Víš, jak se říká, že čím déle spolu páry chodí, tím horší pak jejich manželství bývá… Zažila jsem jeden příběh, co to celkem vystihl.
Představ si, byli spolu sedm let, když se nakonec rozhodli vzít. Ani jeden den z těch let ale spolu opravdu nežili pod jednou střechou každý si držel svůj prostor i čas. Když se to jednou zvrtlo a ona nečekaně otěhotněla, na svatbu už nebylo moc co řešit.
Začátek společného života je prý vždy největší vzrůšo a i oni si to užívali. Nejprve dali dohromady maličký byt po jejích rodičích, babička se odstěhovala k nim, takže konečně měli svoje. Pak vybírali nábytek v Ikee, hádali se u regálů, kdo co chce domů, a bylo to vlastně fajn. Jenže jakmile to doma začalo vypadat k světu, postupně začali být neklidní, když byli zavření mezi čtyřmi zdmi jen spolu.
On jí začal prosit, ať ho klidně pustí na pivo s kamarády a ona byla ráda, že má čas sama pro sebe, nebo na sraz s holkami. Tenhle režim jim oběma vlastně vyhovoval, bylo to pohodlné, žádné spory, jako dřív sedm let na to byli zvyklí. Domů se oba vraceli až pozdě večer.
Jak se blížil porod, on byl den ode dne tišší a smutnější. Ona to nějak neřešila, měla plnou hlavu kočárků a výbavičky. Až jednoho dne jí zavolala úplně cizí žena a oznámila jí, že se k ní manžel právě stěhuje. A fakt když šla na kontrolu na gynekologii, on si zatím sbalil kufry a zmizel.
A co bylo nejhorší? Vůbec se ji ani nepokusil navštívit nebo vysvětlit, prostě měl strach a zmizel. Ani k rozvodu se nepřihlásil, zvací dopis zůstával ležet. Nakonec zvládla všechny papíry ohledně dítěte vyřídit sama aby nikde nebylo jeho jméno uvedené, přes známé to uhádala snadno, nějaká ta známost na úřadech se prostě vždycky hodí.
Narodil se jí krásný kluk vážně výstavní mimino, baculaté tváře a ďolíčky při úsměvu. Když ho poprvé uviděla, úplně ji přešla všechna bolest ze zrady. Rodiče jí hodně pomáhali, malého vodili ven, hlídali, fakt ji podrželi. O chlapech už nechtěla ani slyšet, ta rána v srdci jí připadala zacelená až napořád.
Když měl malý třetí narozeniny, zazvonil někdo u dveří. Čekala, že přijde máma na hlídání, a tak ani nekoukla přes kukátko a rovnou otevřela. Na prahu stál bývalý manžel, v ruce ohromný pugét rudých růží, co měla vždycky ráda, a ještě k tomu obří autíčko první dárek pro syna za celé ty roky.
Jen se na něj dívala mlčky. Pak z něj vypadlo:
Promiň udělám cokoliv, co si budeš přát
Jenže ona na to úplně klidně povídá:
Myslíš, že tě po třech letech odpustím? Vždyť jsi tu nebyl, když jsme tě potřebovali
Malý vyběhl na chodbu, rozsvítil se mu obličej, když viděl hračku, ale ona jen dodala:
Už nikdy nechoď. Tolik let jsme si bez tebe vystačili, věř mi, že už tě nepotřebujeme
A už to ani nebolelo. Ty roky všechno překryly, necítila už ani vztek, jen možná trošku lítosti k němu že vlastně sám přišel o to nejkrásnější, co v životě můžu mít.
