Ocitla jsem se v důchodu, ponořená do neuchopitelné samoty, která pálila jako podzimní mlha v opuštěné ulici Olomouce. Teprve když mi kosti začaly praskat jako prastará dlažba po zimě, došlo mi, že jsem svůj život promarnila ve stínu vlastních představ.
Mnohé ženy prý věří, že samota je horší než cokoliv jiného. Prý štěstím je být v hlučné rodině, řešit trable kolem domácnosti, hádat se o poslední rohlík namazaný povidly. Ale já touhle iluzí nikdy netrpěla. Celý život jsem žila jen pro sebe a nikdo po mně nic nechtěl. Žádné starosti, žádné dárky na Mikuláše, žádné kravály na dětském hřišti u Vltavy.
Po maturitě na gymnáziu v Brně jsem nastoupila do cestovní kanceláře, která vozila lidi z Prahy za exotikou, a bokem jsem dělala modelku v reklamě na šumavskou minerálku. Peněz se mi hromadilo dost; mívala jsem kufr plný šatů, cizokrajné magnety na lednici a přítelkyně, které šustily bankovkami jako sušenými listy. Denně jsme popíjely prosek na Staromáku, smály se, až se nám trhala punčocha.
Brala jsem se za šťastnou, vždyť mě bavil lesk kaváren a přízeň bohatých mužů, kteří uměli tančit polku i mluvit francouzsky. Pohrdavě jsem měnila milence jako značkové lodičky. Nikdy jsem nechtěla děti. Chtěla jsem věnovat volný čas sobě a svým touhám ne plínek a dětským horečkám. Děsila mě představa, že bych se z úspěšné, krásné ženy proměnila v unavenou matku, která váhá, jestli koupit raději makovec nebo čaj pro děti. Bázeň z odpovědnosti nade mnou visela jako těžká opona v Národním divadle.
Čas mi mezi prsty protékal jak Vltava rychle a navždy. Teď, když mě oslovují paní důchodkyně a důchod mi chodí v českých korunách, cítím se naprosto sama. Ani jednou jsem se nevdala, děti jsem nikdy neměla. Až teď, se stříbrem ve vlasech, litují těch ramen, na která jsem mohla položit hlavu. Nejdřív jsem děti odmítala, později jsem neměla čas a nakonec mi zbyly už jen fotografie cizích rodin.
Závidím své sestře Jarmile, která má dva zdravé syny a tři vnoučata, co běhají po pražských hřištích. Bývala jsem domýšlivá, neposlouchala nikoho kromě vlastního hlasu. Teď ve snech často chodím podél řeky a hledám tam své příbuzné, jejich smích a teplo. Toužím pokorně napravit osud: sejít se s rodinou, objímat vnoučata, poznat muže, který je stejně osamělý jako já, a snad ještě znovu vymyslet vlastní rodinu.
Možná se mi to ještě podaří v některém z těch zvláštní snů, kde Olomouc tančí na střepech porcelánu a já v šátku čekám, až mě někdo obejme.
