Dej mi pokoj! Nikomu jsem neslíbil, že si tě vezmu! A vůbec, ani nevím, čí to dítě vlastně je.
Co když vůbec není moje? Tak si klidně žij, jak chceš, a já pojedu pryč. Taková slova tehdy řekl Viktor zaskočené Valentině.
A ona jen stála nevěřila vlastním uším ani očím Je to opravdu ten Viktor, co ji nosil na rukou a přísahal lásku?
Byl to snad ten Vítek, který jí říkal Valeško a sliboval modré z nebe?
Před ní teď stál ztracený, v obličeji nasupený a cizí muž Valeška plakala celý týden, mávla Vítkovi naposled květovaným kapesníčkem.
Ale léta ubíhala bylo jí už pětatřicet, nebyla nijak výjimečná ženština, a tak nevěřila, že by na ni ještě mohlo čekat štěstí. Rozhodla se, že porodí dítě
A v pravý čas dala Valérie život uplakané holčičce. Dala jí krásné české jméno Libuška.
Libuška rostla tiše, byla nenáročná a nezpůsobovala mamince žádné velké starosti. Jako by věděla ať křičí či mlčí, nic tím nezmění.
Valérie se k dceři chovala slušně oblékla ji, nakrmila, koupila hračky. Ale opravdovou mateřskou lásku jí nikdy neprojevila. Objímat, mazlit se nebo si spolu jít hrát to nebylo v jejích zvyklostech.
Malá Libuška často natahovala ruce, chtěla obejmout, ale matka ji setřásla prý má moc práce, je unavená, bolí ji hlava. Instinkt mateřství v ní zůstal zasunutý.
Když bylo Libušce sedm let, stal se nečekaný zvrat Valérie se seznámila s mužem.
A dokonce ho přivedla domů! Celá vesnice, poblíž Kutné Hory, řešila skandál! Jaká to lehkovážná ženská, ta Valérie.
Chlap neměl v obci trvalé bydliště, práci stálou nevedl, kdo ví, odkud vůbec přišel! Snad podvodník, šuškaly staré sousedky. Prostě ostuda!
Valérie pracovala v místním koloniálu, on občas vypomáhal se skládáním zboží. Tam jejich známost začala.
Netřeba dlouho čekat Valérie pozvala nového nápadníka i se všemi jeho věcmi pod svou střechu. Sousedé žehrali, copak si neuvědomuje, koho si tahá domů? A co malá holčička?! Kromě toho je ten chlap tichý, skoro nepromluví určitě něco skrývá.
Ale Valérie si nenechala nic vymluvit. Jako by tušila, že je to její poslední šance na radost a štěstí.
Postupně se ale názory lidí změnily. Dům Valérie, dříve zpustlý bez mužské ruky, hned procitl k životu. Igor tak se ten muž jmenoval opravil nejprve schody na zápraží, potom střechu, postavil nový plot.
Každý den něco vylepšoval a dům přímo rozkvetl. A lidé začali chodit, prosit ho o pomoc. On s úsměvem říkal:
Když jsi starý nebo v nouzi, pomůžu ti zdarma. Ostatní ale ať platí penězi nebo jídlem.
Někdo mu platil korunami, někdo vajíčky, mlékem či domácím sádlem.
Valérie měla jen zahrádku, hospodářství žádné. Až díky Igorovi měly doma zakrátko máslo, domácí mléko i smetanu.
Zkrátka, Igor měl zlaté ruce, jak se u nás říká švec, řezník i muzikant dohromady.
Valérie, dříve spíše šedivá myška, s ním celá rozkvetla, tváře jí zjemněly a byla veselejší. I k Libušce se začala chovat vlídněji. Když se usmála, vykoukl v tváři dolíček, o kterém nikdo netušil. A to už Libuška začala chodit do školy.
Jednou odpoledne seděla na zápraží a pozorovala, jak strejda Igor pracuje všechno mu šlo pod rukama jedna radost. Pak se zdržela u kamarádky z vedlejší chalupy a domů zamířila až večer. Sotva vešla do dvora, zůstala stát jako opařená.
Uprostřed dvora houpačka! Pohupovala se ve večerním vánku a přímo vábila k sobě.
Je to pro mě? Strejdo Igore, to jste dělal pro mě? Houpačku?! Libuška nemohla uvěřit svým očím.
Pro tebe, Libuško! Pojď si to zkusit! poprvé v životě se Igor pobaveně zasmál.
Libuška se hned usadila a rozhoupala se silně tam a zpátky, vlasy jí vlály a byla nejšťastnější holčičkou v celé zemi.
Valérie chodila do práce brzy ráno, a tak vaření převzal na starost strejda Igor. Vařil snídani i oběd. Jeho koláče a zapékané jídlo si každý vychutnával.
Právě Igor naučil Libušku vařit a prostírat slavnostní stůl. V tom tichém, uzavřeném muži se skrývalo tolik talentů!
S příchodem zimy, kdy se stmívalo brzy, doprovázel Igor Libušku každý den ze školy i do školy, nosil jí aktovku a cestou vyprávěl svoje příběhy.
Vyprávěl jí, jak se staral o těžce nemocnou maminku a prodal svůj byt, aby měl na léky; i jak ho vlastní bratr obehrál a vyhnal z domu. Povídal jí o tom, jak zlí někdy umí být blízcí lidé.
Učil ji chytat ryby. V létě za svítání spolu chodili na řeku a v tichu čekali, až ryby zabírají. Tak ji učil trpělivosti.
Za nějaký čas jí koupil první dětské kolo. Učil ji jezdit, mazal jí kolena jodovou tinkturou, když je rozbila pádem.
Igore, zmrzačí se mi děvče. lamentovala Valérie.
Nezmrzačí. Musí se naučit upadnout a zase vstát. odpovídal klidně on.
Jednou na Štědrý den jí daroval opravdové bílé brusle. Večer si sedli ke stolu prostřenému díky Igorovi a Libušce. Vyčkali, až odbije půlnoc, připili si, smáli se, všem chutnalo a na světě nebylo šťastnější rodiny.
Ráno vyburcoval dům Libuščin nadšený jásot:
Brusle! Hurá!!! Mám pravé, nové bílé brusle! Díky, díky! brečela dojetím a držela dárek v náručí.
Pak šli společně s Igorem na zamrzlou řeku. Igor metl sníh z ledu, Libuška pomáhala a pak se učila bruslit. Padala, ale on ji trpělivě vedl, dokud opravdu nestála pevně na nohou.
Když poprvé projela celou ledovou plochu bez pádu, radovala se, křičela štěstím a skočila Igorovi kolem krku:
Děkuji ti za všechno! Děkuji, tati
A tehdy plakal Igor. Slzy radosti sušil potají, aby ho nikdo neviděl na mrazu se měnily v malé ledové kapky.
Libuška dospěla. Odešla studovat do Prahy. V životě ji čekaly těžké chvíle, jako nás všechny. Ale Igor tu byl pro ni pokaždé.
Byl na jejím maturitním večírku. Vždy jí dovezl domů balík s jídlem, aby jeho malá Libuška netrpěla hlady. Vedl ji k oltáři, když se vdávala. Stál u porodnice s jejím mužem a čekal zprávu o vnucích. Staral se o ně a miloval je, možná ještě víc než vlastní otec.
A pak odešel, jako jednou odejdeme všichni. Na rozloučenou stála Libuška s maminkou v černém, hodila hrst hlíny do hrobu, povzdechla si a řekla:
Sbohem, tati Byl jsi ten nejlepší táta na světě. Navždy budu vzpomínat
V její duši zůstal navždy ne jako strejda Igor, ne jako nevlastní otec, ale jako TÁTA
Protože otec není vždycky ten, kdo tě zplodil. Je to ten, kdo tě vychoval, sdílel tvé radosti i bolesti. Ten, kdo zůstal po tvém bokuZanedlouho se do chalupy opět navrátil smích. Libuška s dětmi často přijížděla, malí kluci pobíhali po dvoře, šplhali na starou houpačku, kterou pro ně kdysi vyrobil Igor. Někdy našla Libuška dceru sedět sama na prahu a dívat se k zápraží, kde tolikrát sedával její dědeček, mlčky a přece vřele.
Mami myslíš, že se dívá?
Libuška pohladila dívce vlasy a pohlédla vzhůru do rozkvetlé jabloně, která tu léta stávala jako němý svědek. Já myslím, že ano. A vím určitě, že by byl pyšný
Slunce zapadalo, světlo hladilo zlatě kmeny i plot, který Igor kdysi vlastnoručně postavil. Jabloně voněly jako poprvé, když malá Libuška poprvé našla domov v Igorově náruči. V tom tichu se zdálo, jako by jeho kroky nikdy neutichly, jako by se smích i dobrota, které rozdával, proměnily v neviditelnou sílu táhnoucí se po generace.
A tak tam, v domě, který znovu ožil láskou, klidně dál zněl dětský smích a houpačka se pohupovala ve večerním vánku, jakoby celé světlo světa na okamžik patřilo jim a dobrotivý duch Igora nad nimi tiše bděl.
Některá setkání jsou v životě zázračná zůstávají v člověku, dávají sílu i tehdy, když už nezní hlas ani neobejme hřejivá dlaň. Přesto v srdcích zůstává navždy pocit, že je někdo drží, vede, chrání. Také Libuška to nesla dál, aby jednou mohla svým dětem vyprávět o muži, který je naučil hladit, smát se i znovu věřit, když se zdálo, že je vše ztracené.
A proto, dokud v domě zní dětský smích, dokud někdo šeptá vděčné děkuji, neshoří žádná skutečná láska a táta nikdy doopravdy neodejde.
