fotografii dlouho hleděla.
Pak ji odložila a vrátila se ke kreslení.
***
Jednou se Tomáš v autě, když čekali před odjezdem do archivu, ptal, jak se k restaurování dostala.
V devadesátých jsem dělala nové stavby, řekla Jana. Byty, kanceláře. Dobře placené, velký trh. Pak jsem vyjela jednou s kamarádkou podívat se na restaurování malého kostela na Kutnohorsku. A dál už bylo jasno.
Jasno jak?
Že tohle chci dělat. Že je to důležité.
Tomáš chvíli mlčel.
Takových lidí moc není, řekl. Kteří vědí, co je pro ně důležité.
Ty jsi taky přišel na to, co tě baví?
Trvalo mi to. Dlouho jsem dělal, co se má. Pak jsem se zastavil.
Jana ho pozorovala. Srkal kávu a díval se na první letošní sníh, co padal na přední sklo.
A co pak?
Pak tohle. Kývl směrem k Usedlosti. To mi stačí.
V autě bylo teplo. Trochu tam voněla káva a kůže.
Vyrazili do archivu.
***
Ve středu přišel Jiří.
Nečekala ho. Zazvonil v osm večer, když seděla u stolu s výkresy a jedla jogurt přímo z kelímku. Zvonek byl starý, československý, drnčivý, jako v každém domě tady.
Otevřela, čekala souseda nebo bytného.
Jiří stál na schodišti v kašmírovém kabátu s malou kyticí. Chryzantémy. Kytky, které neměla ráda. Za osm let si Jiří nezapamatoval.
Ahoj, řekl.
Několik vteřin jen koukala.
Jak jsi zjistil adresu?
Klára mi řekla.
Tak Klára, poznamenala si Jana v duchu.
Co chceš?
Promluvit si. Trochu se usmíval. Ten známý úsměv. Pustíš mě dál?
Zaváhala. Pak ustoupila z dveří.
Vešel. Ohlížel se na úzkou předsíň, popraskané tapety, křivý věšák, její boty.
Tak tady bydlíš, pronesl. Ne otázka, konstatování.
Bydlím.
Jiří jí vzal za ruku. Vysmekla ji. Nevypadal dotčeně. Kytici přesunul do druhé ruky. Poslouchej. Chápu, že jsi potřebovala čas. Ale už půl roku. To už stačilo.
Stačilo čeho?
No… být sama. Udělat si pauzu. Jak se tomu říká. Prošel do kuchyně, zkoumal stůl s výkresy.
Pracuji.
Co to je?
Restaurování usedlosti ve Vysočanech.
Dobré. Řekl shovívavě tím tónem, který znala. Pro tebe dobré.
Pro mě a vlastně i pro Prahu. Dům z osmnáctého století.
Položil chryzantémy na stůl, přímo na výkres. Jana je odsunula.
Jano, víš, co děláš? Žiješ tady. Rozmáchnutí rukou. V tomhle.
Vím, kde žiju.
Chtěl bych, abys šla zpět.
Pohlédla na něj. Jiří byl upravený, mladistvý na šedesát tři let. Kožené kabáty mu seděly.
Proč? zeptala se.
Trochu ztratil jistotu. O tu otázku zřejmě nečekal.
Jak, proč?
Proč chceš, abych se vrátila? Proč ti na tom záleží?
Chybíš mi.
Co konkrétně ti chybí?
Jano, čo to je za rozhovor.
Běžný. Říkáš, že ti chybím. Ptám se, co přesně ti chybí.
Pohled, který následoval, znala dobře: jemné podráždění schované za zdánlivou trpělivostí.
Chybíš mi. Prostě jako člověk. Spolu osm let.
Pamatuju si.
To je vše? Jen tak odejdeš?
Neodešla jsem jen tak. Jana zkřížila ruce na hrudi. Byla doma, ve starém svetru a džínách. Takhle si ji Jiří nikdy nepamatoval. Odcházela jsem osm let. Ty sis toho nevšiml.
Nerozumím.
Vím, že nerozumíš.
Vysvětli mi to.
Už jsem vysvětlovala. Mluvila klidně. Sama se divila tomu klidu. Před půl rokem by se rozplakala, zadrhávala, omlouvala se. Pamatuješ si ten večer u Pavla a Jitky?
Který večer?
Řekl jsi, že jsem jen teoretik, že už dlouho nic velkého nedělám. Před nimi.
Chvilku přemýšlel.
Asi jsem žertoval. Nepamatuji si, ale nejspíš to byla legrace.
Možná. Jana kývla hlavou. Ale byla to jedna ze spousty takových poznámek. Pamatuju si všechny.
Jsi moc citlivá.
Asi.
Nebylo to ponížení.
Dobře. Přikývla. Ale mně to bolelo tak jako tak.
Kvůli maličkosti.
Kvůli osmi letům těch maličkostí.
Zamračil se, pak znovu pohlédl po kuchyni, na sklenici u sporáku, na starou lampu se zeleným stínidlem.
A tady je ti dobře? S tím jemným nevěřícím odstínem.
Jana se zamyslela. Ne pro něj, pro sebe.
Někdy je to těžké. Někdy osamělé. Baterie netopí jak by měly. Ale je mi tu lépe než tam.
To je iluze.
Možná. Ale je moje.
Vzala svůj kabát ze židle a podíval se na ni ještě jednou. Něco v něm, snad skutečné a ne jen roky natrénované, pohnulo.
Jano, nejsi mi cizí.
Ne, řekla. Ale už nejsi můj.
Zůstal v předsíni chvíli, pak si oblékl kabát, otevřel dveře.
Jednoho dne toho budeš litovat, řekl.
Nebyla to hrozba. Spíš povzdech.
Možná, souhlasila tiše.
Dveře se zavřely. Jana chvíli jen stála v předsíni, dívala se na vylepené dveře s kukátkem, pak se vrátila do kuchyně. Chryzantémy dala do prázdné zavařovačky, nalila vodu. Květiny se člověku přece nevyhazují.
Vrátila se k výkresům.
Za oknem zadrnčela tramvaj, pak znovu, a pak utichla.
Všimla si, že už ten zvuk nevnímá jako rušení.
***
Obhajoba projektu byla na druhý prosincový týden. Šlo o první kolo investor chtěl vědět, co zachovat, co obnovit, co změnit a proč. Jana se připravovala pečlivě. Tomáš také. Večer probírali po telefonu detaily, někdy se přeli.
Jednou Tomáš trval na svém ohledně stropu ve sklepení, ona neustupovala, debatovali snad čtyřicet minut, až si oba uvědomili, že mají pravdu z různých úhlů: ona myslela na vzhled, on na nosnost.
Jsi tvrdá, řekl po hádce bez výčitky.
V profesi.
A v profesi je to správně.
Tím to skončilo. Nic dalšího.
Položila sluchátko a přistihla se, že se usmívá.
***
Tři dny před obhajobou volala Klára. Tentokrát večer.
Mami, promluvila jiným hlasem než v posledních měsících. Můžu přijít?
Přijď.
Klára dorazila s lahví vína a pohledem člověka, co už v sobě něco rozhodl, jen to neumí říct. Byla Janě podobná v mládí stejné lícní kosti, ruce. Bylo jí třicet dvě, pracovala jako grafička, žila s partnerem na Žižkově.
Seděly v kuchyni. Jana nalila víno do obyčejných sklenic, protože pohár měla jen jeden, schovaný pro návštěvy, ale Klára řekla, že z normální sklenky je to stejně dobré.
Volal ti po té návštěvě? zeptala se Klára.
Ne. Občas napíše.
Co píše?
Různé věci. Ne vždy odpovím.
Klára zatočila prstem po skle.
Mami, dala jsem mu adresu. Nezlobíš se?
Ne.
Nějak jsem doufala, že si promluvíte a…
Promluvili jsme si.
A?
Nic. Odejít musel.
Klára mlčela. Pak řekla, dívajíc se do sklenky:
Pořád jsem mu stranila. Víš to?
Vím.
Říkala jsem si, že jsi jen někde mimo, že tě musím vrátit do normálního života. Bylo mi ho líto, vypadal tak ztraceně.
To on umí.
Jo. Klára zvedla hlavu. Ale až po té návštěvě mi řekl do telefonu, že jsi vždycky byla trochu divná, že tě trpěl, že ti vlastně udělal laskavost těch osm let.
Jana přikývla.
To je přesně jeho styl.
Mami, podívala se na ni dlouze a upřímně. Bylo ti opravdu zle?
Hodně.
Proč jsi mi to neřekla?
Zamyslela se.
Asi jsem sama nevěděla, jak to popsat. Když tě někdo nebije, nepodvádí, nevyhazuje, těžko se vysvětluje, proč je ti špatně. Hlavně dceři, která ho viděla zřídka a vždycky v tom nejlepším světle.
Klára vstala, obešla stůl a objala ji. Najednou, v návalu. Jana chvilku nevěděla, co dělat, pak objala zpět. Klářina hlava byla teplá, voněla šamponem s hruškou, stejným, který milovala od puberty.
Nejsi blázen, pronesla Klára do jejího ramene. Teta Tamara se plete.
Jana se tiše zasmála.
To je dobré vědět.
Dopily víno. Klára prohlížela výkresy, ptala se na starý dům, Jana ukazovala fotku Anny Pokorné. Klára řekla: Ta žena je ti podobná. Jana se na snímek podívala znovu. Možná.
Klára odešla kolem půl dvanácté. Slíbila, že přijede příště zas.
Jana umyla nádobí, uklidila výkresy, postála u okna.
Tramvaj už nejezdila, bylo pozdě. Dvůr dole byl tichý, modrý od pouliční lampy. V sousedním domě svítilo jedno okno, viděla v něm postavu.
Napadlo ji, že má Tomášovi ráno zavolat a probrat ještě jeden detail ke stropu. Ale byl večer, nechala to na ráno.
***
Obhajoba probíhala v konferenčním sále projektové kanceláře. Klient byl náročný, s právníky i poradcem na památky, který kladl nepříjemné otázky. Jana odpovídala, Tomáš doplňoval ke statice. Když se investor ptal na termín výměny trámů druhého patra, Jana otevřeně přiznala: pokud les dovezou včas, stihnou to; jinak skluz tři týdny. Poradce se zamračil. Dodala: Lepší pravdu říct teď, než až přijde prodleva.
Poradce kývl, asi právě to upřímnost ocenil nejvíc.
Po prezentaci postávali s Tomášem v chodbě. Držel složku s výkresy.
Myslím, že to vezmou, zhodnotil.
Já také.
Zadíval se na ni. V chodbě bylo rušno, lidé s cizími deskami procházeli okolo.
Nechceš zajít na večeři? navrhl. Hned u rohu je dobrá hospůdka. Můžeme to oslavit.
Podívala se na něj.
Ráda, řekla upřímně.
Šli prosincovou Prahou přes Vysočany, večerní světla a nové sněhové závěje na římsách starých domů. Tomáš kráčel vedle, hlavu mírně skloněnou, jako vždy. Nemluvili o ničem zásadním. O dřevě na trámy. O tom, jak je památkář pečlivý což je správné. Že v prosinci tma přichází moc brzy.
Hospůdka byla malá, klidná, s těžkými závěsy a dřevěnými stoly. Dali si teplou večeři a sklenku červeného. Mluvili dlouho o všem možném: o Praze, jak se proměňuje, o knihách. Zjistila, že se nedívá na hodiny.
Když odcházeli, přidržel jí kabát, zatímco si oblékala. Ten prostý, obyčejný pohyb. Nežila v něm nic narychlo, spěch už nepatřil do jejího života.
Venku řekl:
Jsem rád, že spolu děláme.
Já taky, usmála se.
Šli pak každý na jiné metro.
