Alena strávila celý den u plotny. Najednou se rozezněl zvonek u dveří. Příbuzní Tomáše přijeli, usadili se ke stolu. A kde je maso? zeptala se teta. No tady je přece nadívaná husa, odpověděla vlídně Alena. Teta demonstrativně vstala od stolu: To se nedá jíst. Jedeme domů. Tomáš vstal hned po tetě: Tak si žij sama, když neumíš vařit! Náhle začal balit věci do tašky.
Ahoj, Hanko. To jsem já, Alena. Co? Alena, říkám. Spojení je hrozné. Proč volám? Haní, letos k vám na svátky nepřijedu. Nepřijedu, říkám. Proč? Proč bych přijížděla? Ty budeš s Vítem, tvoje dcera s manželem a dětmi. A já? Najím se salátů a na taxík za dvojnásobnou cenu? No, já prostě nemůžu přespat v cizím bytě, vždyť to víš. Co budu dělat? Nic, prostě půjdu spát, přes šumění na lince volala Alena své kamarádce. K té několik posledních Nových roků po rozvodu jezdila na návštěvy.
Co? Tys mi chtěla taky zavolat? Jedete pryč? Kam? Do Brna, k tetě Víta. Šťastnou cestu a pěknou náladu. Problém? Jaký problém? Kdo přijede? Saša? Jaká Saša? Neteř? Haló? Co tam dělají s tím spojením? Přespat na pár dní? Víš, že nerada mám cizí lidi doma. No dobře, vypomůžu, ať přijede. Co zas? Spojení vypadlo, podrážděně položila Alena telefon.
Sedla si, zamyslela se. Možná je to lepší, že na svátky nebude úplně sama. Vzápětí se zarazila, měla by připravit aspoň salát. Sama by se spokojila s chlebíčky, ale hostovi je třeba dopřát něco lepšího. Dala vařit zeleninu, nachystala zelené natě a zamyslela se.
Dříve, kdy byla vdaná za Tomáše, se tohle nestávalo. Už třicátého se k nim sjížděla jeho celá venkovská rodina. A začalo to. Kuchyň byla k nepoznání. Pára, horko, otevřené okno nepomáhalo. Vařil se huspenina, pekly se buchty, smažily karbanátky. Všechno to bylo těžké, mastné. Alena jen běhala mezi jídly. Chodila s miskami jednou dát huspeninu na balkon, jindy čistila zeleninu na salát. Do vaření ji k sobě nepouštěli, zvlášť poté, co jednou připravila salát s avokádem.
Fůj, to je hnus! zvolala tehdy Tomášova teta a všichni s ní souhlasili.
A u nich to podle ní nebylo hnusné, rozčilovala se v duchu Alena, ale všechno bylo v majonéze a mastné, až z lžíce kapalo. Ještě k tomu si chlapi hned sedli ke stolu a ochutnávali domácí slivovici. Do půlnoci na Silvestra to leckdy s nervy vydrželi jen stěží.
A druhého ledna už odjížděli, předtím všechno dojedli a dopili. Aleně zůstal jen binec. Celý týden pak jen uklízela, myla a dávala byt do pořádku. Tomáš byl zatím na vesnici, pokračoval ve slavení. Vrátil se vždy nevrlý, neoholený a podrážděný. Naslouchal doma výčitkám, že si vzal ženu, co neumí vařit, a začala hádka. Vždy vzpomněl na Věru, od které mu Alenu přebrala. Výčitky snášela, považovala je za zasloužené. Opravdu neuměla vařit jídla, na která byl zvyklý hutná, tučná, s kusem sádla.
Zbylo jí jen stěžovat si kamarádce z dětství Hance. Ta byla energická a když ji Aleniny věčné stesky omrzely, vymyslela plán. Přiměla ji, ať si na Silvestra všechno uvaří sama. Příbuzné pozvala, ať přijedou až na Silvestra. S Hankou celý den chystaly lehké, ale vydatné pohoštění. Rodina přijela, usadili se.
A kde je maso? zklamaně se zeptala teta.
No tady je nadívaná husa, odpověděla vlídně Alena.
A bramborová kaše? nedala se teta.
Teta teatrálně vstala od stolu: To jsi navarila samou zeleninu. Fando, vezmi mě domů.
Všichni se zvedli, oblékli a práskli dveřmi.
Ty… vydechl Tomáš a mávl rukou.
Počkejte, já půjdu s vámi, zavolal za příbuznými.
Nezapomeň si věci, dodala Alena a podala mu tašku.
Žij si tu sama, nudná ženská. Já sám nikdy nebudu, ale ty? naházel Tomáš věci do tašky a odešel.
Když zelenina přetekla z hrnce, Alena se probrala. Nadzvedla pokličku a vtom zazvonil zvonek. To bude asi Saša, pomyslela si a šla otevřít. Nejistě se zeptala: A kde je Saša?
Ve dveřích stál usměvavý muž tak kolem čtyřiceti: To jsem já. Dovolte se představit, Alexandr Igorovič Mikulecký, synovec Víta. Přijel jsem na návštěvu překvapit, ale oni odjeli do Brna. Vy jste asi Alena?
Jen mechanicky přikývla a ze zmatku vyhrkla: Ale Hanka říkala, že přijede neteř.
Alexandr se zasmál: Možná jste špatně rozuměla?
Alena se rozpomněla na špatný signál a přikývla: Asi ano. Tak pojďte dál, když už jste tady.
Nebuďte z toho smutná. Mám lístek na prvního večer, dřív nebylo místo. Nebudu vás dlouho rušit.
Alena odešla do kuchyně, slila zeleninu a dala ji vychladnout.
Alexandr lehce pobaveně poznamenal: Opravdu plánujete slavit svátky jen se salátem?
Alena trochu ostřeji, než chtěla, odpověděla: A vy čekáte slavnostní večeři? Plný stůl masa a obří mísu bramborového salátu?
Alexandr se zasmál: Ale kde! Já mám raději ryby.
Alena povytáhla obočí: No, rybu tady nemám. A stejně ji neumím správně připravit.
Alexandr si obouval kabát a mávnul rukou: Nebojte se, to zařídím! Hned jsem zpět, a už za sebou zavřel dveře.
Alena se neubránila pousmání nad tím zvláštním obratem událostí. Čekala starší ženu, přišel čilejší muž.
Alexandr byl pryč přes hodinu. Alena začala mít obavy byl přece v cizím městě. A když konečně zazvonil zvonek, spěchala otevřít.
Kde jste byl? Měla jsem strach, vyčetla a hned ztichla, protože ve dveřích se objevila malá, voňavá jedlička a za ní Alexandr s plnými taškami.
Nač to všechno? stačila se jen zeptat.
Alexandr postavil stromek ke zdi a s úsměvem řekl: Co by byl Nový rok bez stromečku!
Alena se zhluboka nadechla neopakovatelné vůně jehličí a rozesmála se: Už chybí jen mandarinky.
Ale kdepak! zasmál se Alexandr. Mandarinky i šumivé jsou základ! Všechno jsem koupil. A teď mi pomožte, pojďte do kuchyně, začneme s přípravou.
A pak spolu se smíchem zdobili stromek a připravovali sváteční jídlo. Alena, pod Alexanderovým vedením, čistila krevety, krájela zeleninu, pozorovala, jak peče kapra.
Do půlnoci bylo vše hotové. Otevřené šumivé víno, perlivé bublinky ve skleničkách. Po půlnoci si přiťukli se slovy: Do nového roku, do nového štěstí! a vypili sklenku až do dna. A pak si povídali.
Víte, když jsme se s Tomášem vzali, byl jiný. Měl víc pochopení, byl milejší. Nebo se mi to jen zdálo? Zamilovaní přece nevidí chyby, smutně se zasmála. Ale pak už jen hrubost a výčitky. Pořád něco není dost dobré, nevařím správně. Ale dost o mně, povězte něco o sobě. Jste ženatý?
Alexandr zhluboka povzdechl: Už ne. Banální příběh. Já zrovna přijel z plavby, ona už žila s někým jiným. Jak jsem přijel domů, hned jsem podal žádost o rozvod. Ale děláme ze života jen smutné historky. Přejděme na ty veselé. A pojďme si tykat.
Vsadila jsem se s kluky, že vylezu na nejvyšší strom. Vylezla jsem, ale dolů už to nešlo. Seděla jsem tam, brečela, než mě sundal strejda Petr ze třetího patra. Doma jsem pak stála celý večer v koutě, smála se Alena.
Já ve škole přilepil řediteli židli k podlaze. Táta mě za to dost přetáhl páskem, zasmál se Alexandr.
Takto povídali až do rána a vzpomínali na humorné historky. Když Alena zívla, Alexandr řekl: Povídáme si až moc dlouho. Jděte už spát.
Alena ospale zamžourala: Jak to spát, ještě jsem neuklidila ze stolu.
Nebojte, uklidím to za vás! ujistil ji Alexandr.
Alena povolila, odešla do pokoje a za chvíli už tvrdě spala.
Probudil ji Alexandr: Aleno, musíš vstát. Už bych měl jít, zamkni za mnou.
Alena se rozespale zvedla: Cože, to už je večer? Proč jsi mě nevzbudil dřív?
Alexandr jí upravil vlasy a usmál se: Spala jsi tak sladce, nechtěl jsem tě rušit. Ale musím jít, musím stihnout vlak na nádraží.
Alena ho doprovodila ke dveřím: Tak se měj. Děkuju ti za svátky, řekla smutně.
Alexandr zaváhal na prahu, pak rozhodně řekl: Mohu za tebou někdy zase přijet? Pokud budeš chtít
Alena nadšeně kývla: Přijeď, budu ráda
Políbil ji a než stihla cokoliv říct, pošeptal: Tak zatím, nashledanou!
A Alena ještě dlouho stála u dveří a dotýkala se rtů s tichým úsměvem. Vždyť někdy znáš člověka celý život a on tě zklame. Jindy znáš někoho jediný den a přijde ti, že s ním chceš začít nový život.
Ano, novoroční zázraky se v Česku dějí. Když se všechno zdá být ztraceno, objeví se příležitost ke změně. Někdy nám život pošle do cesty přesně toho, koho potřebujeme, když jsme odvázaní od toho, co už nám nepatří. Proto je dobré věřit, že každé zklamání může být začátkem krásného příběhu.
