Prokop šel domů z práce. Zimní večer byl ospalý, olověný, město jako by stálo na místě, ulice zalité modravým světlem lamp. Prokop se táhl ulicí na Smíchově, když minul večerku na rohu. Před obchodem, na zaprášeném chodníku, ležel pes. Kříženec. Zrzavý, rozcuchaný, s očima hlubokýma a smutnýma, jaké mají jen ztracené děti.
Co tady děláš, co tu hledáš? zamumlal Prokop, ale zastavil se.
Pes zvedl hlavu, mlčel, jen klidně zíral. Neprosil, nežadonil. Jen pohled, který nešel přečíst.
“Asi čeká na pána,” pomyslel si Prokop a vydal se dál do temnoty, kde světla domů svítila jako oči sov.
Ale i druhý den stejný obrázek. A za tři dny znovu. Pes byl jak přimknutý ke svému místu, zakořeněný v otupělém večeru. Prokop si začal všímat, jak lidé kolem jen přecházejí, někdo odhodí kousek housky, někdo slaninu.
Proč tu vysedáváš? řekl jednou a sedl si vedle psa na studené dlaždice. Kde máš paničku?
Pes se pomaličku připlížil blíž, nedůvěřivý, a opřel čumák o Prokopovu nohu.
Prokop ztuhl. Kdy naposledy někoho pohladil? Od rozvodu uplynuly už tři roky. Byt prázdný, jen práce, televize, lednička.
Liduška ty moje, zašeptal, nechápaje, odkud se to jméno vlastně vzalo.
Na druhý den donesl Lidušce párek.
Za týden už napsal inzerát na internet: Nalezl se pes. Hledáme majitele.
Nikdo se neozval.
Zhruba za měsíc se Prokop vracel z noční směny byl stavební inženýr, někdy bivakoval na stavbě celé dny. U večerky se šikoval hlouček lidí.
Co se děje? zeptal se sousedky paní Miroslavy.
To ta fenka Srazila ji dodávka. Vždyť tu měsíc vysedávala.
Prokop cítil, jak mu srdce mizí do chodníku.
Kde teď je?
Odvezli ji na Vinohradskou veterinu. Prej to bude stát moc peněz… Kdo by takovou chtěl, toulavou?
Prokop na nic nečekal. Rozběhl se ulicí, klopýtal přes kostky.
U veterináře kroutil lékař hlavou:
Má zlomeniny, krvácení do břicha. Léčba může být drahá a stejně není jisté, že přežije.
Léčte, řekl Prokop. Zaplatím kolik bude třeba.
Když Lidušku propustili, odnesl si ji domů.
A poprvé za tři roky se jeho byt rozhořel životem.
Všechno se změnilo. Úplně.
Prokop se nebudil budíkem, ale když se ho něžně dotkl studený čenich a Liduška ho tiše pobízela je čas, vstávej, pane. Vstával s úsměvem.
Káva a zprávy nahradila ranní procházka v sadu.
Tak pojď, holka, půjdeme čerstvý vzduch dýchat, říkával a Liduška vesele vrtěla oháňkou.
Na veterině vyřídil veškeré papíry. Očkování, pas, vše oficiální, už to byla jeho fenka. S každým papírem si dělal fotku co kdyby něco.
Kolegové z práce žasli:
Prokope, ty nějak mládneš! Najednou máš jiskru ve voku.
A opravdu cítil se potřebný. Poprvé po letech.
Liduška byla neuvěřitelně chytrá. Stačilo naznačit a hned věděla. Když se zdržel v práci, čekala u dveří s pohledem, který říkal: Měla jsem starosti, kde jsi.
Večer chodili parkem, dlouhé toulky, Prokop jí povídal o práci, o světě. Bylo to zvláštní někdo by se tomu smál. Ale fenka poslouchala, koukala upřeně, někdy tiše kňourla na odpověď.
Rozumíš, Liduško, dřív jsem měl za to, že být sám je jednodušší. Nikdo ti nedýchá za krk. Ale ve skutečnosti pohladil ji po hlavě, ve skutečnosti jsem se jen bál znovu někoho milovat.
Sousedé si na ně zvykli. Teta Zdena z vedlejšího vchodu vždy přichystala kost.
Krásná fenka, je vidět ta je milovaná, brumlala.
Uplynul měsíc. A druhý.
Prokop už chtěl založit Lidušce profil na sociální síti. Byla fotogenická na sluníčku jí srst jen zářila.
A pak přišla zvláštní příhoda.
Jako obvykle procházka parkem. Liduška očichávala trávu, Prokop spočíval na lavičce, četl něco v mobilu.
Róza! Róza!
Prokop zvedl hlavu. Blížila se elegantní paní, asi pětatřicet let, šik blond vlasy, značkové tepláky, výrazné líčení.
Liduška zbystřila, přitiskla uši.
Promiňte, to nebude vaše, řekl Prokop, je moje.
Paní dala ruce v bok.
Co to znamená, vaše? To je moje Róza! Ztratila se mi před půl rokem!
Prosím?
Ano! Utekla mi od domu, všude jsem ji hledala! Vy jste ji ukradl!
Pod nohama se mu zatočil chodník.
Počkejte. Jak ztratila? Sebral jsem ji u večerky. Byla tam měsíc sama!
Protože se mi ztratila! A já ji miluju! Kupovala jsem ji jako štěně, čistokrevná!
Čistokrevná? Prokop pohlédl na Lidušku. To je přece kříženec.
Je to mix! Drahá fenka!
Prokop se zvedl, Liduška se k němu schoulila.
Dobře, jestli je vaše, ukažte papíry.
Jaké papíry?
Očkovací pas. Potvrzení z veteriny. Cokoli.
Žena zadržela dech:
Jsou doma. Ale to je jedno, poznám ji! Rózo, pojď ke mně!
Liduška se ani nehla.
Rózo! Slyšíš, pojď sem! Okamžitě!
Fenka se ještě více přitiskla k Prokopově noze.
Vidíte? řekl tlumeně. Nepozná vás.
Je jen dotčená, že jsem ji ztratila! Ale to je moje fenka a chci ji zpátky!
U mě jsou doklady, odpověděl Prokop. List z veteriny po sražení autem. Pas, účtenky za krmení i hračky.
Je mi ukradené, co máte za papíry! To je krádež!
Lidé se začali otáčet.
Dobrá, vytáhl Prokop mobil. Vyřešíme to přes policii.
Klidně volejte! vztekla se blondýna. Mám svědky, je to moje Róza!
Kdo je svědek?
Sousedé! Viděli, jak utíkala!
Prokop měl srdce až v hrdle. A co když má pravdu? Co když Liduška opravdu zůstala někde jejich, jenom se zatoulala dál?
Ale proč tedy měsíc seděla u večerky a netrefila domů?
A hlavně: proč teď, v této mdlé chvíli, se tiskne k Prokopovi, jako by se ho nechtěla pustit?
Policie? Prosím, mám zde problém…
Žena se ušklíbla:
Uvidíte, spravedlnost zvítězí. Vraťte mi fenku!
Liduška se tiskla k Prokopovi, jakoby na něm závisel celý vesmír.
V tu chvíli Prokop pochopil bude o ni bojovat. Do poslední koruny i dechu.
Protože za ty měsíce se Liduška nestala jen psem.
Stala se rodinou.
Po půl hodině přišel strážník. Službu konal seržant Dvořák známý z dvora, věčně ležérní, ale důsledný.
Tak povídejte, řekl, vytáhl zápisník.
Žena mluvila první. Zmateně, překotně:
To je moje fenka! Róza! Koupili jsme ji za čtyřicet tisíc korun! Před půl rokem utekl a pan ji ukradl!
Neukradl, ale našel, pravil klidně Prokop. Seděla u večerky, měsíc hladová.
Protože byla ztracená!
Dvořák se zadíval na Lidušku. Stále se mačkala k Prokopově boku.
Má někdo nějaké doklady?
Já, Prokop podal složku, díky náhodě ji měl pořád v tašce. Tady je zpráva z veteriny, pas, potvrzení o očkování, účtenky.
Strážník prohlížel doklady.
A vy? obrátil se na blondýnu.
Všechno mám doma! Ale to je jedno! Poznám ji!
Můžete popsat podrobně, jak jste ji ztratila?
Šla jsem s ní ven. Utrhla se z vodítka, utekla. Hledala jsem ji, vlepujovala plakáty.
Kde jste ji ztratila?
V parku. Nedaleko.
A kde bydlíte?
Na Vinohradské, dům čtyřicet byt šest.
Prokop se zachvěl:
Promiňte, to je dva kilometry od toho obchodu, kde jsem ji našel. Jak se tam dostala?
Asi se ztratila!
Psi většinou najdou cestu domů…
Žena rudla:
Vy jste moudrý, co?
Vím jedno, řekl Prokop. Opravdu milovaný pes nesedí měsíc hladový na místě. Hledá pána.
Můžu se zeptat? vskočil Dvořák. Říkala jste, že jste hledala psa. Dělala jste inzeráty. Ale proč ne na policii?
Na policii? To mě nenapadlo.
Za půl roku? Pes za čtyřicet tisíc a nic?
Myslela jsem, že se sama najde…
Dvořák se zamračil:
Paní, můžete mi předložit občanku? Ujasníme adresu.
Ruce se jí třásly, když lovila peněženku.
Tady.
Dvořák kývl:
Sedí to. Ještě datum ztráty.
Dvacátého ledna. Asi…
Prokop vyťukal data:
Já ji vzal dvacátého třetího ledna. A už tam byla dlouho předtím.
Takže zas tak přesné to asi není.
Asi jsem se spletla! popotáhla žena.
A pak se zlomila:
Dobře! Tak si ji nechte! Ale víte, já ji opravdu měla ráda!
Ticho.
Jak jste to mohla udělat? šeptl Prokop.
Manžel chtěl přestěhovat. Do pronájmu nás se psem nevzali. Prodat jsem ji nemohla… Byla napůl kříženec… Tak jsem ji nechala u večerky, věřila, že si ji někdo vezme…
Prokop v nitru hořel.
Takže jste ji prostě opustila?
No nechala. Lidi jsou tu hodní, někdo si ji vybral…
A teď ji chcete zpět?
Žena popotáhla:
S manželem jsme se rozešli. Je mi hrozně samotno. Chtěla jsem zpět Rózičku Věřte, měla jsem ji ráda!
Prokop na ni hleděl a nechtěl uvěřit.
Ráda? opakoval. Ty, co máme rádi, neodhazujeme.
Dvořák schoval zápisník.
Je jasno. Majitelem je občan… zamžoural Novotný Prokop. Léčil ji, má dokumenty. Právně je všechno v pořádku.
Žena vzlykala:
Ale já si to rozmyslela! Chci ji zpět!
Pozdě litovat, suše řekl strážník. Opustila jste ji. Tečka.
Prokop si sedl k Lidušce, objal ji.
Už je to dobré, holčičko. Už tě nikdo nevezme.
Smím aspoň pohladit? Naposledy? poprosila žena.
Prokop se podíval na fenku. Přitiskla se ještě víc, uši dozadu.
Vidíte? Má z vás strach.
Já nechtěla zle. Prostě to dopadlo…
Víte, Prokop se zvedl, osud není náhoda. Tvoříme si ho sami. Vy jste ten svůj pro ni vybrala už dávno. Teď je jiný.
Žena mlčky odešla, slzy na líčidlech, rychlým krokem, bez ohlédnutí.
Dvořák poplácal Prokopa po rameni:
Správné rozhodnutí. Fenka si vybrala vás.
Děkuji. Za pochopení.
Co bych nepomohl, sám mám doma jezevčíka.
Když strážník odešel, Prokop a Liduška zůstali sami.
Tak jsme spolu a už nikdy jinak, hladil ji po hlavě. Nikdo více nás nerozdělí.
Liduška zvedla oči, zářící psí věčností. V tom pohledu nebyla jen vděčnost, ale bezedná psí láska.
Láska.
Jdeme domů?
Radostně štěkla a běžela vedle něj, temným snem nočních Vinohrad.
Cestou Prokop přemýšlel, že ta žena měla v jednom pravdu. Osud někdy zamíchá karty. Můžeme přijít o práci, střechu nad hlavou, peníze.
Ale o odpovědnost, lásku a soucit nepřijdeme nikdy.
Doma se Liduška stočila na svůj koberec, Prokop si zalil čaj, sedl vedle.
Víš, Liduško, řekl zamyšleně, asi to opravdu všechno mělo svůj smysl. Aspoň víme, že patříme k sobě.
Liduška spokojeně vzdechla.
