Hele, co ti budu povídat, úplně jsem si za to mohla sama! vzlyká sestra mojí kamarádky do telefonu. Vůbec mě nenapadlo, že tohle se může stát. A teď fakt nevím, co mám dělat. Nevím ani, jak z toho vybruslit, aby to nevypadalo trapně.
Moje sestra se před pár lety vdala.
Po svatbě padlo rozhodnutí, že budou bydlet spolu s manželovou mámou. Jeho máma má velký třípokojový byt v Praze a jediného syna.
Jednu místnost si nechám pro sebe a zbytek je váš, prohlásila tchyně. Jsme přece slušní lidi, věřím, že se nějak sneseme. Vždycky se můžeme odstěhovat, připomněl v tu dobu její budoucí manžel. Nevidím důvod to aspoň nezkusit. Když to nebude klapat, seženeme si pronájem…
Tak jsme to udělali. Jenže žít pod jednou střechou není žádný med. Snažily se obě snacha i tchyně ale bylo to čím dál tím těžší. Drobné výtky se kupily, až z toho byly konflikty a hádky čím dál častější.
Říkal jsi, že když to nepůjde, odejdeme k mámě nebo do podnájmu! rozplakala se nakonec žena před manželem. Ale vždyť to nejsou žádné zásadní věci, přece nebudeme kvůli tomu všechno balit, mávl rukou manžel a skoro se tomu smál. Vždyť to jsou prkotiny.
Po roce od svatby šla žena na mateřskou a za pár měsíců porodila zdravého syna.
Právě v té době ztratila tchyně práci a najít novou ve svém věku nebylo vůbec jednoduché zaměstnavatelé už nechtějí nikoho před důchodem. Snacha s tchyní tak byly doma pořád spolu, den za dnem na sobě doslova seděly, protože ani jedna nemohla nikam vypadnout. Doma byla atmosféra každým dnem napjatější.
Muž byl tou dobou jediný, kdo vydělával na domácnost. Jen nad tím mávl rukou.
Přeci nemůžeme mámu nechat samotnou, když nemá z čeho žít. Nemůžeme jí dát sbohem a ještě si platit pronájem. Až si najde práci, vyřešíme to!
Jenže ženě už došla trpělivost mnohem dřív. Sbalila si své i synovy věci a odstěhovala se k mamince do Brna. Při odchodu manželovi řekla, že už do tchynina bytu nikdy nepřijde. Prý jestli mu záleží na rodině, ať sám vymyslí řešení.
Byla přesvědčená, že jí začne lanařit domů. Ale hrozně se spletla.
Uběhly víc než tři měsíce a manžel? Ten o žádný návrat nijak neusiloval. Žije dál s mámou v Praze, po práci volá ženě a synovi přes Messenger a jednou za týden k nim přijede na návštěvu.
Mají teď takový svérázný návštěvní manželství.
On má péči od dvou ženských najednou, máma upřímně synovi fandí a je ráda, že si může pobrečet, jak ji snacha opustila a přitom se o vnuka vůbec nemusí starat. Manžel je na koni! A tchyně? Té taky nic neschází.
Moje sestra je ale z celé té situace úplně na dně. Manžela pořád miluje, i když ví, že se zachoval jak srab.
Cos čekala, když jsi odešla? oponuje jí zdravě laxně manžel. Klidně se vrať.
Ale odvaha jít zpět? Kdepak. A že by si dovolila sama zaplatit pronájem, na mateřské a s malým dítětem? Nepřipadá v úvahu.
Fakt je tohle konec jejich manželství?
Co myslíš, má ještě šanci zachovat si tvář a najít cestu zpět do tchynina bytu, nebo je prostě pozdě?
