Výběr
A on, Filda, je ve skutečnosti dávno ženatý vydechla jsem, když jsem seděla na lavičce v parku a v kapse svírala papírek na zákrok. Spolubydlící z koleje mi záviděly, když mě vídaly s tmavovlasým, upraveným krasavcem s pronikavě modrýma očima myslely si, že mám neuvěřitelné štěstí na gentlemana. Ale nebylo, oč závidět.
Přitáhla jsem si bundu těsněji k tělu, když jsem si vzpomněla na první a zároveň poslední setkání s Fildovou ženou. Vyčkala mě u brány továrny, kam jsem chodila do práce, aby mi vysvětlila, jak se věci mají.
No ahoj, Lenko, že? začala.
A vy jste kdo? vyhrkla jsem a ucítila nepříjemný tlak z jejího pohledu vysoká, štíhlá, vlasy odbarvené do stříbrna.
Jmenuji se Markéta, jsem manželka Filipa Kopeckého.
Prosím?
Slyšela jsi dobře.
Zase jedna pronesla klidně, kolik vás asi na tom světě je nikdy neubudete, lovkyně cizího štěstí.
Co si o sobě myslíte?
Vzala mě nenápadně za loket. Spíš ty by ses měla ptát, co si o sobě myslíš. Vidím tě s mým mužem a místo abys měla aspoň trochu studu, ještě tady přede mnou vystrkuješ růžky. Ale to je známka slušnosti, a tu ty zřejmě neznáš.
Přeměřila si mě pohledem. Takové, jako ty, už měl až by ti na prstech nestačily. Pustíš se do ženatého, nestydíš se. On je chlap, lovec chápeš? Ty jsi pro něj jen chvilková zábava. Nech ho být.
Z kabelky vytáhla fotku, podala mi ji se slovy: Tady jsou naše dvě dcery. Můžu ti ukázat celou rodinu z dovolené v Chorvatsku, nedávno Tohle je důkaz opravdové lásky.
Mlčela jsem; vedle ní jsem se cítila malá, ustrašená.
Co ode mě vlastně chcete? Se svým mužem si to vyřešte sama.
Vyřeším, to se neboj. On tu začal pracovat nedávno, dobrá výplata a teď tys nám přišla do cesty. Jdi od něj, nemá smysl si něco slibovat; rozvod neřeší. Kolik ti je, třicet?
Pětadvacet! odsekla jsem dotčeně.
Tak tím spíš ještě máš čas najít si někoho, založit rodinu. A mého Filipa nech na pokoji.
Neměla jsem sílu poslouchat dál. Pomalu jsem se vzdálila, nohy jako z vaty, a svět, který jsem si po boku Filipa vysnila, se začal rozpadat.
Zrada opakovala jsem potichu, v hrdle knedlík, ale na ulici jsem si nedovolila brečet. Drby na pracovišti bych už nevydržela.
Večer, jako by se nic nestalo, přišel Filda s květinami. Vyhnala jsem ho, oči opuchlé, i když přísahal věčnou lásku a rozvod, protože se ženou už dávno prý nic nemají.
Dva týdny jsem se sbírala. Filip už nikdy nenapsal, při setkáních dělal, že mě nezná.
A když už je jedna rána málo Nevolnosti a motání hlavy jsem zprvu svedla na nervy. Ale brzo mi došlo, že to naše krátké, bláznivé vzplanutí nezůstalo bez následků.
Šest týdnů znělo mi to v hlavě jako ortel.
Nechtěla jsem být svobodnou matkou. Bylo mi ouzko. Zdálo se mi, že každý ví a sleduje mě pohledem, protože jsem udělala chybu věřila člověku, kterého jsem vlastně vůbec neznala.
Filip přede mnou schoval, že je ženatý. Měla jsem na prvním rande chtít vidět občanku? Prsten nenosil, většina ženatých chlapů dnes už ne.
A že chtěl, abychom náš vztah na pracovišti tajili? Proč mě to nevarovalo?
Podvedl mě. Ale tím, že jsem to nevěděla, se nic nezlepšilo Navíc lidi v práci si už mezi sebou vyprávěli příhodu s Markétou.
Jsem těhotná. To jsem řekla Filipovi během oběda, v poslední zoufalé snaze.
Dám ti peníze, ale zařiď to. Víc z něj nevypadlo.
Druhý den dal výpověď. Zmizel z mého života.
Chápala jsem, že není na co čekat. A navzdory všem obavám jsem si vzala v nemocnici papír na zákrok.
A teď sedím na lavičce, ve dlani mačkám směrovací lístek, jako bych se bála, že ho ztratím.
Spěcháte? oslovil mě chlápek v saku a s obrovskou kyticí vínových chryzantém, přisedl si ke mně.
Prosím? podívala jsem se na něj vyčerpanýma očima.
Vaše hodinky jdou napřed, kývl k mým zlatým hodinkám.
Vždycky mám čas o deset minut dopředu Neustále je seřizuji, ale je to marné, řekla jsem lhostejně a odvrátila pohled.
Dnes je nádherné počasí, skutečné babí léto. Moje máma říká, že právě v takový den udělala nejlepší rozhodnutí v životě a nikdy toho nelitovala.
Nenechal mě v klidu. Moje maminka je úžasná ukázal palec nahoru. Jsem jí moc vděčný.
A táta? bezděčně jsem se zeptala.
O tátovi nikdy nemluví a já se ani moc neptám. Je cítit, že se jí na to nechce vzpomínat
Jdu právě ze zaměstnaneckého pohovoru z deseti uchazečů si vybrali mě! Doteď tomu nemůžu uvěřit. První výplatu už mám naplánovanou koupím mamince zájezd k moři. Nikdy nebyla u moře. A vy?
Ne. Upřela jsem na něj pohled, pohled utkvěl na jeho vínové kravatě.
Sympatický kluk zářil štěstím.
Dárek od mámy, pohladil kravatu hrdě; všiml si, kam koukám.
Možná jsem vás už unavil s tou svou upovídaností, ale potřeboval jsem si s někým povídat jste taková smutná
Otřela jsem si slzy, odmávla ho gestem, že mi vůbec nevadí naopak. Dokázal mě vytrhnout z kolotoče černých myšlenek, které se mi motaly v hlavě. Jeho vděčná láska k mámě si získala můj respekt.
Tak já už půjdu, moje máma na mě čeká a bude se bát A vy, nespěchejte!
Promiňte?
To já jen vašim hodinkám, usmál se.
Aha. Usmála jsem se tiše také.
Za chvíli zmizel v dálce, a já zůstala na lavičce, v ruce ten prokletý papírek. Najednou jsem ho roztrhala na kousíčky a nechala je odletět na podzimním větru.
Seděla jsem tam ještě dlouho, vdechovala voňavý podzimní vzduch a najednou mi bylo zvláštně lehko a hřejivo po tom neznámém, který mi taky najednou připadal tak blízký.
Nejsem sama. Ta žena vychovala krásného syna sama; bylo mi líto, že jsem se ho nezeptala na jméno, ale už na tom vlastně nezáleželo.
Rozhodnutí bylo učiněno.
***
O dvacet tři let později
Mami, zaspím! Standa se chystal u zrcadla a já mu pečlivě vázala tmavě červenou kravatu, co jsme včera koupili k důležitému pracovnímu pohovoru.
A co kdyby sis ji nevzal?
Je na štěstí. Uvidíš, všechno bude v pořádku. Určitě tě vezmou Hotovo! obdivovala jsem svého syna, když jsem udělala poslední uzel.
Jsem nervózní, co když
To místo je tvoje, nesmíš se bát, prostě odpovídej jasně a nezapomeň se usmívat. Jsi okouzlující.
Jo, mami. Standa mě políbil na tvář a vyrazil ven.
Dívala jsem se z okna, jak můj syn, to nejbližší a nejmilovanější na světě, odchází k tramvaji.
V tu chvíli mě bodlo u srdce, jako bych byla zasažena bleskem Kde už jsem to viděla?
Ten kluk na lavičce, před více než dvaceti lety
A Standa v saku a s kravatou mi ho dnes připomněl
Já na tu chvíli na dlouhá léta zapomněla, a teď se mi vynořila v plné síle.
Je možné, že mi tehdy sama osud dovolila nahlédnout, o koho jsem málem přišla; abych si vybrala správně a šla dál tou nejlepší cestou?
Proč jsem tehdy nezjistila, kdo vlastně je, jak se jmenuje jeho máma? Ale na tom už nezáleží
Všechno vyšlo skvěle.
Odpoledne přišel Standa domů s velikou kyticí vínových chryzantém, které ladily s jeho kravatou, a oznámil mi, že ho skutečně přijali.
A slíbil, že spolu pojedeme k moři protože já jsem tam nikdy nebyla.
Nastala doba, kdy se bude starat on o svou mámu. Pro ni hory přenese, řeku otočí. Takový je můj syn.
I když nás život občas zkoušel, vždycky jsem si k němu přivinula hlavu a bylo mi hned líp.
Zvládli jsme všechno, ustáli všechny rány, a nikdy jsme se nezlámali.
Nikdy jsem nelitovala, že jsem ho měla. Udělala jsem to nejlepší rozhodnutí pro sebe.
A tak to má být!
