Danuše, potřebuji ti něco říct.
Danuše Novotná stála u sporáku a míchala guláš. Manželův hlas byl takový, jakým mluvíval, když v práci něco nešlo dobře, nebo když se měl přiznat, že utratil víc peněz. Lehce napjatý, trochu provinilý, ale s jasným úmyslem vše říct.
Říkej, odpověděla, aniž by se otočila. Hlídala, aby se guláš nepřipálil.
Odcházím. Mám jinou.
Odložila vařečku na podložku, otočila se. Lubomír stál ve dveřích kuchyně, na sobě sako, i když byl večer a doma si sako nikdy nebral. Asi si ho vzal naschvál, jako kdyby tomu rozhovoru dodával oficiálnější ráz.
Dlouho? zeptala se.
Osm měsíců.
Rozumím.
Lubomír možná čekal něco jiného: slzy, křik, dotazy. Přešlápl z nohy na nohu.
Dano, nechci, aby to mezi námi bylo zlé. Pro mě jsi vždycky byla… zázemí. Spolehlivé zázemí. To si vážím.
Danuše se na něj dlouze zadívala, jako na cizí předmět, který někdo přinesl do domu a nevíte proč.
Zázemí, zopakovala tiše. Dobře. Budeš večeřet?
Co?
Guláš je hotový. Chceš jíst, nebo ne?
Lubomír už se úplně ztratil.
Ne, já… ne. Dano, chápeš, co jsem řekl?
Chápu. Odcházíš za jinou. Osm měsíců. Zázemí. Všechno jasné. Večeři nechceš. Dobře.
Vytáhla čistý talíř, nandala si guláš a sedla si ke stolu.
Lubomír tam ještě pár minut postál. Pak odešel do ložnice, balit věci. Hlučel šuplíky, šustily tašky. Danuše jedla svůj guláš. Byl výborný, poctivý, přesně kyselkavý, jak měl být. Vařila ho třicet let a uměla ho tak, jak to měl Lubomír nejradši.
Pomyslela na to, odložila lžíci.
Pak ji zase vzala a dojedla do konce.
***
Lubomírovi Novotnému bylo padesát šest, pořád si myslel, že má život před sebou. Vedoucí ve stavební firmě, zachovalý, pravidelně sportoval, šediny si barvil speciálním šamponem, i když to popíral všem, i ženě. Oženil se ve dvaceti sedmi, s Danuší byli spolu dvacet osm let, vychovali syna Jana, který teď pracoval v Brně a volal jednou týdně.
Alena Šedivá pracovala s nimi v kanceláři jako projektová manažerka. Bylo jí dvacet devět, štíhlá, s dlouhými tmavými vlasy a zvykem říkat jéžiš na každé překvapení. Byla překvapená téměř vším: dobrou restaurací, novým telefonem, tím, jak Lubomír vyřešil pracovně zdánlivě neřešitelnou věc jediným telefonátem. Bylo to příjemné.
Danuše Novotná, třiapadesát, byla hlavní účetní v městské nemocnici. Malá žena, tmavé vlasy s prvními šedinami u spánků, které neskrývala. Počítala v hlavě rychleji než kalkulačka, přečetla tři knihy měsíčně, vařila nejlepší guláš na sídlišti. Dvacet osm let zvládala domácnost, rodinu i plný úvazek nikdy nežádala pochvalu, protože takový výkon prostě brala jako život.
Bydleli ve Zlíně. Ani malé, ani velké město, kde se ve čtvrti zná každý s každým, kde je jedno větší nákupní centrum a pár kaváren, kde se dá bez výčitek povečeřet. Jejich třípokojový byt byl ve čtvrtém patře paneláku. Dobře zařízený, pohodlný, se záclonami, které Danuše před osmi lety sama ušila, protože v obchodě neměli tu správnou barvu.
Po Lubomírově odchodu Danuše chvíli seděla v kuchyni. Venku byl říjnový déšť, jemný a únavný. Pak vstala, uklidila stůl, umyla nádobí a šla spát.
První tři dny moc nemyslela. Chodila do práce, dělala výkazy, na otázku kolegyň je všechno v pohodě? odpovídala tak jistě, že se nikdo raději neptal dvakrát. Večer seděla v tichém bytě a dívala do prázdna. Neplakala. Uvnitř bylo něco jako ztuhnutí jako když se praštíte, a bolest ještě nepřijde.
Čtvrtý den volala kamarádka Hedvika.
Dano, slyšela jsem… Je to pravda?
Pravda.
Proboha. Jak ti je?
Dobře.
Dano, neříkej dobře. Jsme kamarádky třicet let. Jak ti opravdu je?
Danuše chvíli mlčela.
Hedvo, víš co je nejdivnější? Uvědomila jsem si, že už dávno nevím, co si myslí. Bydleli jsme spolu, a já ho neznala. Asi to je na tom to nejhorší.
Hedvika byla chvíli ticho a pak opatrně řekla:
Třeba si promluvíte? Možná ještě…
Ne, řekla klidně Danuše. To není potřeba. Jen přemýšlím nahlas.
Neřekla, že když Lubomír oznámil odchod, prvním pocitem nebyla bolest. Prvním bylo něco jako úleva. Jako když nesete těžkou tašku a najednou ji někdo vezme. Bylo jí za to stydno před sebou samou.
Pátý den sundala ze stěny v obýváku velkou svatební fotku v rámečku. Lubomír v tmavém obleku, ona ve svatebních šatech, oba mladí, oba se smějí. Rámek uklidila do komory, nerozbila, jen uložila.
Na stěně zůstalo světlejší místo.
Dívala se na to místo dlouho. Pak vzala do ruky telefon a zavolala do obchodu Dům domova.
***
Opravy si dělala většinou sama, zbytek si objednala. Přetapetovala obývák, vybrala krémovou namísto staré proužkované zelené. Koupila nové závěsy, už hotové a s velkým květinovým vzorem, které by Lubomír nikdy neschválil měl rád pouze jednobarevné. Přestavěla nábytek tak, jak jí to vyhovovalo, ne jak stanovili dávno. Gauč byl teď blíž k oknu.
Honza zavolal za dva týdny. Otec už mu musel říct.
Mami, jak se máš?
Dobře, Honzíku. Dělám rekonstrukci.
Rekonstrukci? viditelně to nečekal.
Nové tapety v obýváku. Chci ještě v ložnici.
Mami… opravdu jsi v pořádku?
Jsem, synku. Opravdu. Už jsi mluvil s tátou?
Honza zaváhal.
Mluvil.
To je dobře. Je to tvůj táta, mluv s ním, je to důležité. Přijedeš na Vánoce?
Určitě. Mami, nejsi tam sama… není ti smutno?
Podívala se na nově zařízený obývák, na krémové stěny, nové závěsy, gauč u okna.
Víš, řekla po pravdě, kupodivu mi smutno není. Sama se divím.
Honza ještě chvíli přešlapoval u telefonu, pak se uklidnil. Byl to hodný kluk, ale jako děti starších rodičů doufal, že nic opravdu zlého se nestalo a dospělí si poradí sami.
V listopadu, když uklízela skříň kvůli zimnímu oblečení, našla velkou krabici. Před patnácti lety do ní sbalila veškeré pletení háčky, jehlice, klubíčka zbytků, rozpletené věci. Tenkrát řekl Lubomír, že klubíčka po celém bytě ho rozčilují, a tak je Danuše uklidila. Potichu, bez námitek.
Vytáhla krabici doprostřed obýváku a dlouho se do ní dívala.
Pak vzala jehlice. Sedla si na gauč u okna. Venku právě začalo sněžit, první sníh, měkký, takový nesmělý.
Prsty si vše samy vybavily.
***
Na začátku prosince si kolegyně Blanka z finančního všimla šály kolem krku Danuše.
Tys sama pletla? To je úžasné!
Sama. Dlouho jsem nepletla, tak trénuju prsty.
Dano, nechtěla bys mi taky uplést? Samozřejmě zaplatím!
Ale prosím tě.
Ne, vážně. Koupím přízi, jakou chceš, a zaplatím. Chtěla bych takovou čepici, s lemem…
Tak přišla první zakázka. Skoro náhodou, jak už to u věcí, které jsou nakonec důležité, bývá.
Do ledna upletla osm věcí: tři čepice, dvě šály, rukavice a dva svetry. Vzala si symbolické peníze, ale přece jen něco navíc ke mzdě, své vlastní, vydělané rukama a k tomu ta radost, kterou denně zažívala večer u okna.
Hedvika přišla na kafe, rozhlédla se po novém obýváku, pohladila závěsy, podívala se na krabici s přízí na polici.
Ty jsi úplně jiná, řekla.
Jaká?
Klidná. Báli jsme se, že upadneš do deprese, a ty…
Neupadla, souhlasila Danuše. Sama nevím proč. Asi nebyl čas.
Luboš ti nevolá?
Volal jednou, v listopadu. Kvůli dokladům od auta. Řekla jsem, kde. Už se neozval.
Kvůli autu, jo, ušklíbla se Hedvika.
Kvůli autu.
Bylo ticho. Hedvika objala hrnek oběma rukama, jak dělá, když o něčem uvažuje.
Nenávidíš ho?
Danuše popravdě přemýšlela.
Ne. To je zvláštní. Obruč tu byla, teď už slabší. Ale nenávist není. Je to prostě člověk, co udělal, co udělal. Má svůj život. Já zase ten svůj.
Jak přežít manželovu nevěru a nezbláznit se, zironizovala Hedvika. Měla bys o tom napsat knihu.
Ještě mám čas, zasmála se Danuše.
Byl to první upřímný smích po několika měsících.
***
Alena byla dívka s mnoha přednostmi, ale péče o domácnost mezi ně nepatřila.
Lubomír to nejdřív netušil. První měsíce byly fajn: restaurace, výlety, pocit mladosti a svěžesti. Obdivně na něj hleděla, to ho těšilo. Několikrát ho utvrzovala, že vůbec nevypadá na svůj věk, a on se narovnával.
Pak spolu začali žít v jeho pronajatém bytě na opačném konci města a vyšlo najevo několik věcí.
Alena nevařila. Vůbec. Ne že by vařila špatně jenže smysl vaření vůbec nechápala, když je všude tolik bister a rozvozu. Bylo to drahé, brzy to začalo nudit.
Alena nesnášela uklízení. Věci měla všude na židli, na podlaze, na vaně. Nebyla to špína, jen její systém. Lubomír, zvyklý na domácnost v naprostém pořádku, začínal kolem třetího týdne šílet.
Alena nechápala, proč platit činži s předstihem a proč spořit, když má peníze teď. Lubomír vysvětloval. Alena přikývla. Příští měsíc to bylo stejné.
A ještě Alena milovala kámošky. Scházely se často, posedávaly do noci, smály se vlastními vtípky, popíjely víno z třpytivých sklenic, co pak nechávaly neumyté. Lubomír ležel v ložnici a slyšel to za stěnou. To už nebyl smích, který měl rád.
V únoru volal Danuši.
Jak se máš?
Dobře, Luboši.
Nezlobíš se, že jsem se dlouho neozval?
Ne.
Pauza.
Nepamatuješ si, kde jsou záruční listy od lednice? Musím do servisu.
V zelené složce, třetí police v komoře.
Nevzala sis tu složku?
Ne. Ničeho tvého jsem se nedotkla.
Díky.
Položila mobil. Chvíli seděla, hleděla z okna. Sníh za oknem tál, na střechách garáží se objevily první temné fleky. Brzy bude jaro.
Vzala jehlice. Začala nový svetr, měkký, šedomodrý, pro sebe.
***
V březnu v nemocnici řekli, že dlouholetý vedoucí ekonomického oddělení, pan Václav, odchází do důchodu. Místo se uvolnilo. Primářka MUDr. Strnadová si Danuši pozvala.
Danuše, řeknu to na rovinu. Na této pozici dávno jste, mohla jste růst. Proč jste nechtěla?
Danuše přemýšlela.
Rodina, asi. Nechtěla jsem větší zátěž.
A teď?
Teď jsou jiné okolnosti.
Slyšela jsem. Je mi to líto.
Nemusíte. Jen řekněte, co musím udělat.
Strnadová se usmála:
Už to dávno víte. Jen napište žádost.
Napíšu.
Napsala ještě ten den. Domů šla pěšky, i když autobus přijel. Chtěla jít. Březen voněl mokrým asfaltem a svěžestí. Přemýšlela, že dlouho nemyslela na to, jak voní březen, jak mají kaluže duhový okraj, jak jsou větve popukané a už skoro pučí.
Myslela na to, že život pokračuje. Banální, ale pravda.
***
V dubnu přišel Lubomír. Bez varování, zazvonil u dveří.
Otevřela. Stál na chodbě v bundě, kterou mu kupovala před třemi roky v centru, zmačkaný, s tmavými kruhy pod očima.
Můžu dál?
Proč?
Sklopil oči.
Dano, potřebuju si s tebou promluvit.
Ustoupila. Vešel. Rozhlédl se. všiml si nové výmalby, závěsů, přemístěného nábytku. Pomlčel.
Udělala jsi úpravy.
Ano.
Povedlo se ti to.
Neodpověděla. Šla do kuchyně, dala vařit vodu. Rutina.
Lubomír se posadil ke stolu. Danuše se na něj dívala jinak než dřív. Ani zle, ani dobře, prostě jinak. Jako když po letech navštívíte místo, které jste dobře znali, a najednou vidíte, co předtím ne.
Jak se máš? zeptal se.
Dobře. Povýšili mě.
Fakt? Gratuluju. Zasloužila sis to.
To ano. Už dávno.
Zaregistroval to. Krátké ticho.
Dano…
Luboši, řekni to rovnou. Co chceš?
Promnul si kořen nosu. Typické, když neví, jak začít.
S Alenou… není to ono. Není to zlé, ale je to složitější. Je jiná, než jsem si myslel.
To se stává.
Myslel jsem… odmlčel se, ale pak dodal: Myslel jsem, že se budu moct vrátit. Ty jsi vždycky… Ty jsi uměla všechno usmířit.
Danuše nalila čaj. Postavila mu hrnek před něj, sobě také. Sedla na kraj židle.
To jsem uměla, řekla klidně. Dvacet osm let. Dokud jsi byl poblíž, nevšiml sis toho moc.
Všiml.
Moc ne. Jinak bys mě nazýval jinak.
Odmlčel se.
Nechtěl jsem tě ranit. Zázemí přece…
Znamená, že tě vlastně není. Zázemí je to, co zůstane, když všichni jdou jinam. Pohodlí, co drží provoz.
Dano…
Ale Luboši, opravdu bez hořkosti. Jen vysvětluji, proč to už nejde, jak si myslíš.
Chci se vrátit.
Vím.
A ty… nechceš?
Podívala se na něj. Na povědomý obličej, na kterém byla najednou zmatek. To nečekal. Čekal slzy, výčitky, možná zlost a pak odpuštění. Byl si jistý, že odpustí, protože ona uměla. Protože ona je zázemí.
Ne, řekla prostě.
Proč?
Protože nechci.
Díval se na ni a bylo vidět, že nechápe. Skutečně nechápe.
Ale ty… vždyť jsi sama.
Ano. A je mi dobře.
Dano, to se ti jen zdá. Samotné není dobře.
Vzala hrnek s čajem. Klidně na něj pohlédla.
Víš, co mě překvapilo? Bála jsem se, že bez tebe bude prázdno. Bylo to děsivé. A ono bez tebe vznikl prostor. Pro mě.
Lubomír mlčel.
Jsi asi dobrý člověk, řekla, ani pochvala, ani výčitka. Jen sis myslel, že budu vždycky k dispozici. Že zázemí zůstane. Ale já zmizela.
A co teď mám dělat? zeptal se tak dětsky, že jí ho bylo skoro líto. Skoro.
Nevím, Luboši. To je tvůj úkol.
Dopil čaj. Ještě chvíli poseděl, pak vstal.
Podáš žádost o rozvod?
Ano. Už jsem se radila.
Přikývl, vzal si bundu.
Tak… tak jo.
Ve dveřích se otočil.
Jsi jiná.
Nejsem. Jen jsi mě dlouho neviděl.
Zavřela za ním.
Chvíli ještě poseděla v kuchyni. Venku hlučela ulice, projely auta, někdo se smál na dvoře. Obyčejný dubnový večer ve Zlíně.
Zklidila hrnky, otevřela okno. Dovnitř vpadl vzduch, voněl hlínou a pučícími topoly.
***
Poprvé si všimla pana Jiřího Dostála na schůzi obyvatel domu. Přistěhoval se v zimě, nastěhoval se do šestého patra, když prodal dům na okraji Zlína děti jsou už pryč, jeden v Praze, druhý v Uherském Hradišti, na dům byl už sám.
Bylo mu osmapadesát. Menší, štíhlý, krátce střižené šedivé vlasy, klidné šedé oči. Pracoval jako projektant navrhoval mosty a obchvaty. Byl tři roky vdovec.
Na schůzi v domě věcně a slušně popsal, proč je nutná oprava stupaček v domě. Mluvil bez povýšenosti, vysvětloval racionálně. Správce domu ho poslouchal.
Danuše si jej všimla, protože působil klidně, jako ti, co se nepotřebují nikomu předvádět.
Seznámili se v květnu v domovním výtahu. Táhla těžkou tašku s přízí z trhu, taška se jí navíc pletla do dveří výtahu.
Pomůžu vám? nabídl.
Není třeba.
Vidím, že si poradíte, ale šlo by to rychleji.
Zasmála se, podala mu tašku.
Začali mluvit ve výtahu, pokračovali v chodbě. Šel až ke dveřím jejího bytu.
Vy pletete? kývl na tašku.
Ano. Připadá vám to směšné?
Proč směšné? Moje žena měla doma hodně klubíček, nevíme, co s nimi. Nechcete je?
Vzala. Byla to krásná merinová vlna, kvalitní, úhledně smotaná.
Od té chvíle se občas pozdravili, někdy i povídali. Jednou přišel na čaj, pak ještě několikrát. Povídali si o městě, práci, knihách. On četl hodně a vážně, ale bez pozérství. Uměl poslouchat. Uměl mlčet, když ona přemýšlela nahlas.
V červnu mu upletla šálu. Šedou, z merina.
Proč? Je léto.
Na podzim. A chtěla jsem zjistit, jak ta příze sedí.
A sedí?
Výborně.
Přijal šálu s vážností, bez okolků. Jen poděkoval. To se jí líbilo.
***
V červenci podala žádost o rozvod. Lubomír neodporoval. Potkali se u notáře, podepsali papíry. On byl unavený, trochu ztracený. Danuše měla světlé letní šaty, které si koupila v květnu poprvé po letech něco barevného, ne praktického tmavého.
Jak se máš? zeptal se ještě venku.
Dobře, odpověděla. Byla to pravda.
Alena odjela k rodičům, řekl, i když se neptala. Do Olomouce, má tam maminku.
Rozumím.
Jsem teď sám.
Podívala se na něj bez lítosti, bez škodolibosti.
Zvládneš to. Jde to naučit, když chceš.
Rozloučili se a šli každý svým směrem.
Zašla do obchodu, koupila si půl kila třešní, krásných, zralých. Venku na slunci je začala jíst, pecky odkládala do malého sáčku. Byly moc dobré.
***
V srpnu pozval pan Dostál Danuši do kina. Jednoduše, bez velkých řečí.
Hrají dobrou komedii. Šli byste?
Šla bych.
Byl to starý český film v letním kině v parku. Seděli na dřevěných lavicích mezi rodinami s dětmi a seniory. Smáli se stejným chvílím.
Po filmu šli pěšky parkem. Bylo teplo, tma padala pomalu, jak to v srpnu bývá. Danuše povídala o tom, jak začala plést na zakázku, jak to bylo náhodné. On poslouchal.
Pokračujte v tom, řekl vážně. To má duši. Není toho moc.
Mluvíte o šálách?
O šálách taky, opravdu jsou skvělé.
Po chvilce dodal:
Já nespěchám nikam. Vy asi taky ne, že?
Ne.
Tak pak je všechno v pořádku.
Nepotřebovala víc vysvětlení.
***
V září přišla Hedvika na návštěvu a našla Danuši jak plete u okna. Bytem voněla káva, na stole klubka tři odstínů modré, notebook otevřený na stránce s objednávkami, kterých za léto přibylo víc, než čekala.
Ty máš profil na internetu? podivila se Hedvika nad obrazovkou.
Pomohla mi s tím sousedčina vnučka. Fotky, ceny, podmínky. Už třiadvacet hotových objednávek!
Dano, to snad nemyslíš vážně!
Myslím. Nejsou to velké peníze, ale jsou to moje. A práce mě těší.
Hedvika kroutila hlavou.
Kdo by to před rokem řekl…
Nikdo. Ani já ne.
A ten tvůj soused, Jiří… přimhouřila oči.
Co Jiří?
Nic, jen když o něm mluvíš, máš u toho jiný výraz.
Danuše mlčela. Pak řekla, pořád sledujíc přízi:
Je mi s ním klidně. Prostě v klidu. Nedokážu to vysvětlit.
Ani nemusíš, řekla Hedvika. Chápu.
Daly si kávu a povídaly o všem možném: o Hedvičiných vnoučatech, o nové výmalbě v poliklinice naproti, že v Domu domova bude brzy podzimní výprodej a mohly by se tam podívat. Obyčejný rozhovor dvou žen u kávy v září.
Za oknem si Zlín žil po svém. Topoly podél ulice žloutly. Někdo venčil psa na dvoře. Kluk projížděl na kole, koukal soustředěně pod nohy.
Danuše našla konec další příze. Zakázka na copánkovou čepici, termín za dva týdny. Stihne to.
Prsty si automaticky vzaly přízi. Jehlice ji roztančily v rytmu, který uklidňoval. Za oknem první podzimní déšť rozhoupal listy na větvích lesklé, živé.
