Mami, to si děláš srandu? Jaké pobyty? Jaký Karlovy Vary? My máme už týden koupené letenky do Chorvatska! Uvědomuješ si vůbec, že nás tím strkáš do finančních problémů?
Hlas Jitky přecházel do ječáku. Procházela malou kuchyní mé maminky jako šelma v kleci, ramenem zavadila o roh stolu, ani si toho nevšimla. Já, Jaromír Novák, jsem seděl na svém oblíbeném štokrleti, ruce semkl v klíně tak silně, až mi klouby zbělely. Díval jsem se na dceru a pořád jsem v té naštvané, upravené ženě nemohl poznat svoji malou Jitušku, které jsem kdysi zaplétal copánky.
Jitko, nekřič na mě, mám vysoký tlak, tiše jsem poprosil. Už od února jsem říkal, že v létě chci myslet taky na sebe. Bolí mě kolena tak, že ze schodů jdu bokem. Doktor mi doporučil lázně, pobyt jsem si zaplatil sám, spořil jsem půl roku z důchodu. Proč bych to měl všechno rušit?
Protože jsme rodina! vyjela Jitka a postavila se mi přímo do očí, ruce v bok, nehty nalakované. Protože babičky a dědečkové jsou tu od toho, aby pomáhali s vnoučaty! Co jsi si to vymyslel? Válet si šunky po lázních a my s Pepou makáme? Už rok jsme neměli dovolenou, táto! Rok! Našli jsme fakt super hotel, brát děcka s sebou je drahý, a taky si chceme odpočinout, ne pořád za nima běhat po pláži. Musíš si je vzít na chalupu. Tečka, diskuse není.
Tiše jsem vzdychl. To její diskuse není slýchám nepřetržitě posledních deset let. Nejdřív: Tati, postarej se o Honzu, vracím se do práce, musíme platit hypotéku. Pak: Tati, narodila se Anička, teď máš na krku dvě. Jsi zkušený. A já se staral. Všechno jsem obětoval, běžel na první zavolání, chytal děti, když byly nemocné, tahal je na kroužky. Ale děti vyrostly. Honzovi je už dvanáct, Aničce devět. To jsou dva živly, co by moji starou chatu srovnaly se zemí za týden. Hlavně potřebují neustálou pozornost, vaření, praní, zábavu a já mám sil jen tak na práci na záhonku s jahodami a posezení na lavičce.
Jituško, nezvládnu to. Fakt už na ně nestačím, řekl jsem pevně a díval se jí do očí. Jsou v jednom kuse v pohybu, potřebují běhat, jezdit na kole, koupat se v řece. Nedokážu s nimi držet krok. Kdyby se jim něco stalo, nikdy bych si to neodpustil. Pobyt je zaplacený, jízdenky mám, třetího června odjíždím.
Jitka ztichla. Její pohled byl najednou až ledový, celý člověk se mi sevřel úžasem. Kuchyň zalilo ticho, přerušené jen monotónním hučením staré lednice Calex.
Takže je ti zdraví přednější než vlastní vnoučata? pronesla pomalu. Máš se radši než vlastní krev?
Mám se prostě taky rád, Jitko. Poprvé po pětašedesáti letech myslím i na sebe. Je to zločin?
Dobře, najednou Jitka zchladla, ale to bylo horší než její křik. Sedla si naproti, nohu přes nohu, srovnala sukni. Pojďme mluvit otevřeně. Bydlíš sám ve třípokojáku v centru Prahy. My s Pepou a dvěma dětmi se mačkáme v paneláku na sídlišti, platíme hypotéku, dluhy na auto. Víš, jak nám je těžko. A ty tu sedíš na trůnu a ještě máš požadavky.
Byt mi zůstal po rodičích a zasloužil jsem si ho svou prací, připomněl jsem. Pomáhal jsem vám na začátku, nezapomínej. Prodal jsem garáž po dědečkovi a dali jsme vám první splátku.
To bylo pár tisíc! mávla rukou Jitka. Poslouchej, táto. Jestli si teď odjedeš do lázní a necháš nás ve štychu, udělám z toho závěr. Znamená to, že jsi starý, nemocný a neschopný postarat se i o vnoučata. Anebo je pro tebe nebezpečné žít sám vždyť zapomeneš zavřít plyn, vodu…
Na co narážíš? přeběhl mi mráz po zádech.
Nenarážím. Říkám ti to rovnou. Teď jsou výborné domovy pro seniory. Soukromé, státní. Péče, doktory, jídlo podle hodin. Žádné starosti. Bit pronajmeme nebo prodáme, splatíme dluhy nebo se sem sami nastěhujeme. Stejně to pak bude naše. Tak proč čekat?
Cítil jsem tmavnoucí záblesky před očima. Došel mi dech. Moje vlastní dcera, které jsem v devadesátkách dával poslední krajíc chleba, mě teď vydírá domovem důchodců.
Ty mě chceš dát do ústavu? A to jsi ještě naživu?
Do zařízení, ne do žádného ústavu, opravila Jitka ledovým tónem. Jestli nezvládáš roli dědečka, jsi neschopný. Sociálka to rychle zařídí, když jim dám vědět, že už blouzníš, ztrácíš se a jsi nebezpečný. Znám jednoho doktora, potvrdí klidně, že… třeba začínající demence. Věk na to máš.
Jdi ven, zašeptal jsem.
Cože?
JDI VEN! rozkřikl jsem se a vstal. Kde se ta síla vzala, nevím. Okamžitě! A vnoučata mi sem nevoď! Jsem zdravý, svéprávný a byt je můj!
Jitka se postavila, ohrnula nos a přejela očima kuchyň.
Jen řvi, klidně. Když ti vyleze tlak, zavoláme sanitku, aspoň tě budou muset sledovat. Máš čas do zítra, táto. Buď si děti přes léto vezmeš a tím to končí, nebo začnu zařizovat opatrovnictví. No a já umím být tvrdá, víš to. Po tobě.
Zabouchla za sebou. Podlomila se mi kolena, klesl jsem zpátky na štokrle. Třásly se mi ruce, nedokázal jsem si ani nalít vodu. Slzy mi tekly po tvářích, horké i pálivé. Kde se stala chyba? Kdy se z mé holčičky stal cizí člověk?
Celý večer jsem seděl ve tmě. Hlavou mi lítaly černé myšlenky. Představoval jsem si domov důchodců: omítky od státní správy, zápach dezinfekce, cizí lidé, mříže v oknech. Měl jsem opravdu strach. Jitka byla tvrdohlavá. Pepa? Ten kvákne, co žena řekne.
V noci jsem nespal. A k ránu, když první světlo dopadlo na špinavou záclonu, přišla zloba. Studená, křišťálově jasná. Celý život jsem žil pro druhé. Pro ženu, která odešla brzy, pro dceru, pro práci. Vždycky jsem ustupoval, bál se někoho zklamat. A k čemu to bylo? Moji slabost si spletli s něhou.
Ráno jsem si vzal prášek na tlak, navlékl nejlepší sako, vzal složku s listinami od bytu a šel. Mířil jsem ne do krámu ani na polikliniku, nýbrž do advokátní kanceláře.
Mladý právník, po vyslechnutí mého zmateného líčení, pokýval hlavou a uklidnil mě:
Pane Nováku, nedělejte si starosti. Poslat svéprávného člověka proti jeho vůli do zařízení je téměř nemožné. Musí být soudní rozhodnutí o omezení svéprávnosti. To je dlouhé, složité. Pokud víte, kde jste, co je za den a co děláte, nikdo vás nikam nepošle. A byt je pořád váš. Doporučuji dneska jen jedno pojistit si, že jste psychicky v pořádku: posudek od psychiatra. Ten bude vaší oporou. A testament na dceru bych na dobu neurčitou stáhl.
Odešel jsem z advokátní kanceláře a měl pocit, jako by mi z ramen spadl pytel cementu. Navštívil jsem soukromého psychiatra, prošel vyšetřením, získal potvrzení s razítkem o normálních funkcích. Pak jsem zašel do banky a část peněz převedl na jiný účet, o kterém dcera neměla ponětí.
Domů jsem se vrátil na oběd. Jitčin telefon zvonil už desetkrát; nevzal jsem to. Vytáhl jsem kufr starý, dobrý, pamatující časy, kdy jsem jezdil s Lídou do Piešťan. Začal jsem pomalu balit: lehké košile, plavky, pohodlné boty, knihy.
Večer někdo zazvonil. Důrazně, neodbytně. Když jsem se koukl kukátkem, byla to Jitka. Sama.
Pootevřel jsem dveře, ale řetízek nesundal.
Táto, proč nebereš mobil? Máme strach! Jitka byla podrážděná, ale už ne křiklavá jako včera. Zkusila to po dobrém. Otevři, musím ti předat věci děcek, ráno je přivedeme.
Děti nepřivezeš, Jitko, řekl jsem klidně přes škvíru. Odlétám.
Kam odjíždíš? Snad nechceš dělat dusno? Pamatuješ včerejšek, co jsem říkala o zařízení pro seniory?
Pamatuju. Proto jsem byl dneska u advokáta a psychiatra. Koukej.
Prostrčil jsem jí kopii potvrzení.
Psychicky zdráv, bez známek demence, přečetla Jitka a zbledla. Ty jsi vážně sbíral posudky? Táto, ty to myslíš vážně?
Ano, myslím. A taky jsem si zjišťoval možnosti ohledně křivého obvinění a omezování osobní svobody. Navštívil jsem notáře. Testament zatím neruším, uvidím podle vaší reakce. Víc ti povím, jestli mě ještě jednou budeš vydírat.
Jitka zbledla. Věděla, že jak něco slíbil, splnil to.
Táto, přece jsi mě nevydědil? Jsme rodina!
A rodina mě dneska chce zavřít do ústavu, jen aby mohla letět na dovolenou? opáčil jsem. Takže zítra ráno odlétám do Karlových Varů. Na tři týdny. Klíče od bytu má paní Růžena odvedle, znáš ji. Bude zalévat květiny. Vám klíče nedám. A dneska jsem měnil zámky.
Ty jsi měnil zámky? zírala Jitka. Už si fakt paranoidní!
To jsou bezpečnostní opatření. Nechci se vrátit a zjistit, že tu bydlíte a moje věci jsou v popelnici. Mám tě rád, ale jsem dědeček, ne otrok, ani inventář. Chcete volno? Pořiďte si hlídání, pošlete děti na tábor. Jste rodiče, řešte to. Svoje jsem si odpracoval.
Snažil jsem se zavřít dveře, ale Jitka je ještě zkusila zadržet.
Tati, počkej! No promiň, včera jsem to přehnala! Ty nervy, práce… Nejsem schopná vrátit pobyt, vysoká pokuta! Prosím!
Ne, Jitko. Rozhodnutí je konečné. Dej nohu pryč, potřebuji se vyspat před cestou.
Jitka mi koukla do očí v nich zuřivost, ublíženost… a i respekt? Ne, spíš strach o dědictví.
Tak si jeď do těch svých Karlovek! vyprskla, stáhla nohu. Ale nečekej, že se o tebe někdy postarám! A na pomoc zapomeň!
Ani to nečekám. Teď už sázím jen na sebe a odborníky. Sbohem, Jitko. Šťastnou cestu.
Zamkl jsem za ní vše, co šlo hlavní, spodní i bezpečnostní zámek. Srdce mi bušilo a ruce se třásly, ale cítil jsem úžasnou úlevu. Bylo to moje vítězství. Už jsem neustoupil.
Ráno jsem nastoupil do taxíku. Vyparáděný v klobouku, kufr v ruce. U vedlejšího vchodu postával Pepa, nervózně kouřil, očima těkal po oknech mého bytu. Když mě uviděl, odvrátil se. Asi dostal od Jitky jasné rozkazy protestujte proti dědovi-rebelovi.
Vlak mě vezl na západ. Za oknem se míhaly břízky, lány, vesnice. Pil jsem čaj z hrnku v sítku, poslouchal dunění kol a s každým kilometrem cítil, jak se mi do těla vrací klid. V kupé jela i příjemná paní mého věku, paní Milena, také do lázní. Dali jsme se do řeči.
Já dětem řekla rovnou: vnoučata jen na víkend a zdravá, krájela chleba s paštikou. Nejdřív byli naštvaní, ale pak to přijali. Začali mě brát vážně. Už nejsme z oceli. Taky chceme žít.
Přesně tak, už se taky nenechám vydírat, smál jsem se.
Tři týdny v Karlových Varech utekly jako voda. Koupele, masáže, procházky po lázeňské kolonádě, čistý vzduch. Vyrovnal jsem se, záda přestala bolet, kolena taky. Seznámil jsem se, a dokonce jednou vyrazil do divadla s výslužilým plukovníkem z vedlejšího pavilonu. Zase jsem si připadal jako člověk, ne jen zaměstnanec rodiny.
Mobil jsem měl vypnutý, jen občas jsem kontroloval zprávy a Jitka psala: nejdřív naštvaně Zkazil jsi nám dovolenou, prodražilo se to!, pak prosebně Honza je nemocný, máme přes čtyřicítku a musíme do práce, pak už suše: Kdy přijedeš?
Odpovídal jsem stručně: Uzdravte se, Vrátím se 25.
Cítil jsem obavu z návratu. Co mě doma čeká? Zatarasený byt? Změněné zámky? Ale papíry od bytu jsem měl vždy při sobě.
Vešel jsem do svého bytu, voněl prachem a stojatým vzduchem. Květiny zalité Růžena byla spolehlivá. Na stole v kuchyni lístek: Jitka byla dvakrát, chtěla klíče, tvrdila, že praskla trubka. Nedala jsem. Sehnala jsem instalatéra sama suché to je. Drž se, Mirek!
Usmál jsem se. Dobrá duše.
Večer dorazila Jitka. Už bez křiku. Prostě zazvonila. Otevřel jsem. Byla opálená, unavená, zlomená.
Tak jsi doma? zabručela, rozhlédla se v předsíni.
Doma. Dáš si čaj?
Posadila se do kuchyně, přesně na to místo, kde proběhla hádka.
Jaká byla dovolená? zeptal jsem se, když jsem zaléval čaj.
Drahá. S dětmi jsme museli vzít horší hotel, aby to nějak vyšlo. Pepa je naštvaný, museli jsme si půjčit další peníze.
Hlavně že děti viděly moře. To jim prospěje.
Chvíli mlčela, hrála si s hrnkem.
Tati… Ty jsi fakt byl u notáře kvůli tomu fondu?
Byl.
A už jsi podepsal?
Ještě ne. Papíry mám ale připravené. Bude záležet na tom, jak se ke mně postavíte.
Podívala se mi do očí a v těch jejích byly slzy.
Tatínku, neblázni… Nepřišla jsem tě vydědit. Tehdy jsem to přehnala. Jsem úplně vyčerpaná. Znáš mě. Nikdy jsem tě nechtěla nechat v domově. Jen jsem zkoušela, jestli ustoupíš, na víc jsem neměla.
Špatná taktika, Jitko. Vydírání v rodině nefunguje. Dokáže všechno zabít. Teď už ti nemůžu věřit ani na schodech.
Přestaň, prosím! začala plakat. Odpusť mi. Jsem hrozná. Ale jsem zvyklá, žes vždycky pomohl, vždycky jsi tu byl. A když jsi najednou začal vzdorovat, nevěděla jsem, co dělat.
Přišel jsem k dceři a položil ji ruku na rameno. Rozplynula se tvrdost, zůstala jen smutná něha.
Nešla proti tobě, Jitko. Jen si připomínám, že mám taky svá práva a hranice. S vnoučaty pomůžu, rád. Ale ne za cenu svého zdraví ani rozkazem. Chcete dovézt děti dejte mi včas vědět, zeptej se na plány, jak mi je. Pokud budu moct, vezmu je. Když ne, řešte si to sami.
Dobře, tati. Budu to respektovat.
A klíče od bytu už nikdy nedostanete. Přijďte, zazvoňte, jsem rád, ale klid mám radši.
Jitka přikývla a utřela si nos.
Ale testament… nezměnil jsi ho?
Ne, Jituško. Zatím je všechno jako dřív. Byt jednou bude tvůj. Ale až na mé pohřbení. Není kam spěchat. Žiju rád a dlouho ještě chci. Srdce mám v lázních ověřené jak mladík.
Dali jsme si čaj. Nepovídalo se už tak vřele, teplo bylo pryč, ale taky už žádná válka. Studený mír, ozbrojený klid. Jitka odešla, slíbila, že příští víkend přiveze děti jen na palačinky a rovnou je vezmeme domů.
Zamkl jsem za ní a šel k oknu. Večerní Praha svítila. Připadal jsem si jak kapitán lodi, co prošla bouří a zachránila se. Výbava otlučená, posádka reptá, ale kormidlo držím já.
Další víkend přijely vnoučata. Vyrostly, voněly mořem.
Dědečku, viděli jsme medúzu! halekal Honza. Táta se popálil!
Jedli jsme palačinky, vyprávěli o Chorvatsku. Jitka byla klidná, nekomandovala, nekritizovala. Po dvou hodinách odjeli.
Díky, tati. Musíme ještě udělat úkoly na prázdniny, rozloučila se.
Když odešli, sedl jsem si do svého křesla, rozsvítil lampičku, otevřel knihu z vlaku. Bylo mi dobře. Osamělý? Trochu, ale vesele. Byla to hrdá samota člověka, co zná svou cenu. Pochopil jsem, že není třeba být stále praktický nebo obětavý, abych byl milovaný. A že respekt často začíná až tam, kde člověk někdy vycení zuby. Byť zuby je dnes už jen posudek a znalost zákona.
Na podzim jsem se přihlásil na plavání a do klubu aktivních seniorů. Život po pětašedesátce totiž začíná když už člověk konečně nechá ostatní psát vlastní scénář.
Pokud jste dočetli až sem, díky za trpělivost a držte si taky svoje hranice. Pomáhat je správné, ale zapomínat na sebe? To už nikdy.
