Ahoj, Hanko. Tady je Lenka. Co? Jo, Lenka jsem, promiň, ten signál je fakt hroznej. Proč volám? Hele, Hani, letos k vám na svátky nepřijedu. Nepřijedu, no. Proč? Na co bych tam jezdila? Stejně tam budeš s Petrem, tvoje dcera s mužem a dětmi. Já co? Najím se salátů, zaplatím předražený taxi a večer se stejně budu cítit jak páté kolo u vozu. Víš, že v cizím bytě spát neumím. Co budu dělat? Nic, lehnu si a půjdu spát, vždyť mě znáš, s úsměvem to Lence šumí a v telefonu chrastí. Už pátý rok po rozvodu slavila svátky právě u Hanky.
Co? Tys mi taky chtěla volat? Jedete pryč? Kam? Do Brna, za tetou Petra? Tak šťastnou cestu a užijte si to! Problém? Jaký problém? Přijede někdo? Kdo jako? Saša? Kdo je Saša? Neteř? Haló? Co se tam děje s tím signálem? Nechat pár dní u sebe? No ty víš, že nejsem na cizí lidi doma. Ale když je potřeba, tak dobře, ať přijede. … No a je to, signál zase v háji, otráveně položila sluchátko Lenka.
Chvíli seděla a přemýšlela. Možná je to i dobře, že bude na svátky aspoň někdo u ní. Aspoň nebude sama. Vzápětí dostala nápad aspoň nějaký salát by bylo fajn nachystat. Sice by si vystačila s chlebíčky, ale přece jen pro hosta by to chtělo něco lepšího. Šoupla vařit brambory, nakrájela zeleninu a trochu se zamyslela.
Za dob manželství s Tomášem to takhle nebývalo. Už třicátého přišla celá jeho příbuzná vesnická banda na návštěvu a bylo to v kuchyni k nepoznání. Pára, horko, okno nestačilo větrat. Vařil se tlačenka, pekly se buchty, smažily řízky, všechno samý tuk a omastek. Lenka jen běhala mezi sporákem a stolem buď nesla tlačenku na balkon nebo loupala zeleninu na vlašák. K vaření ji stejně nikdy moc nepustili, hlavně po tom, co udělala salát s avokádem.
To je nějaký blivajz, prohlásila Tomášova teta a všichni svorně přikyvovali.
Lenka se vždycky v duchu rozčilovala, že to jejich jídlo taky není žádná sláva všechno utopené v majonéze až to kape z lžíce. A chlapi hned ke stolu, domácí slivovici ochutnávat. Do půlnoci je člověk vůbec rád, že sedí.
A druhého už všichni táhli zpátky domů, akorát všechno dojedli a dopili. Lenka pak celý týden uklízela, drhla, umývala. Tomáš byl mezitím na vesnici a slavil dál. Když se vrátil, byl nakvašený, neoholený a naštvaný. Slyšel od rodiny, že si vzal ženskou, která neumí vařit. A další hádka mohla začít. Pořád omílal, jak mu vyfoukla Věru. Lenka si občas říkala, že má asi pravdu, nikdy neuměla vařit ty jejich nezdravé věci se sádlem.
Zbylo jí akorát postěžovat si Hance té dětské kamarádce, která jednou ztratila trpělivost s Lenkou a vymyslela plán. Donutila ji obvolat rodinu a říct si svoje že ona připraví všechno na Silvestra, ale ať přijedou až na Nový rok. Společně s Hankou pak připravovaly sytá, ale lehčí jídla. Rodina dorazila, rozesadili se.
A kde je maso? zeptala se zklamaně teta.
No tady je přece plněná husa, odpověděla s úsměvem Lenka.
A bramborová kaše? nedala pokoj teta dál.
Teta teatrálně vstala od stolu: “Navařilas tu nějakej hnůj! Fando, jedem domů.”
Celá rodina se najednou zvedla, oblékla se a práskli za sebou dveřmi.
Tomáš jen pustil: “No ty… počkej, já jdu taky!”
“Nezapomeň si věci,” popřála Lenka a podala mu tašku.
“Žij si sama, otravo! Já nikdy sám nezůstanu, ale ty uvidíš!” naházel Tomáš věci do tašky a byl pryč.
Lenku z rozjímání vytrhl zvuk vařících brambor. Sundala pokličku a zazvonil zvonek. To bude asi Saša, napadlo ji a šla otevřít. Venku stál muž kolem čtyřicítky, usmíval se.
To jsem já. Dovolte, abych se představil Alexander Novotný, synovec Petra. Přijel jsem na návštěvu, chtěl jsem překvapit, ale oni odjeli do Brna. Vy jste asi Lenka?
Lenka jen kývla a vykoktala: Ale Hanka říkala něco o neteři
Alexander se pousmál: Možná jste to jen špatně slyšela?
Lenka si vzpomněla na ten chaos v telefonu a taky se pousmála: To asi jo. No pojďte dál.
Nemějte strach, mám jízdenku zpět už na večer prvního ledna, nebudu vás tu moc dlouho zdržovat.
Lenka se vrátila do kuchyně, slila brambory, vyklopila je do mísy.
Alexander škádlivě dodal: A vy to chcete oklepat jedním salátkem na svátky?
Lenka v tu chvíli trochu ostřeji než zamýšlela: Vy potřebujete aspoň pětichodové menu? Plný stůl masa, kýbl vlašáku?
Zasmál se: Ale prosím vás, to mi vůbec nechybí. Já jsem spíš na ryby.
Lenka pokrčila rameny: Ryb tu zrovna nemám. A upřímně vařit je neumím.
Alexander už se obouval: To neřešte. Však já to zařídím, a než stihla cokoli namítnout, už byl pryč.
Lenka se musela sama pro sebe zasmát, jak absurdní situace to je. Čekala dámskou společnost a místo toho vpadl temperamentní muž.
Alexander se vrátil asi za hodinu a půl, Lenka už byla trochu nervózní, aby se někde nezatoulal. Když konečně zazvonil, běžela rychle otevřít.
Kde jste byl? Už jsem měla strach začala a zmlkla. V zárubni trčela načechraná jedlička a Alexander s plnými taškami.
To všechno bylo potřeba? vyhrkla Lenka nechápavě.
Alexander postavil stromek ke stěně, rozesmál se: Co by to bylo za Silvestra bez stromečku!
Lenka nasála tu nepopsatelnou lesní vůni a zahihňala se: Chybí už jen mandarinky.
Alexander hbitě: Mandarinky i Bohemka musí být! Koupil jsem všechno. Tak pojďte, pomožte mi na kuchyň, jdeme chystat hostinu.
Chvíli se smáli při zdobení stromku, pak vařili Lenka pod jeho vedením čistila krevety a sledovala, jak Alexander připravuje pečeného kapra.
Do půlnoci měli vše hotové. Otevřeli Bohemku, bublinky v číších. O půlnoci si přiťukli: Na nový rok, s novým štěstím! a vypili to až do dna. Povídali si dlouho do noci.
Víte, ze začátku byl jiný. Víc milý, víc lidský. Anebo jsem si to jen namlouvala? Když je člověk zamilovaný, všechny mouchy nevidí, smutně se rozesmála Lenka. Pak už jen samé výčitky, všechno dělám špatně, všechno vařím špatně. No dost o mně, co vy? Máte rodinu?
Alexander si povzdechl: Už ne. Klasika, přijel jsem z cesty, ona už měla jiného. Ještě letos hned podám žádost o rozvod. Ale dost o smutných věcech. Pojďme si připít na bruderschaft a vytáhnout dětské historky.
A já se jednou vsadila s klukama a lezla na vysoký strom, pak jsem dolů neslezla a brečela jsem, dokud mě nesundal strejda Mirek z vedlejšího vchodu. Doma jsem pak stála až do večera v koutě, směje se Lenka.
A já ve škole přilepil řediteli židli k podlaze. Tatínek se mnou pak měl co dělat, pochechtává se Alexander.
A tak si do rána vyprávěli veselé příběhy. Lenka pak zívla a Alexander jí řekl: Už jsme se zakecali, pojďte spát.
Lenka ospale: Spát? Nejdřív uklidím stůl
On rozhodně: To nechte na mě. Já všechno uklidím!
Lenka toho nechala a za chvíli byla v limbu.
Ráno ji probudil Alexander:
Lenko, vstávejte. Já musím jet, zamknete za mnou?
Lenka se vyhrabala z postele: Kolik je? Proč jste mě neprobudil dřív?
On jí uhladil pramen vlasů a usmál se: Tak krásně jste spala, nechtěl jsem vás rušit. Ale musím na nádraží.
Lenka ho doprovodila ke dveřím: Tak se mějte. Děkuju za svátky, řekla smutně.
Alexander chvíli přešlapoval a pak se najednou zeptal: Můžu zase někdy přijet? Třeba až budu mít volno?
Lenka se rozzářila: Přijeď, budu ráda
Políbil ji, nenechal ji doříct větu a zašeptal: Tak zatím, těším se zase!
A Lenka ještě dlouho stála u zamčených dveří a usmívala se. Víš, někdy můžeš znát člověka celý život a nakonec zjistíš, že nebyl pro tebe. A někdy stačí jediný den, a připadá ti, že je to osud.
Vážně, Hani, na Silvestra se dějí zázraky. Stačí náhoda a máš nový začátek.
