Dneska se mi stalo něco, co bych nikdy nečekal. Zaznamenal jsem srnu, jak plave směrem do Vltavy u Troji v Praze, hlavou uvězněnou v plechovce od barvy. Bylo jasné, že její šance dostat se na břeh byly mizivé.
V tu chvíli jsem se rozhodl jednat. Celá situace byla natolik nepřehledná, že jsem začal jednat téměř instinktivně. Vzal jsem uspávací injekci a opatrně se přiblížil ke zvířeti, abych ho mohl uklidnit. Srnu jsem pak naložil do své dodávky a odvezl ji k místnímu veterináři. Tam jí dali antibiotika a léky proti bolesti, než ji znovu vypustili do přírody.
Když veterinář nabídl dvě možnosti nechat srnu v péči nebo ji pustit rozhodl jsem se pro druhou variantu. Srnu jsem tedy vzal a vydal se s ní pěšky přes louku směrem k lesu. Byl to vyčerpávající úkol, srna byla natolik unavená, že se nemohla zvednout, a tak jsem ji nesl až domů. Máma mě doma přivítala s úlevou nejen že jsem byl v pořádku, ale také měla radost z mého zvířecího doprovodu.
Díky mojí rychlé reakci se srna dostala zpět na břeh. Zvíře působilo vyčerpaně, ale nebyla zraněná, a tak jsem ji odvedl na nedalekou louku, kde mohla v klidu odpočívat.
Když jsem se jí snažil uklidnit, napadlo mě zpívat známou českou píseň Jednou ráno od Karla Gotta. Překvapivě to zabralo srna se uklidnila a nechala se mnou vést ke břehu.
Jakmile jsme dorazili na suchou zem, pomohl jsem srně nasadit provizorní vodítko a odvedl ji zpátky do lesa znovu bezpečná a volná.
Jsem opravdu rád, že se mi podařilo srnu dostat do bezpečí, a doufám, že už nebude způsobovat žádné potíže. Dnešní den mi ukázal, že v krizové situaci stojí za to jednat, protože i malá rozhodnutí mohou zachránit život.
