Odešla Jaroslava… Synové přijeli z Prahy na vesnici na pohřeb.
Aspoň teď se ukázali, špitaly sousedky v kuchyni, alespoň matku na cestu doprovodili.
Po smuteční hostině se synové se svými rodinami začali balit k odjezdu. Najednou do domu vstoupila teta Božena, Jaroslavina sestra.
Teto Boženko, my už musíme jet, promluvil nejstarší syn. Dům musíme zavřít. Vám by se taky hodilo jet domů.
Jak jet?! podivila se sestra zosnulé. Já jsem doma! Nikam se nechystám.
Všichni překvapeně hleděli na Boženu.
Petra a Martin se vzali a nastěhovali k Martinově mamince.
Svatbu měli malou, rozhodli se našetřené peníze využít jinak než na bydlení.
Do té doby žili oba zvlášť Martin s matkou v bytě, Petra na koleji. U rodičů nebydlela, matka byla často pryč a otec v Petřině životě scházel.
Martinova máma jim nechala možnost žít chvíli o samotě vzala si dovolenou a odjela za svou sestrou Jaroslavou na venkov.
Často u Jaroslavy trávila čas. Sestra žila sama, manžel jí zemřel, synové se s ní moc nestýkali, a telefonovali také zřídka.
Zavolat by mohli matka by mohla potřebovat pomoc. Ale měli svých starostí dost…
Jaroslava jim to měla za zlé. Vždyť zavolat matce zabere chvilku.
Ale žádat o pomoc nechtěla co šlo, udělala sama, někdy poprosila sousedku nebo přijel synovec s manželkou.
Martin byl šikovný, dřív za tetičkou jezdil často, ale teď se oženil. Asi na tetu taky zapomene, jako její synové. Ti své manželky matce ani nepředstavili, viděla je jen na svatbě. Děti také ještě nemají, prý mají čas.
Boženko, jsi tu! Moje sestra! radovala se Jaroslava.
Bylo jim spolu dobře. Odmalinka byly nerozlučné, než Božena odešla do Prahy a vdala se. Jaroslava zůstala na vsi. Obě ovdověly v jednom roce a už se nevdaly.
Chvíli tu budeš hospodařit místo mě, já mám dovolenou až za týden. A proč Martin nepřijel? Přijeli by s mladou k tetě, nebo snad jeli na svatební cestu k moři?
Ne, šetří peníze. Svatba byla skromná, jen občanský sňatek. Petra taky nemá rodinu, matku má, ale ta si žije po svém. Byla většinou sama. Odešla z domova. Je mi jí líto, je moc hodná.
A proč jsi je nevzala s sebou?
Nechala jsem je, ať si zvykají bez dozoru. Ať si odpočinou. Myslela jsem, že Martin se neožení nikdy třicet mu bylo. Naštěstí už je ženatý. Ať si žijí.
Ti už si na sebe zvykli i bez tebe. Na svatební cestu nemusí do města, ať přijedou k tetě, ukáže mi nevěstu. Zavolej jim. Dům je velký, místa dost, a když se jim nebude líbit, hned zas odjedou.
Martin s Petrou přijeli za dva dny. Teta měla radost sví synové na ni čas neměli.
Jsem ráda, že jste tu! Moji nepřijedou, ať volám, jak volám, pořád mají nějaké starosti, povzdechla si Jaroslava.
Petře se na venkově líbilo, připomnělo jí to prázdniny u babičky. Ta zemřela, když bylo Petře patnáct. Od té doby si musela poradit sama a při studiu i pracovat…
Jaroslava ještě chodila do práce, Božena vařila všem. Martin opravil plot a vyměnil střechu na chlévě. Petra od rána do večera pracovala na zahradě.
Nech už toho, Petro, na záhony budu mít času dost o dovolené. Odpočívejte.
Ale mě to baví, u babičky jsem na poli dělávala všechno. Vy si dovolenou užijte.
Dovolená utekla jako voda. Hosté odjeli a Jaroslava zůstala sama. Byt byl upravený, ale bylo jí smutno, večer posedávala v tichu. Zavolala staršímu synovi.
Stalo se něco?
Nic, jen jsem se chtěla zeptat, jak se máte. Nepřijedete někdy na návštěvu?
Nemáme čas. Zkus zavolat mladšímu, třeba nepojedou k moři.
Zavolala mladšímu, ale jeli k moři. Za matkou nepřijedou. Tak dobře. Martin slíbil, že přijede…
Utekla léta. Martin s Petrou si koupili byt v Plzni. Na tetu nezapomínali, často jezdili, pomáhali na statku i s dětmi vnuci u babiček bývali celé léto. Dvě babičky, Jaroslava a Božena, byly už v penzi.
Jaroslava své vnoučata nikdy neměla. Mladší syn má syna, ale nevlastního vzal si ženu s dítětem. Starší měl pořád plno práce a pak už bylo pozdě. Takoví byli matku navštívili jednou za tři, čtyři roky a maminko, buď ráda, nezapomněli jsme!
Hlavní bylo, že Martin s Petrou a teta tu byli.
Tak to šlo, dokud Jaroslava neochuravěla. Léčení potřebovalo i peníze. Zavolala mladšímu synovi, vše mu popsala.
Mami, ty jsi nikdy po lázeňských léčbách neběhala, nemusíš začínat! Doma je doma. Uzdrav se.
Martin s Petrou jí zaplatili poukaz do lázní a jely obě sestry. Bylo jim veseleji.
Jaroslava odešla po čtyřech letech. Synové přijeli na pohřeb na vesnici.
Aspoň teď dorazili, šeptaly sousedky, doprovodili matku…
Synové se s rodinami už chystali na odjezd, v domě zůstala Božena s rodinou Martina.
Teto Boženo, ehm my už opravdu musíme jet, ozval se starší syn. Dům bychom měli zavřít. Vám by taky prospělo vyrazit.
A proč bych měla někam jet? podivila se Božena. Já jsem doma!
Všichni překvapeně vzhlédli k Boženě.
To je matčin dům! řekl mladší syn. Takže teď náš. Plánujeme to prodat. Chcete si něco vzít na památku? Třeba vázičku nebo servis, stejně tu všechno vyklidíme…
To vy si něco vezměte. Dům mi sestra darovala, jakmile ochuravěla po návratu z lázní.
Lázně? Darovala? Ale my jsme přece její synové!
Teď jste si na to vzpomněli? Kde jste byli, když byla nemocná? Ani jste nepřijeli. Synové!
Synové odjeli. Ani se nesnažili vymlouvat. Už nemají za kým jezdit, ani komu volat…
Božena se nastěhovala do sestřina domu. Byt pronajímá, pomáhá synově rodině. Ti se o matku starají, jezdí za ní, pomáhají. Mají hezkou rodinu, jen Jaroslava jim chybí…
Ale zůstává s nimi v jejich vzpomínkách.
