Jitka a já jsme spolu v poslední době moc nemluvily, i když bydlíme v jednom městě. Od společných známých jsem se doslechla, že se Jitka potýká s těžkým obdobím. Rozhodla jsem se ji navštívit a nabídnout jí svou pomoc. Jitka mi tehdy vyprávěla, že přišla o práci, že její manžel bere každou příležitost, která se naskytne, a že společně sotva utáhnou účty a starají se o malého synka. Pocítila jsem k sestře hluboký soucit a byla jsem odhodlána jí pomoci, jak jen budu moct. Přesto jsem po návratu domů cítila sevření na hrudi. Následující den jsem sesbírala vše, co jsem mohla postrádat oblečení, dětské věci a potraviny a donesla jsem to Jitce.
Od té chvíle jsme jí pomáhali nejen já, ale i naši příbuzní několik měsíců v kuse. Někteří nosili zimní kabáty, jiní téměř nové boty pro děti a sousedé sem tam přinesli potraviny. Nakupovali jsme jim základní věci: rohlíky, brambory, laciné zákusky nebo jablka. Dělali jsme, co jsme mohli, abychom Jitku a její rodinu podrželi. Jejího muže bylo doma vidět málokdy; domnívali jsme se, že musí tvrdě dřít, aby uživil rodinu.
Jednoho rána, místo večerní návštěvy, jsem se k Jitce zastavila cestou do práce. U jejich domku stála překvapivě velká a nápadná škodovka na první pohled drahý vůz. Jitčin muž právě vystoupil, nasedl do auta a odjel. Plná zvědavosti jsem se hned vydala za Jitkou a ptala se, co to má znamenat. Řekla mi, že si auto pořídili na splátky díky úvěru a každý měsíc ho splácejí.
Byla jsem čím dál víc překvapená a zeptala se jí: Takže doma skoro nemáte korunu, ale vezmete si úvěr na takhle drahé auto? Mysleli jsme, že jste úplně na dně, všichni vás tady podporujeme a přitom jezdíte novou škodovkou. V tu chvíli mi došlo, že naše finanční pomoc nešla tam, kam jsme si představovali.
Od toho dne jsem se od Jitky postupně distancovala a vše jsem pověděla i ostatním z rodiny. Měli by vědět, na co šly jejich peníze poslední měsíce. I dnes, když si na to období vzpomenu, mi je líto, že jsme byli obelháváni, i když jsme to mysleli dobře.
