Začal jsem být svému manželovi na obtíž?
Osm let bylo mezi námi všechno krásné, a v devátém roce začalo mého manžela rozčilovat všechno ale nejvíc právě já, Nataša.
Muž chodil domů pozdě, navečeřel se, zamumlal něco do talíře, otevřel notebook a do noci hrál střílečky. Když se na mě náhodou podíval, měl v očích výraz, jako by měl akutní zánět zubů od hlavy po paty. Čím dál častěji suše oznámil, že dneska přespí u maminky.
Jednou jsem už nevydržela a zavolala tchyni:
Paní Emilie, je Luboš právě u vás?
Odpověděla nejsladším hlasem:
Správná žena, Nataško, přece vždycky ví, kde je její muž.
Koupila jsem si dokonce knížku Jak si udržet manžela, a ještě jsem prodavačce trapně vysvětlovala, že to prý pro kamarádku. Dívka na mě koukla s upřímným soucitem.
Až pak mi došlo, že kouzlo té knížky je spíš pochybné. Kolik mužů musíte udržet, abyste nasbírala tolik zkušeností na celou knihu? A kde pořád brát nové manžely, když si ty staré udržíte?
Sto padesát stran plných užitečných rad: že má muž toužit trávit večery v domácí pohodě, o krajkovém prádle, a jak se víc zajímat o jeho život. Naučila jsem se konečně kynuté těsto, ale do domácí pohody ho to stejně netáhlo. Možná jsem měla zadělávat těsto v erotickém prádle. Nebo v tom spodním prádle přijít k tchyni, kde podle tradice můj muž tráví noci.
Snaha žít jeho koníčky se taky minula účinkem poprvé jsem zvládla ve střílečce level, který on týden nemohl překonat. Vyloudilo to místo vřelosti spíš dusno.
Vyrazila jsem do města pro zimní boty, ale vrátila se domů s tlustým štěnětem za stejné peníze. Podívala jsem se na něj a najednou jsem si vzpomněla, že jsem vlastně vždycky chtěla psa. Ne nějakou kabelkovou kňourku, ale pořádného psa.
Paní, která se představila jako chovatelka, povídá:
Slečno, rozumíte psům? Ne? To je zlatý retrívr.
Na moji poznámku, že moc zlatě nevypadá, povzneseně odpověděla:
On zesvětlá, až vyroste. Teď jsou zlatí retrívři módní, rodiče mistři, papíry mám, dávám skoro zadarmo.
Nadiktovala částku.
Neměla jsem tolik s sebou, ale dobrá paní chovatelka svolila ke všemu, co jsem měla.
Aspoň někdo se přece musí těšit, že přijdete domů! Boty na vás nebudou věrně zírat, vrtět ocasem a nosit papuče.
Ten večer se zrovna manžel vynořil doma a ptá se:
Co to je?!
Zlatý retrívr, s papíry, a levně, pravím, tady jsou doklady.
V dokladech štěně stálo jako americký buldok z Alabamy. Telefon údajné chovatelky patřil nějaké stavební firmě, kde slovo retrívr nebo buldok vyvolalo spíš salvu sprostých slov.
Máš vůbec oči? Kde tady vidíš retrívra, natož buldoka? Kolik jsi za to dala? Tolik? Jak můžeš být tak hloupá?
Štěněti se řev nelíbil, tak hrozivě zavrčelo, ale vyšla z něj jen pořádná louže.
Bože, s kým to žiju! zvolal manžel a vrátil se k počítači. Tvářil se, jako by nestřílel po monstrech v počítači, ale po mně. A s radostí.
Ráno se ukázalo, že štěně je doma jako doma: za noc cíleně rozkousalo Lubošovy tenisky i jeho pěkné boty.
A to byl začátek.
Všechno na mně bylo nesnesitelné: tvář, oblečení, povaha, i myšlenky. Dokonce i že vydělávám dvakrát víc než on. Abych ho prý i tím ponižovala. A nemáme děti.
Luboši, ale vždyť jsi dítě nechtěl ty sám, bránila jsem se nesměle.
No jasně, protože jaké dítě může mít taková kráva?! Stejného debila jako sebe! Podívej se na sebe kdo by tě chtěl!
Štěně chvíli poslouchalo, pak přišlo na těžkých tlapách k manželovi a snažilo se ho chytnout za kotník.
Mně při představě svých neexistujících dětí vyschlo v krku, a jen jsem bezmocně sledovala, jak manžel háže věci do kufru.
Třicet let. Život skončil. Konec. Hotovo.
Žít už nemělo cenu, ale to štěněti nevysvětlíte. Chrupe a přežvykuje můj ponožek, vypadá ublíženě, jako by dlouho nejedlo a nikdo mu neposkytoval lásku. Je mu fuk, že se trápím nebo mám černé myšlenky. Chce jíst, pít, aby se s ním povídalo a škrabalo se mu břicho.
Štěně, kterému jsem říkala Bur, rostlo každým dnem, ale obranář z něj přes baskervillský vzhled nikdy nebyl. Místo útočného reflexu měl jen touhu vše olízat a mazlit se.
Večer jsme spolu chodívali na dlouhé procházky. Jednou jsme procházeli rozestavěným vnitroblokem v prosinci kopali nějaké jámy, pršelo se sněhem, všude bahno a Bur do jedné takové jámy spadl. Rozkňučel se, tak jsem za ním skočila bez rozmyslu, jen zázrakem jsem si nezlomil nohy. Jáma byla pořádná, hluboká, kluzké hlinité stěny a na hodinkách skoro půlnoc, telefon zapomenutý doma.
Nejdřív se mi nechtělo volat o pomoc, ale po pár neúspěšných pokusech vyšplhat jsem zařval: Pomoc!
Nakonec přišli dva mladíci, evidentně gothici, pod lampou vypadali jak hrobaři. Naštěstí oběti nepřinášeli, přivolali hasiče a čekali s námi, smáli se nějakému svému vtípku. Nejprve vysvobodili Bura, který z vděčnosti hned olízal všechny přítomné, včetně gothů. Pak mě, byla mi taková zima, že mi už bylo jedno, jak vypadám.
Hlavní hasič vzteky nešetřil ani psa, ani mě, ani pracovníky v technických službách, ani kopáče, a pořádnou dávku dostala i vláda. Bur ta slova v životě neslyšel a radostně poskakoval okolo pána, až se mu povedlo hlavou rozmáznout nos.
Na konci noci ten pohled byl k nezaplacení: špinavý, šťastný Bur, já od bahna a promrzlá, hasiči samá šmouha od psa a gothici s krvavým nosem jejich šéfa.
Paní, mohla byste toho svého obludu aspoň trochu vychovávat, pronesl dotyčný.
Snažím se, ale je výchovně náročný, odpověděl jsem.
To znám, zareagoval goth ke kamarádovi a rozchechtal se.
Bydlím támhle v šestém patře, pojďte se opláchnout, nabídl jsem a cvakal zuby.
No jdi, kývli hasiči na šéfa, aspoň nebudeš vypadat jak Hannibal Lecter.
Asi bych si měl vykopat vlastní jámu, dokud si toho někdo všimne. Jinak zůstanu starej mládenec, říkávala později kamarádka Martina.
P.S. Děti už mám. Nejsou to géniové. Normální, veselí a chytří: Vašík a Eliška. V první třídě měli vyprávět o rodině.
Náš táta zachraňuje svět! A naše máma pracuje na počítači! zahlásil energicky Vašík.
A tichá Eliška dodala:
A náš pes umí koukat na televizi!
