Odešel jsem do důchodu a cítil jsem se nenapravitelně osamělý. Až ve stáří jsem si uvědomil, že jsem svůj život žil špatně.
Mnoho žen si myslí, že samota je hrozná. Štěstí je prý mít velkou rodinu, spoustu starostí a povinností. Tomu jsem ale nikdy nevěřil. Svůj život jsem žil jen pro sebe. Nikdo ode mě nic nechtěl. Neměl jsem žádné závazky. Žádné rodinné hry.
Po vysoké škole jsem začal pracovat ve velké pražské firmě, která zajišťovala cestování do zahraničí. K tomu jsem byl příležitostně modelem pro známou agenturu. Dokázal jsem si slušně vydělat, měl jsem peníze. Mezi mými kamarádkami, jako byly třeba Edita nebo Tereza, byly taky úspěšné, dobře placené ženy.
Považoval jsem se za bohatého člověka. Procestoval jsem svět, užíval si život. Měl jsem ve svém životě ženy, se kterými mi bylo dobře dokud mě nezačaly nudit. Jakmile jsem ztratil zájem, skončil jsem to. O dětech jsem nikdy nepřemýšlel. Měl bych jim někdy věnovat svoji volnou chvíli? Opravdu bych měl ze sebe udělat jednoho z těch tatínků, co si dělají starosti kvůli každé maličkosti ohledně dítěte? Odpovědnosti mě děsily.
Čas utekl neuvěřitelně rychle. Dnes jsem už v penzi a cítím se naprosto sám. Nikdy jsem se neoženil, děti nemám. Až nyní ve stáří mě mrzí, že jsem aspoň jedno dítě neměl. Ze začátku jsem prostě nechtěl, potom jsem neměl čas a později bylo pozdě. Nikdy jsem nevěřil, že štěstí spočívá právě v dětech.
Dívám se na svoji sestru, která má dvě dcery a tři vnoučata. Byl jsem vždy příliš pyšný a neposlouchal jsem nikoho. Teď bych si ale přál změnit svůj život: usmířit se s příbuznými, trávit čas s neteřemi a synovci, poznat ženu, která je stejně osamělá jako já, a třeba ještě založit rodinu. Možná se to ještě povede.
