Zuzana vyrůstá jako sirotek, i když její rodiče jsou naživu. Svoji matku vídá jen na fotkách a při videohovorech, zatímco otec bydlí kousek vedle, ale přesto se v její výchově nikdy neangažoval.
Zuzaně připadá, že se na ni otec téměř bojí pohlédnout, jen aby ho náhodou o něco nepožádala.
Zatímco dřív Zuzanu trápilo, že ji máma opustila kvůli vlastnímu štěstí, dnes to chápe. Není jednoduché zůstat s miminkem v šestnácti letech, tím spíš, když otcem je tvůj spolužák a soused v jednom.
Aspoň se nebála a Zuzanu donosila a porodila, vždyť by ji mohla i opustit jinak. Přestože máma zanechala Zuzanu jako nemluvně v péči svých rodičů, byla jí za to neskonale vděčná. Kdo ví, jak by její život vypadal, kdyby vyrůstala u mámy, která k ní podle všeho skoro necítila mateřskou lásku.
Dětství měla Zuzana krásné. Rostla v náručí lásky a péče.
Dědeček s babičkou pro ni udělali všechno na světě. Matka posílala z Prahy módní oblečení a hračky. A když se Kateřina provdala za cizince, dárků i převodů v korunách přibylo.
Někdy Zuzaně připadalo, že se máma snaží své výčitky odčinit penězi.
K osmnáctinám jí poslala tolik peněz, že jí děda mohl koupit menší byt v Brně, aby Zuzana měla během studia na univerzitě kde bydlet a nemusela do koleje.
Kateřina tak nenápadně dávala Zuzaně najevo, že všechno dělá právě pro ni.
K překvapení prarodičů necítila Zuzana ke své mámě zlost, ale ani zvláštní vřelost.
Ve vzácných chvílích, kdy Kateřina přijede domů, si všichni myslí, že jsou se Zuzanou sestry, jak moc jsou si podobné, a Kateřině by nikdo nehádal přes třicet.
Co kdybychom odjely ode mne, Zuzko?
Ne, mami, musím ještě studovat.
Tak studuj, holka. Tady máš nový číslo, kdyby ti něco chybělo, klidně volej, převedu ti peníze kdykoli.
Děkuju, maminko. Koupilas mi strašně moc věcí i peněz, vydrží mi to dlouho.
Zuzana si ani nevšimla, jak Kateřinu slovo “maminka” píchlo.
Stále není připravená být matkou. Dokonce manželovi – cizinci zalhala, že pomáhá rodičům a mladší sestře, a že má dospělou dceru někde na Moravě raději vůbec nezmínila.
Možná má Zuzanu ráda, ale spíš jako vzdáleného příbuzného než jako své dítě.
Když se s Kateřinou rozvedl manžel a odešel za krajankou, zamířila nejdřív za dcerou.
Zuzano, vadilo by ti, kdybych u tebe nějakou dobu bydlela?
Ne, nevadí. Stejně se brzy vdávám a po svatbě chceme s Petrem žít v jeho bytě.
Vdáváš se? Vždyť ti teprve bylo dvacet!
To je přece v pořádku. Ty jsi mě přece porodila taky v šestnácti, ne?
Chtěla to říct nahlas, ale rozmyslela si to, aby mámě neubližovala, nebo nevypadala drze. Už je dospělá a rozhodne si sama.
Často srovnávala Petrovy rodiče s vlastní matkou. Ti ji mají rádi jako vlastní dceru, kdežto Kateřina se ani nezeptala, za koho se její dcera vdává.
Přijdu na svatbu, ale teď si potřebuji odpočinout. Jednu na dovolenou do Řecka.
Řecko tam musí být krásně. Petr tam někdy jezdí pracovně, včera tam byl na jednáních
Do svatby zbývá pár dní. Zuzana je úplně vyčerpaná. S přípravami si poradila sama, Petr má zdržení v práci a máma se rozhodla mlčet. Neví, co si myslet.
Ale jisté je jedno, že Petr bude mít radost, až se dozví, že bude tátou!
Těhotenství sice před svatbou neplánovala, ale svatba už je za rohem, nikdo si nebude myslet nic zlého.
No konečně, už jsem se bála, že sis našel Řekyni a nechceš si mě vzít!
Neblázni, lásko, víš, že žádné úlety nemám rád.
I když nelhal by, kdyby přiznal, že jednu krátkou romanci v Řecku měl
Bylo to pár barevných dnů, možná chvíle slabosti. Teď najednou stojí Zuzana před někým, koho nikdy neviděla.
Jaké tajnosti? Čekám Petrově dítě. Říkala jsem už dávno, ať ti to poví
Co jsi to řekla? Čekáš dítě s mým mužem? To má být vtip?
Myslím, že nejsem zrovna komik. Seznámili jsme se v Řecku, strávili pár nocí, pak znovu tady, v rozběhu tvé svatby Petře, řekni jí, jak nám spolu bylo
Běžte oba! Nechci vás vidět!
Promiň, Zuzko, byla to chyba!
Chybou bylo vdát se za někoho tak ubohého!
Zuzana podává žádost o rozvod. Petrovi nikdy neodpustí. A s matkou od toho dne už nemluví.
Vrací se do rodné vesnice za dědou a babičkou, kde v klidu donosí a porodí syna.
O mámě ani bývalém muži se nic nedozvídá, ani nechce.
Měsíc po porodu jí volají z městské porodnice:
Jste dcera Kateřiny Novotné?
Ano, něco se stalo?
Vaše maminka u porodu zemřela, přijměte naši soustrast. Narodila se holčička. Nechcete si dítě vzít? Jinak ji dáme do kojeneckého ústavu. Přijedete si pro ni?
Já přijedu.
Zuzana holčičku vezme. Nedokázala by to udělat jinak.
Petr by si dítě stejně nevzal, pro něj za všechno mohla Kateřina.
Zuzana je přesvědčená, že vinu nesou oba a dítě za hříchy rodičů platit nesmí.
Děti jsou radost, její štěstí a štěstí, to není nikdy dost.
