Aničko, zlatíčko, prosím tě maminka si dřepne vedle Aničky musíme tady chvilku zůstat, jenom na nějaký čas, brzy to skončí a vrátíme se zpátky do města.
Anča se jen tiše dívá na mámu.
Aničko, slyšíš mě? Rozumíš tomu? maminka zatřese Aničkou.
Slyším, mami…
Tak proč nic neříkáš? Maminka je nervózní, Anča to vidí.
Já jsem nemlčela, mami, já jsem přemýšlela.
Přemýšlela… Ale podívej, tady je tolik knížek, Aničko… Och, jak já je v dětství milovala.
Mami… ale budeme tu muset být dlouho?
Nevím, sluníčko, teď musíme, ale nebude to navždy.
Anča rozumí všemu, co se stalo s nimi a jejich rodinou. Maminka se mýlí, když si myslí, že je ještě malá, že nechápe.
Aničko, teta Katka tě bude chodit navštěvovat, já budu vařit na celý den, ráno odjedu a večer se vrátím. O víkendech budeme spolu a půjdeme se koupat k řece…
Maminka si zakryje obličej dlaněmi.
Promiň mi to, promiň…
Mami, neplač, nemusíš. Já vím, že nás táta nechal, že teď musíme nějak přežít a tys udělala to nejlepší, když jsme se přestěhovaly do babiččina domku. A byt pronajala cizím.
Já to vím, mami… budu hodná, slibuju ti. Budu na tebe čekat a číst si, když tady je tolik knížek. A teta Katka mě ohlídá.
My to zvládneme, mami. Na podzim půjdu do školy. Mami… a je tu vůbec škola?
Není, miláčku, škola tu bývala, ale už je dávno zavřená. Ale na podzim, to ti slibuju, se vrátíme zpátky do našeho bytu. Teď to jen nějak přečkáme, najdu si lepší práci.
Byt jsem pronajala do srpna, bude to akorát, pak tam uděláme nový malování a bude nám dobře. Všechno bude dobré, Aničko…
Já vím, mami.
Ten večer sedí maminka s Aničkou dlouho na zápraží jejich malého domku a máma vzpomíná, jaké bylo její dětství, jakou měla skvělou babičku.
Mami, a ty jsi měla maminku?
Měla, povzdechne si maminka ještě žije, ale víš… ona mě nikdy doopravdy nepotřebovala.
Jak to? Nechápala jsem, jak tě máma může nepotřebovat.
Byla jsem jí moc brzo. S tátou jim to neklaplo, odstěhoval se do jiného města a měl tam novou rodinu. Máma se chvíli snažila, ale pak mě přivezla k babičce Soně a sama jela do Prahy za štěstím…
A… našla tam štěstí?
Štěstí našla, ale na mě úplně zapomněla. Vdala se tam, má další dvě děti a já… jenom mi popřála k narozeninám, nebo někdy na svátky.
Vzpomínám si, že jednou přijela, protože některý z jejích dětí onemocněl a chtěla je tu nechat, že prý tu je klid. Ale svým druhým dětem o mně vůbec neřekla. Ani nevěděly, že mají sestru.
Babička jí řekla, že mám brzy maturitní ples, a že by mi mohla koupit šaty. Začala na babičku křičet, že ona nemá srdce, že jí dítě stůně, a ona myslí na šaty.
Zdeňko, bránila mě babička, Sonička je tvoje dítě, jak to můžeš říct.
Je zdravá jak řípa, ať si na šaty vydělá! odsekla máma.
Babička se naštvala a vyhodila ji…
Mami, nikdy jsi o ní neřekla slovo maminka, vždy jen ona…
Já vím, promiň mi to, Aničko. Babička byla pro mě máma.
Pojmenovali tě po ní, že jo? Sonička?
Asi ano… po babičce.
Ty jsi ji měla ráda, mami?
Koho?
Babičku Soňu.
Moc! Strašně moc! Když odešla, jakoby se mi zhasnul svět… Zdeňku, tu mou mámu, jsem taky měla ráda, čekala jsem ji na narozeniny, na svátky, i když jsem byla nemocná, na první školní den, pořád jsem ji čekala.
Ona ale nikdy nepřijela. Měla povinnosti u muže, oslavu u tchyně… přijela až později, trochu si poplakala… Pak mi řekla, že mě bude posílat do školy a že si musím bydlet na internátu.
První Nový rok jsem strávila sama, bez babičky. Naivně jsem si myslela, že si mě vezme zpět… ale řekla mi: Promiň, Soni, mám plný dům hostů, kam bych tě strčila.
Tak jsem jí řekla o klíče od domku.
Na co? začala kličkovat.
To je můj dům, jestli si myslíš, že si s ním můžeš dělat, co chceš, tak ne.
To je i můj dům! rozčilovala se. Že tam chtějí s rodinou slavit Silvestra.
Slibuju ti, že jestli tam přijedete, zkazím vám oslavu! Dej mi klíče!
Nedala mi je. Ale nepotřebovala jsem je přelezla jsem plot, vyměnila v Brně dva zámky, pozvala souseda, strejdu Vencu, ten sundal staré a dal nové.
Sousedé řekli, že jestli se Zdeňka pokusí dům získat, nedopustí křivdu, babičku měli rádi.
Silvestra jsem plánovala strávit sama, ale přišly kamarádky, bylo nám dobře…
Pak mi bylo osmnáct…
A už jsi ji nikdy neviděla?
Ne… A proč taky? Nemáme si co říct.
Mami, a ty… Ty mě tak nikdy neopustíš, viď?
Nikdy, slyšíš, nikdy, Aničko.
…Anča není už dávno malá a vůbec se nebojí. Mámu dvakrát v týdnu čeká teta Katka.
Nají se, uklidí po sobě, umyje talířek, nakrmí panenku Haničku a začne číst knížku.
Číst se naučila teprve nedávno a děsně ji to baví, čte Haničce i medvídkovi Kubovi.
Dny plynou stejně. Nejprv často plakala, ale spíš to byly slzičky, které prostě tekly samy, Anča si je utírala, ale ony si stejně kapaly… Ne proto, že by opravdu chtěla brečet, ale slzy jsou někdy prostě neovladatelné.
Pak přijede máma a vše je hned lepší.
Jednoho dne ale máma nepřijede. Není tu, pomalu se rozednívá do tmy, Anča rozsvítí horní světlo a zatáhne záclony.
Nebojte se, Haničko, Kubo, Martino, Nino a klaune Ondro, nebojte se uklidňuje hračky.
Možná bych mohla jít k nádraží, napadne Anču, ale cestu si nepamatuje pořádně a mohla by se minout s mámou.
Zažene tyhle hrozné myšlenky máma jí nikdy neopustí, nikdy, nikdy… Apak, Anča nemá ani babičku Soňu, kdo by si ji tedy vzal?
Vidí obrázek v hlavě: máma se znovu vdá, bude mít další děti a na Anču zapomene. A Anča zůstane sama v tom domku…
Z lítosti nad sebou se rozpláče nahlas. Tíží ji hrdlo, slzy tečou, oči pálí, Anča štká na židličce u okna, až únavou usne.
Najednou je v předsíni šramot třeba… třeba jsou to krysy, anebo tam přišla ona, mámina matka, babička Zdeňka, kterou Anča nikdy neviděla, a přijela jí vzít domek? Vyhodí Anču ven? Anča začíná tiše vzlykat.
Najednou se rozsvítí, otevřou se dveře.
Mami! Anča vyskočí ze židle, židle spadne Mami, mami moje!
Moje holčičko, Aničko, broučku můj, promiň, promiň… Ujela mi poslední šaliná, dojela jsem jen do sousední vesnice a šla pěšky.
Mami, bála ses?
Hrozně, Aničko, měla jsem o tebe strach! Plakala jsem, volala tě, a sama brečela… všechny vlky z lesa jsem vyplašila! směje se a slzí maminka.
Báli jsme se, že si budeš myslet, že jsem tě nechala…
A tehdy Anička zalhala, poprvé v životě mámě.
Mami, to mě nenapadlo, vždycky jsem věděla, že ty mě nikdy neopustíš a nikdy nezradíš!
Ano, Anča zalhala, protože doufala, že mámu neudělá ještě smutnější.
S mámou tam zůstaly až do konce srpna, pak Anča nastoupila do školy, máma našla dobrou práci.
Táta se začal soudit, že prý chce Anču na víkendy. Máma se smála, že prý o ni nikdy dřív neprojevil zájem.
Nikdy jsem mu to nebránila, říká máma prostě nechtěl sám.
Teď se Anča s tátou vídává o víkendech. Nejprv se k tatínkovi těšila, ale pak…
Mami, přijde mi, že mě táta nechce, jako tvoje Zdeňka, jenom se mnou tráví čas protože musí. Vždycky mě posadí do dětského koutku v obchodním centru, sám furt telefonuje a nadává.
Sedím na lavičce a koukám na malé děti, mami… už nechci k tátovi. Řekneme mu to?
Táta začal křičet, že ho máma štve proti němu.
Jsem otec, rozčiluje se táta a ty mě od ní odháníš!
Tati… já už nejsem malá, proč mě furt dáváš do toho protivnýho koutku? Ani hranolky nemám ráda… už jsem velká.
Když jsi odešel od nás s mámou a já tu byla celý den sama… a když mámě ujela šalina a musela jít pěšky z vedlejší vesnice… tati, jeli za ní vlci, a já byla sama doma…
Podruhé Anča zalhala, teď tátovi, s těmi vlky. Táta to vyslechl a odešel.
Pak přišel znovu, asi za měsíc… Omluvil se, řekl, že to pochopil a vzal Anču do kina.
Od té doby se Anča těší i na tátu…
Soni, ptá se táta mámy ty jsi vážně utíkala před vlky?
Ano, odpoví klidně máma.
Pak něco s mámou domlouvali a… tátovi ujela tramvaj, máma mu to řekla.
Mami, povídá Anča, jestli tátovi ujela tramvaj, jak se dostane domů? Nemohl by u nás zůstat?
Táta se podívá na mámu. Máma zůstává neoblomná.
Dojde pěšky… vlci tu nejsou, odpoví a tátu vyprovodí.
Mami… on chtěl zůstat, viď? ptá se v noci, když leží vedle mámy.
Chtěl…
A odpustíš mu někdy?
Máma mlčí.
Mami, to je tvoje věc, ale… já vás oba mám ráda…
Já vím, Aničko, zlatíčko…
Ale tebe víc, protože jsi ta nejstatečnější máma na světě. Ty jsi za mnou běžela a nebála ses ani vlků!
…Utekly roky. Anča se vdává.
Maminko… musím ti něco přiznat.
Povídej, poslouchám.
Mami… já jsem tehdy vážně myslela, že jsi mě opustila, jako Zdeňka tebe…
Ty moje holka… jak bych tě kdy mohla opustit…
Já to tehdy nevěděla, maminko… odpusť mi.
To ty odpusť mně, že jsi musela tohle prožít…
Stojí v objetí, máma a dcera… vždycky spolu. Máma je vždycky nablízku.
