Oslava v rodině vstup bez hranic
Sledujte a čtěte další zajímavé příběhy:
Podpořte kanál
No jo Šárka opatrně zvedla střep z prasklé české vázy a místo toho, aby ho vyhodila, položila jej na parapet. Teto Lído, promiň, zamumlala už do prázdna.
Bytem voněl šampon, sekt a nějak záhadně mandarinky, i když se včera žádné neloupaly. Na koberci za gaučem ležel plastový věnec s třpytkami. V zásuvce pod konferenčním stolkem objevila navázaný hedvábný šátek s nápisem Dámská jízda snů.
A pod radiátorem nesměle ležela osamělá růžová gumová rukavice s otrhanou mašličkou. Vypadalo to, jako by se pokoušela utéct z včerejšího večera a uvízla.
Šárka, v pomačkaném županu s oloupaným střapcem na pásku, procházela pokojem s pytlem na odpadky v ruce. Každý krok doprovázel tichý křup obalů od bonbonů.
Na parapetu stál pohár se zaschlou rudou kaluží vína na dně. Ve váze místo květin trčely tři plastová brčka s lesklými hvězdičkami. Po stěně se táhla girlanda z papírových srdíček, z nichž jedno bylo očividně okousané.
V kuchyni ji čekalo další bitevní pole.
Na stole osiřel zbytek patrového dortu. Krém se roztékal jako sněhulák, a do boků dortu byly nešikovně zaraženy svíčky ve tvarech 3 a 9, ačkoliv se neslavily žádné narozeniny, jen dámský sraz.
Ve dřezu stály sklenice s různými stopami rtěnky. Vedle nich talířky se zaschlými zbytky hummusu. Na židli leželo vyklopené vykládací pexeso polovina kartiček lícem nahoru, polovina dolů, jako by se předpověď včera nějak zvrtla
***
Šárka mimoděk zvedla jednu kartu kárový král na ni zíral s unavenou nadřazeností. Včera z nich s holkami hádaly svatby, stěhování a záhadné cizince. Šeptaly, ale pak propukaly v smích a zapíjely předpovědi šumivým vínem.
Sklonila se, aby sebrala z podlahy třpytku, a jak zatáhla pod gauč, vylovil se kus hedvábného punčocháče s přetrženou gumou trofej z tancování na stoličce. Šárka zakroutila hlavou a šla do ložnice, kde byl alespoň klid.
Tam byl relativní pořádek. Když nepočítáme tři polštáře na zemi a peřinu smotanou v šneka. Narovnala polštář na své straně postele a pod ním našla složený růžový papírek.
V srdci ji píchlo.
Snad zase nějaký vzkaz od Karla z baru pro jednu z Aniččiných kamarádek? Ale písmo poznala veliké, lehce pokřivené, každé o Anička vždy vybarvovala do kuličky.
Jsi nejlepší hostitelka na světě! Anička.
Šárka zamžourala na vykřičník. Připadal jí, jako by se lehce chvěl. Usmála se koutkem úst. Nejlepší hostitelka s rozbitou vázou po tetě Lídě a třpytkami ve sprše, kde teď každé ráno probíhalo ohňostrojové mytí.
Kolikrát jsem si slíbila už nikdy zamumlala, usedajíc na postel.
***
Pod nohama nepříjemně cosi mlasklo.
Šárka sebou trhla, odsunula pantofel a tam v něm byl opatrně položený mandarinek. Nádherně hladký, celý, s kouskem papírku připevněným gumičkou: Na sladký život.
Včera si z toho s holkami dělaly legraci. Dnes mandarinka vypadala spíš jako výsměch.
Na nočním stolku zabrněl mobil. Na displeji: Anička (náš uragán).
No jistě řekla Šárka do prázdné místnosti a přesto hovor přijala, lehce si odkašlala. Ahoj?
Šáriíík! v telefonu bylo rušno, jako by mejdan pokračoval jinde. Ty jsi bohyně, fakt! Holky jsou nadšené! Ještě tu zbyla Zuzka-nehtová, právě vzpomínáme, jak jsi včera ducha ze skříně vyplašila!
V pozadí někdo hlasitě zvolal: Vyřiď Šárce, že rodit budu už jenom u ní! a pak zase smích vše přehlušil.
Díky, Šárko, přidala tiše Anička. U tebe je to prostě jako doma.
Šárka koukla na mandarinku v pantofli.
Uhm, zamumlala. U mě jako doma
Ok, nebudu tě rušit! Odpočívej, královno rautů! a hovor skončil, ticho bylo zpět.
***
Šárka si sundala brýle, položila je k Aniččině vzkazu. V odrazu na skříni viděla ženu kolem padesátky s unaveným výrazem, najednou až překvapivě mladými zelenýma očima a vlasy staženými ledabyle do drdolu, z něhož trčela třpytka. Jedna, paličatá.
Telefon ožil znovu, jinou vyzváněcí melodií videohovoru. Tereza dcera.
Šárka si povzdechla, rukou uhladila vlasy, ale třpytka se nevzdala.
Ano, dcerko? přijala hovor a na displeji se objevila Tereza s rozcuchanou ofinou a hrnkem kávy v ruce.
Mami! Tereza přimhouřila oči, zkoumala ji. Jo, já to věděla. Zase třpytky na kočce?
Na mně, opravila ji Šárka. Kočka se po včerejších tanečcích někde schovává, možná zas zašila do prádelníku
A povyprávěla jí o večeru.
Mami, uchechtla se Tereza, ale hned zvážněla. Ty sama slyšíš, co říkáš? Kočka zalezená, česká váza na kusy, mandarinky v pantoflích Možná bys konečně mohla Aničce říct ne?
Šárka v jejím hlase slyšela lásku i podráždění najednou.
Ona je na tom teď těžce, odpověděla automaticky. Víš to.
A ty snad ne? jemně ji přerušila dcera. Kdy sis naposledy odpočala ty, místo hostění hostů?
Šárka koukla na růžovou rukavici pod radiátorem, na vzkaz nablízku a na prázdný byt plný cizího smíchu ze včera.
Nevím, přiznala upřímně. Asi se taky někde schovávám. Jako kočka.
Tereza se usmála.
Mami, miluju tě. Ale popřemýšlej, jo? Co kdybychom si příště daly jen čaj spolu, bez vykládání a třpytek?
Obraz zamrznul, pak naskočil. Mezi nimi visela vteřina nedořečeného ticha.
Uvidíme, řekla Šárka.
Ale poprvé po dlouhé době to uvidíme znělo jinak. Jako začátek něčeho nového ne jen slušné samozřejmě, Aničko.
***
Poprvé přišla Anička k Šárce jen tak na jaře, kdy venku ještě ležel špinavý sníh, ale na parapetu už rašily zelené klíčky.
Šári, otevři, jdu v míru! zazněl její hlas ještě před zvonkem. A s koláčem!
Šárka otevřela dveře a ustoupila do předsíně se doslova vřítila Anička, voňavá po parfému a mrazu. V rukou velkou mísu s dozlatova pečeným něčím.
Domácí zelník, jako od babičky, pamatuješ? ani si pořádně nesundala boty, už mířila na kuchyň. Proboha, ta tvoje předsíň! Jako z časopisu.
Šárka se nesměle usmála, srovnala svůj šátek. Její dvoupokojový byt v paneláku byl její malou pýchou. Tapety k závěsům, mámin ručně háčkovaný pléd přes gauč. Kuchyně s bílou linkou a dřevěnou deskou, parapety obsazené květináči.
Útulno tu máš říkali všichni upřímně. Pro Šárku to bylo víc než fráze.
Sundej si věci, nabídla automaticky, brala Aničce koláč. Teda, je těžký.
Jak můj život, mávla Anička rukou, ale oči jí zářily. Hele Šári, tak mě napadlo U mě v bytě jsou stěny blíž, kuchyň malá jak dlaň a soused klape strop, druhý podo mnou vrtá. Ale u tebe
Roztočila se v kuchyňo-obýváku, kde Šárka měla kulatý stolek a široký gauč u okna.
U tebe se dýchá! Vzduch! rozpažila ruce. Hřích tu být sama. Co kdybychom si daly malou sešlost? Jen my dvě. Plus dvě kámošky jsou fajn, seznámíš se.
Slova hřích být tu sama se jí dotkla.
Vzpomněla na dlouhé večery, kdy opravdu bývala sama na tom gauči, s televizí jen jako kulisou a jehlicemi v ruce, zatímco Tereza byla pryč. Příbuzní ji navštěvovali akorát o svátcích.
Sešlost? ujistila se. No proč ne. Koláč je, mrkla a polkla trošku nejistého úsměvu.
Anička zvedla obočí.
Takže fakt jo? Šári, vzala jsem koláč jako úplatek pro případné přemlouvání, rozesmála se. V sobotu? Bez oficiálního důvodu, řekněme generálka dámské jízdy.
Šárka dala koláč do trouby na přiohřátí. Sobota vypadala jako něco velmi vzdáleného, trochu teoretického.
Fajn, přikývla. Připravím něco malého.
Jsi poklad, Šári! Anička ji objala tak, až Šárce pochrupaly žebra. Nepřeháním, jsme skoro sestry.
Slovo skoro zabolelo podvědomě, ale Šárka ho spolykala s kouskem koláče.
***
Velikonoce se ten rok rozhodli slavit také u Šárky. Iniciátorka, samozřejmě, byla Anička.
U Šárky je vždy domov! tvrdila všem. Mazance jako z reklamy, vajíčka jako z katalogu. Kočku má, která všechno důležitě kontroluje.
Ve skutečnosti její kočka Mína vypadala spíš vyčerpaně, ale důležitě znělo lépe.
Anička přitáhla hned tři kamarádky.
Šárka, zvyklá na klidné rodinné stoly, byla trochu nesvá, když se jí do chodby nahrnula hlučná zrzka v žlutém plášti, vysoká bruneta v křiváku a drobná hnědovláska s hlasitým smíchem.
Tohle je Lenka, tamta je Iveta, třetí Jana, mávla Anička. Holky, to je Šárka tady je vždycky útulno a skvělé jídlo.
Šárka rychle nabízela bačkory, ukazovala místo na bundy, v duchu počítala židlí dost, mazance dva, jedenáct vajec. Saláty a huspenina pro respekt.
Bylo málo. Už po hodině vytáhla Anička uprostřed debaty o správné polevě na mazanec mobil.
Jé, zapomněla jsem! Katka s Julií jsou zrovna tady kousek! Hned jim píšu. Šárko, nevadí? Přinesou si svá vajíčka!
Šárka otevřela pusu, chtěla něco namítnout, ale trouba zapípala a běžela pro mazance. Když se vrátila, Aniččin mobil už ležel na stole a ta vítězoslavně oznámila:
Za půl hodiny jsou tu!
***
Oslava se změnila v hlučný trh.
Holky se hádaly, kdo má těsto lepší jako od mámy či z pece na vesnici. Lenka vzala mísu s čokoládou, máchla lžící, a poleva dopadla přímo na bílý ubrus, rozprskla se až ke kraji.
Jé! naivně vykulila oči. To je snad na štěstí?
Anička vyprskla, ostatní taky. Šárka automaticky vzala ubrousek, ale flek zůstal.
To se vypere, řekla jen.
V tu chvíli zachytila Aniččin pohled vděčný a vřelý, skoro jako by Šárka chránila nejen ubrus, ale celý svět.
K večeru byla parapet plná pestrobarevných vajíček, na zdi papírový věneček, pod stolem cizí sandály. Anička s kadlíkem zvedla číši a slavnostně zvolala:
Děvčata! U Šárky je vždycky ta pravá oslava!
Zazněl potlesk. Šárka, celá v rozpacích, ucítila, jak to slavnostní pravá oslava divně vibruje v hrudi. Jako by její tichá kuchyně a pečlivý gauč byly scénou něčeho velkého.
***
Jako dítě měla Šárka opačný pocit. Tehdejší pravé oslavy byly u Aničky.
Anička byla šéfka divoká, hlučná a okouzlující.
Všechny děti z dvorku se scházely u jejich vchodu. Tam Anička pořádala přehlídky v mámině plášti, organizovala tajné kluby pod schody. I babky jí říkaly naše umělkyně.
Šárka byla ta potichu, pečlivá. Vždy doma na čas, knihy vracela v knihovně bez ohnutých rohů a boty si utírala až do lesku.
Šárko, ty jsi naše premiantka, říkala teta Lída, mámina sestra a Aniččina matka. Dávej na Aničku pozor, ať se něčemu přiučí.
Na střední se rozešly. Anička se vrátila se spoustou historek o diskotékách, Šárka vystudovala ekonomku dálkově a začala v účetnictví. Viděly se už jen na rodinných oslavách.
Pak zemřela teta Lída. Pohřeb, smutek, staré křivdy. Tenkrát zůstaly s Aničkou spolu v kuchyni do třetí ráno a zapíjely bolest sladkým čajem.
Mám pocit, že s mámou umřel i náš domov, řekla Anička do hrnku. Nechápu, jak to funguje bez ní.
Šárka, co už žila čtyři roky bez mámy, tiše odpověděla:
Funguje to prostě jinak. Ne hůř, ne líp. Prostě jinak.
Začaly si volat. Napřed kvůli věcem kdo má co převzít, jaké papíry zařídit. Pak jen tak poptat se, co je nového, sdílet drobnost.
Postupně Anička vtáhla Šárku do svého života, jako vír vtáhne opatrný list.
Jsme přece rodina, nebudeme žít každá zvlášť! bouřila. Já k tobě, ty ke mně.
Do Aniččina bytu ale Šárka skoro nechodila. Pořád byly nějaké důvody práce, Tereza, únava. Ale Anička se u ní stavovala stále častěji.
***
Formule u Šárky zdomácněla.
Holky, jasné, že u Šárky, vysvětluje Anička. Kdo by lezl ke mně. Kuchyň mám malou, Šárka má kuchyň s obývákem, to chce každá blogerka!
Kde bude Silvestr? u Aničky.
U Šárky! Má světýlka kolem dokola a šunkofleky, jak dort.
Velikonoce? U Šárky.
Narozeniny Máši? U Šárky, tam ten dort vynikne.
Večer jen tak, se sklenkou? Kde jinde, holky, u Šárky je útulno a skvěle vaří.
Zpočátku to Šárku těšilo.
Její pečlivý domov byl středobodem něčího světa, místem, kam lidé rádi chodili. Bavilo ji vybírat ubrousky, vymýšlet pohoštění. Byla ráda, jak kamarádky obdivovaly bílý servis a říkaly:
Šárko, to je jako z katalogu!
Postupně to houstlo. Hosté už nechodili jen na Aniččino pozvání.
Ahoj Šárko! To je Lenka, byli jsme včera s Aničkou u tebe, pamatuješ? Napadlo nás s Ivetou se stavit, má novinky, Anička nemůže, je v salonu. Jsi doma?
Jednou už po třetí za týden někdo zvonil a Šárka otevřela na prahu stála žena, poznala ji hned.
Naděžda. Aniččina kamarádka z let dávných. Tenkrát ji nespravedlivě obvinila z pomluv a rozjela scénu před všemi. Od té doby se vyhýbaly.
Ahoj, nesměle, Anička říkala, že je sešlost u tebe, můžu přijít dřív pomoct?
Šárka cítila, jak se jí stud z minulosti dere z pat až ke krku. Chtěla říct: Aničce hráblo, já nikoho nečekám. Ale ustoupila stranou.
Vítej, řekla. Dáš si čaj?
Utěrku v rukou svírala jako provaz.
***
Její první protest byl dětsky legrační.
Chceš zkazit oslavu? Kup mizerné sušenky, připomněla si.
Obvykle nakupovala poctivé vanilkové rohlíčky v oblíbené pekárně. Tentokrát zašla do supermarketu a vzala nejlevnější slisované sušenky v modrém pytlíku, které se drolily ještě před čajem.
Ať si zvykají, že u mě to není jako v Hiltonu, tvrdohlavě skládala sušenky do misky.
Samozřejmě, večírek se vydařil. Přítelkyně sušenky klidně prosmály s dobrými zprávami. Někdo přinesl sýr, jiná olivy, a Anička servírovala své rajčata pod plédem.
V jednu chvíli Míša, v záchvatu smíchu, pověsila na kliku vstupních dveří umělohmotné korále a ráno tam ještě byly. Šárka je chtěla schovat do zásuvky ztráty a nálezy, když opět někdo zvonil.
Šári! Anička vběhla bez pozvání. A aha! všimla si korálů a rozesmála se. U tebe je oslava i na klice!
Šárka chtěla říct, že to není oslava, ale nepořádek. Ale v Aniččině hlase zněla tak opravdová radost, že jen povzdechla:
Oslava
A ona nehodlala odejít
***
Opravdu speciální byla dámská jízda, kterou Anička pojmenovala věštecký večer.
Holky, rozhodnuto, dnes lákáme budoucnost, psala do skupiny, kam tiše přidala i Šárku. Šári, ty jsi náš orákulus! U tebe šeptá i konvice.
Šárka četla orákulus a nevěřícně se podívala na svou vodní konvici s vodním kamenem. Opravdu.
Jedna z hostek, Lenka, donesla celou sadu: tarotové karty, tlustou svíčku ve skle a malé vyřezávané zrcátko.
To není obyčejná sešlost, deklarovala. To je spiritistický seanc. Poprosíme duchy.
Šárka nervózně zasmála.
Jaké duchy, Leni? Maximálně duch guláše za rohem.
No, snad ne guláše! odsekla Anička. Klid Šárko, je to legrace.
Zhasly světlo, zapálily svíčku. Místnost se zatáhla zlatavými stíny. Mína, obyčejně ležící u radiátoru, ostražitě zapózovala na parapetu.
Lenka rozložila karty, nastavila zrcátko, aby v něm byly obličeje.
Teď se ptáme vesmíru, zašeptala.
Šárka se cítila jako přebytečná ve vlastním bytě. Oheň svíčky ozařoval obličeje holek. Otázky na lásku, peníze, stěhování všechny mířily mimo Šárku.
Náhle, jako na efekt, zablikalo světlo. Jedna žárovka, druhá. Pak tma.
Jé, zalapala po dechu jedna.
To je znamení! špitla Lenka, holky vykřikly nadšením.
Šárka automaticky vzala mobil, zapla baterku a v té chvíli pod nohama cosi prolétlo. Mína, vyděšená světlem a rámusem, bleskem proběhla obývákem, vmžiku skočila do šatníku v ložnici a zabouchla za sebou dvířka.
To je jasné znamení, řekla sípavě Šárka. Že je tu duchům těsno.
Světlo naskočilo za pár minut v domě způsobil zkrat sousedský svářeč. Ale Mína zůstala schovaná v prádelníku ještě celý den slyšet bylo jen tiché škrábání a mňau kdesi z hlubin.
Když se konečně druhý den vynořila zaprášená a uražená, pohladila ji Šárka po hřbetě a pronesla:
Tak co, Míno, schovat se budeme spolu?
Kočka mlčky frkla a odešla do kuchyně, kde ještě zůstalo pár třpytek.
***
Šárka se odhodlávala dlouho.
Napřed jen seděla u kuchyňského stolu a koukala do prázdného pole nové zprávy na mobilu, kde kurzor běžel jako tik nervozity.
Prsty samy napsaly: Aničko, příště slavte u sebe. Hned to vymazala.
Zkoušela varianty:
Aničko, já takhle už nemůžu
Ani, zkusme teď pár měsíců bez večírků u mě.
Ani, hostů mám plné zuby, vážně.
Každá věta byla buď moc měkká, nebo krutá. V hlavě rezonovaly Aniččiny věty Šári, ty to chápeš, Ty jsi naše hodná, Přece ti to nevadí
Hluboký nádech, položila mobil na stůl a přešla k zrcadlu. Žárovka házela stíny na tvář. Vzala kartáč, napřímila se a řekla nahlas svému odrazu:
Aničko, příště slavte u sebe.
Hlas se jí třásl. Zamračila se.
Bez omluv, připomněla jí vnitřní hlas Terezy. Máš právo.
Šárka narovnala ramena, jakoby měla vystoupit na jeviště.
Aničko, opakovala pohledem do očí. Jsem ráda za naše srazy. Ale večírky u sebe už dál nezvládnu. Příště slavte u sebe.
Hlas zase sklouzl do omluvného tónu.
Žádné ale, zarazila se. Nejsem omlouvací služba.
Znovu k mobilu, pomalu napsala:
Ani, jsem fakt unavená. Příště slavte u tebe, ano? Potřebuju pauzu.
Prst váhal nad odeslat. V hrudi svírala strach že o depřijde, urazí jí. Čekala ortel: No vidíš, vždycky jsem říkala, že jsi sucharka!
Odeslala a dala mobil stranou.
A teď si to musíme říct i osobně, zamumlala.
Před zrcadlem několikrát zkusila řeč nanečisto.
Ani, tohle je můj domov, je mi těžko, když tu pořád někdo je
Aničko, mám tě ráda, ale nemusím být zázemím všem
Aničko, musíme nastavit hranice!
Slovo hranice se jí zasekávalo mezi zuby.
Ale někde mezi třetí a pátou zkouškou se jí do pohledu dostalo něco nového ne zlost, ne únava, ale odhodlání. Tiché, ale pevné.
Dobře, řekla ráno svému odrazu. Jdem k ní. Ne ke mně. K ní.
***
K Aničce šla Šárka bez ohlášení.
Když si ke mně chodí s koláčem a kamarádkami bez ptaní, pomyslela si Šárka, mohu já.
Aniččin byt v činžáku vysoké stropy, opadávající omítka, staré schránky plné letáků. Dřív milovala staré domy pro ducha času. Teď se jí zdál ten duch ponurý, voněl zatuchlinou a tabákem.
Bez výtahu. Šárka stoupala po schodech, očima přejížděla odřené stupně. Ve třetím patře ucítila směs laciného osvěžovače a zkažené polévky.
Aniččina na první pohled bezpečně k poznání křivě přibitý věneček a dřevěná cedule “Tady bydlí zázrak”. Dřív jí to připadalo roztomilé. Teď trochu smutné.
Zazvonila. Nic. Dlouhý monotónní bzučák. Pak za dveřmi šouravé kroky, zastřený hlas:
Kdo je tam?
Já, řekla Šárka. Šárka.
Zámek zápasil, vrznul.
Vykoukla Anička, skoro schovaná za dveřmi. Tepláky, jeden vlněný ponožka, druhý v ruce, vlasy v ohonu, oči nateklé.
Šárko? opravdový údiv. Co tu děláš bez zavolání?
Ty snad ke mně voláš předem? usmála se Šárka.
Anička zamrkala, ale pustila ji.
Byt ji praštil do očí ne tapetami, ne nábytkem, ale promarněností. Takhle pozná člověk chaos po kůži.
Chybělo vítejte, žádný koberec, žádná polička. Smeták, boty, jeden střevíc, zaschlá skvrna od něčeho vylitého.
Šárce se sevřelo srdce.
V pokoji jen pohovka potažená kdysi zeleně, teď šedivá. Hromada šatů, džíny, triček, vrstvených jako příboj. Na zemi lahve od vína, plechovky, časopis s utrženou obálkou. Na stoličce otevřený notebook, vedle přecpaná popelníček.
Dvě hrnky pod stolem. Jedna převrácená, po kávě kruh zaschlý na linu. Druhá balancuje na okraji koberce, uvnitř zpěněná šlupka, po povrchu pluje tabák.
Opilý hrnek kávy, vzpomněla si Šárka, jak tomu říkala Tereza. Když káva zůstane dlouho, protože něco jiného je důležitější než pořádek.
Na parapetu žádné květiny, jako u Šárky. Jen kelímky, pytlík od chipsů, plátek suchého citronu.
Šárka překvapeně ucítila v sobě zvrácení.
To nebyl jen neuklizený byt. Bylo to místo, kde život rozpletl se všemi kouty a nikomu to nevadí.
***
Nekoukej tak, řekla Anička ostře, všimla si pohledu. Ještě jsem neuklidila po všem.
Po čem? tiše položila otázku.
Po mámě, po práci, po těch ukázala k lahvím. Prostě po životě.
Anička šla do kuchyně a Šárka si prohlédla prostor. Kuchyň opravdu chlívek. Stůl, židle, stará lednička s olupujícími magnetkami. Ve dřezu zaschlá jídla, na pánvi už szrnuté brambory. V rohu pytel na odpadky, ani ne vynesený.
Chtěla jsem ti zavolat, nahodila Anička, stavíc konvici, co dlouho neviděla jar, Ale nějak pokrčila rameny.
Šárka tiskla kabelku k tělu. V hlavě jí blikaly obrázky její pořádek, ubrus, dorty, třpytky, smích. A tohle paralelní světy.
Stejně najednou pochopila, že Aniččině potřebuje její byt ne proto, že je praktické místo. Ale protože je jediné místo, kde může před tím chlívekem utéct.
Přišla jsi kvůli něčemu? zeptala se Anička. Nebo dělat inspekci?
Kvůli něčemu, řekla Šárka. Ale inspekce je asi taky součást.
***
Já Anička najednou sedla, jako by jí došly síly. Myslela jsem, že se zlobíš.
Oči jí svítily slzami, ne smíchem.
Zlobím, přiznala Šárka. Vadí mi všechny ty večírky u mě. Včera jsem měla dost.
Položila kabelku na stůl, přimáčkla ji mezi pytlíky a plechovky.
Ale taky jsem její hlas se zachvěl, napřímila se. Chtěla jsem pochopit.
Anička si utřela tvář.
Co pochopit? zašeptala.
Proč je to tu takto. A proč domov je vždy ten můj.
Anička se zasmála krátce, roztrpčeně.
Protože ty máš skutečný domov. A já rozhlédla se, levnou kulisu.
Nadechla a spustila, jako by protrhla přehrada.
Já se tu necítím doma, Šárko. Od máminy smrti, po tom všem. Ty zdi nejsou moje. Bydlím tu jak podnájemník. Věci mám, domov ne. Chápeš?
Šárka mlčela, ale v hrudi jí cosi odpovědělo. Vzpomněla na první měsíce po mámině smrti, kdy si připadala cizí i tam, kde bydlí, dokud si nezměnila nábytek a závěsy.
U tebe když přijdu všecko je, jak má být. Přehoz rovně, hrnky lesklé, kočka chrní na parapetu. Víš, kde co je. Ty víš, jak žít.
Vzlykla.
U tebe prvně po letech není strach ani samota.
Šárka cítila v sobě cosi povolujícího lítost, soucítění, poznání.
Já rozesmála se nervózně Anička, jsem myslela, že to miluješ, když je u tebe živo Protože to vždy zvládáš bravurně.
Propletla prsty.
Opravdu jsem věřila, že tě baví, když je tvůj domov plný života. Že nejsi sama. Neviděla jsem to mávla rukou k hrnkům. Asi jsem nechtěla. Hnala jsem se k tobě, jako do jediného místa, kde jsem ještě cítila před mámou.
Šárka polkla.
Proto potichu vznesla, jsi nevnímala, že můj byt je už jen další prodloužení tvého chaosu?
Anička schovala tvář v dlaních.
Já bojím se být večer sama, Šárko. Opravdu. Jakmile jsem tu sama, slyším mámu. Její hlas, výčitky, zase všechno děláš špatně. Pouštím hudbu, svolávám lidi, běžím k tobě, protože vzlyknutí, protože jen u tebe jsem zažila domov.
Šárka si sedla proti ní. Vše, co si připravila, ztratilo tvrdost, živé zbylo jádro.
Aničko, klidně, mrzí mě, že je ti tak smutno. A těší mě, že v mém bytě máš útočiště. Ale
Položila ruce na stůl, aby se neklepaly.
Nemůžu dál být jediný polštář pro všechny tvé útěky.
Anička sklopila oči. Šárka tiše vydechla.
Pojďme to zkusit jinak, řekla.
***
Jinak jak? zeptala se Anička, utírajíc si nos.
Třeba Šárka zamžourala po místnosti ne všechny oslavy u Šárky.
Koukla na opilý hrnek, na pohovku, odpad.
Začít tím, pokračovala, že domov není jen místo zábavy. Je to místo, kde není hanba sama před sebou.
Anička se pousmála skrz slzy.
Sama před sebou se stydím dávno, přiznala.
Tak to začneme měnit tady, postavila se Šárka. Pokud budeme vozit všechny tvé party ke mně, tady zůstane špína a prázdno. Mně to ničí.
Opřela se o židli, hleděla jí do očí.
Domluvme se řekla. Sešlosti napůl. Jednou u mě, jednou u tebe. Ale malé skupinky. Žádné davy. Jednou měsíčně, ne častěji.
To vážně chceš ty lidi tahat sem, do tohohle? Anička rozházela rukama.
Navrhuju nechat můj byt být výhradně vaším útočištěm, odvětila. A tvůj byt udělat skutečným útočištěm.
Pohlédla na ni měkčeji.
Navrhuju začít od nejlepších základů. Ne od hostů. Od nás dvou.
Anička našpulila rty.
Jak to myslíš?
Šárka si popotáhla rukávy.
Myslím tím, že teď vyneseme odpadky, umyjeme hrnky, utřeme stůl a usmažíme lívance. Pro dvě. Bez holek, bez třpytek, bez výkladů karet. Prostě ty a já.
Lívance? vydechla Anička, ale v očích jí poskočila jiskra. Mě jdou líp tvaroháčky.
Tak tvaroháčky, přikývla Šárka.
***
Začaly.
Napřed rozpačitě. Šárka sebrala plný pytel, odnesla ke dveřím. Anička sbírala hrnky. Šárka pustila vodu, našla houbičku.
Já to taky neměla od dětství uklizené, dodala. Naučila mě to máma. A život. Každý si hledá svůj způsob jak přežít.
Anička jen pečlivě myla, potichu.
Kuchyní se rozvoněl olej. Anička najednou, jakmile popadla známe těsto, vypadala jako holka z dvorka, co dělala přehlídky jen kulisu jí dělaly okoralé zdi a nedopečené brambory.
Když už seděly u stolu a žvýkaly žhavé tvaroháčky s marmeládou, někdo zazvonil.
Kdo proboha? vykulila Anička.
Šárka se podívala kukátkem a rozesmála se.
Náš člověk, řekla.
Za dveřmi stála Tereza s batohem a taškou.
Přišla jsem na vůni, omlouvala se. Psala jsem, mami, neodpovědělas. Tak jsem došla.
Anička nesměle uhladila vlasy.
Pojď dál, přizvala Šárka. Máme tu generální zkoušku nového stylu.
Tereza koukla po bytě, stolu, Aničce, mámě. Na chvíli zůstalo na tváři překvapení, pak uznání.
No teda, prohodila. Teta Anička má taky třpytky.
Jaké třpytky? Anička nechápala.
Mrkni na strop! šťouchla Tereza.
Vzhlédly. Na lampě, přichycená, známá stříbrná hvězdička zřejmě přešla na Aniččině svetru z minula.
Šárka se rozesmála.
No vidíš, řekla. Teď máme třpytky obě. Nejen já.
Hlavně ať jsou po dohodě, mrkla Tereza na mámu.
Šárka cítila, jak se v ní něco rozpíná. Pořád byla naštvaná na Aničku, pořád měla strach ze sešlostí. Ale teď měla i volbu. A Anička také.
Seděly tři v malé kuchyni, jedly z jedné pánve a smály se, když Anička měla od tvarohu flek na tváři.
A v tom smíchu nebyl pocit zneužitého domova. Byl to první malý, ale pravdivý svátek. Bez královny rautů, bez nejlepší hostitelky světa. Jen Šárka, Anička a Tereza.
