Od toho dne, co Vojtovi vzali to nejcennější na světě, už nikdy nevkročil do své boudy. Spával rovnou na studené hlíně, skoro nic nejedl a svého jediného zbývajícího kamaráda, Pavla, si skoro nevšímal
Začal další listopad. Každým dnem byla větší zima, nebe pokrývala těžká šedá oblaka a lidi ve Zlíně se víc balili do vlněných kabátů a šálů. Ve vzduchu už bylo cítit blížící se zimu a Vojta to věděl brzy napadne první sníh.
Kdy už mi konečně naplní boudu voňavým senem? Srsti mám sice dost, ale v noci už zimou drkotám zuby přemítal pes, líně rozvalený na mokré hlíně.
Očima sledoval dělníky, jak po dvoře přenášeli krabice a házeli je na korbu náklaďáku, z kterého byl cítit těžký zápach benzínu. O starého hlídacího psa nikdo ani pohledem nezavadil.
Co se tu válíš? ozval se hrubý hlas. K Vojtovi přišel sekuriťák, který se právě vytratil z vrátnice, aby si dal cigaretu. Na to tě najali hlídat sklad? Abys tu chrápal jak nějakej gaučák? Tfuj!
Plivl vedle něj a zase zmizel. Jmenoval se Václav. Neměl Vojtu rád už od štěněte bez důvodu, prostě jen tak.
Za chvíli na dvůr přijelo tmavě zelené auto a pes okamžitě vystřelil na nohy.
Nazdar, kámo, zdravil ho muž v čepici se zarostlými tvářemi. Přijel jsem tě trochu zahřát.
Byl to Pavel jeden z těch hodných, kterého měl Vojta nejraději. I když měl dneska volno, vzpomněl si na psa a přivezl seno, aby mu nebyla zima.
Důkladně s ním vystlal celou boudu, pak z auta vytáhl misku s teplou krupicovou kaší a kousky hovězího. Počkal, až Vojta všechno sní, odnesl misku do auta a zamířil domů.
Pes zase zůstal sám. No, aspoň už bude brzy noc ve spánku se na chvíli zapomene, a samota přestává tolik bolet.
Když se setmělo, zamířil Vojta k boudě. Už chtěl vlézt dovnitř, když se zarazil.
V hlubokém seně svítily dvě zelené oči jak drahokamy. Ozvalo se tiché, nebezpečné syčení.
Pes se podíval na nechtěného hosta bez špetky hněvu. Vedle něj na seně seděla vyhublá černá kočka s obrovskýma očima, které najisto říkaly:
Jen na mě nesahej. Se mnou si nezahrávej!
Vojtovi se při tom pohledu úplně rozzářily oči.
No, bouda je malá, ale ve dvou se v ní přece schováme pomyslel si optimisticky.
Udělá krok vpřed okamžitě kolem ucha zasviští tlapka s drápky ostrými jak šídlo.
Ssssss! zasyčela kočka.
No nic, dneska přespím venku, rozhodl se pes a složil se ke vchodu do vlastní boudy.
Brzo ráno zvědavě natočil hlavu směrem ke boudě malá spala. Ta je ale roztomilá, pomyslel si.
Z vrátnice se vynořil rozcuchaný a naštvaný Václav, hodil Vojtovi nějaké zbytky a vrátil se dovnitř.
Podle předpisů měl dostávat pořádné granule, ale Václav to měl na háku. Naházel tam kdeco a Vojtovi pak často bývalo špatně. Jenže komu si měl pobrečet?
Vojta očichal žrádlo a najednou ucítil cizí pach. Kočka! Vůbec se ho nebála, seděla kousek vedle misky a s velkou samozřejmostí okusovala obal od salámu.
Vojta měl radost, že ji může pohostit zvlášť když byla tak hubená. Když si všimla jeho pohledu, kočka se napjala, připravená vystartovat, ale pes jen klidně chroupal chleba a sledoval ji.
Proč je pořád tak drzá? Možná by taky chtěla kousek chleba? Pokorně svůj kousek odstrčil blíž k ní.
Celý den se po sobě dívali. Kočka opatrně, nedůvěřivě, občas až nepřátelsky, pes zvědavě, ale laskavě.
Večer po směně hodil Václav zase jen zbytky. Kočka se hned na dobroty vrhla.
Hele! Co tu dělá ta čarodějnice?! Mazej! Pryč! Rozsekl vzduch Václavův hlas.
Kočka okamžitě zaletěla schovat se za Vojtu. Pes chvilku nechápal, co se děje, pak se postavil, naježil srst a naznačil, že tady kočka zůstane.
Václav zhnuseně mávnul rukou a šel na autobus. Nový kolega, který přešel jeho směnu, si zvířat ani nevšiml.
Kočka se na psa poprvé podívala vděčně, i když zůstala odtažitá. Vojta v duchu přemýšlel:
Říká jí čarodějnice To by bylo jméno? Tak jo, budu jí říkat Čarunka.
Brzy přišly mrazy. Čarunka se zase nastěhovala do sena. Vojta ji nechtěl otravovat, ale nakonec nakoukl: kočka na něj koukla podivně zvláštním pohledem, ale po chvíli mu udělala místo.
Tu noc spali přitisknutí k sobě a nikdy nebyl spánek tak klidný jako tehdy.
Od té doby byli Vojta a Čarunka nerozluční. Jedli, spali i povídali si po svém.
Když je Pavel poprvé uviděl spolu, nevěřil očím taková malá hubená kočička, a nebála se velkého psa. Ale brzy pochopil, že mezi zvířaty je i láska a ta velikost nehledí.
Pavel se začal starat nejen o psa, ale i o kočku: vzal ji k veterináři, vyčesal, začal pravidelně krmit. Za dva týdny byla jako vyměněná.
Jediný, komu pořád lezla na nervy, byl Václav. Namluvil si, že černá kočka přináší smůlu, a chtěl se jí zbavit.
Jednou zkusil dokonce Čarunku otrávit, ale Vojta vše vycítil a zabránil tomu byl vždy na pozoru.
V jednu obzvlášť mrazivou noc leželi oba v boudě, Vojta Čarunce olizoval další škrábanec (měla těch karambolů spoustu). Najednou oba zavětřili nějaký divný, ostrý pach
Vojta vyskočil a začal štěkat, co mu síly stačily. Hořelo! Sklad byl v plamenech.
Václav vyběhl ven jako šílený, sháněl mobil, ten nikde.
Čarunka zničeho nic mňoukla vedle její packy ležel mobil. Ty potvoro, odsekl Václav, vrazil do ní, popadl telefon a volal hasiče.
Vojta běžel za kočkou, která kulhala stranou utekli před kouřem a čekali, až požár přejde.
Když bylo konečně uhašeno, Václav při odchodu probodl kočku pohledem, jako by ji mohl upálit silou své nenávisti.
Druhý den se Vojta doslechl kousek hovoru:
Ta kočka je jen na smůlu. Viděli jste její oči? Je to fakt čarodějnice! zuřil Václav.
A co chceš dělat? ptal se někdo znuděně.
Odvézt do lesa. Tam ať si chcípne.
Vojta zůstal jako přimražený. Srdce mu bilo bolestí. Přitiskl se k Čarunce.
To je směšné, tam zahyne, namítl Pavel.
Mně je to jedno. Nestačilo vám, že tu málem bylo na popel?
No fakt, černé kočky přinášejí smůlu přidal se někdo další.
Nikdo ji nikam neodveze, jste jak malí!
Pavel tím ukončil debatu a šel pryč.
Ráno se Vojta probudil, protáhl se a natáhl krk ke spící kočce.
Jenže Čarunka nikde.
Vojta převrátil všechny seno, ale po kočce ani stopy. Vyletěl ven ze dvora, běhal kolem, tiše kňučel
U vrátnice zahlédl černý stín. Rozběhl se byl to jen starý igelit. Došla mu síla.
Otevřely se dveře do budky.
Co tu děláš? Hledáš tu svoji kámošku? Už si ji tu nenajdeš. Teď už někde vyvádí jinde, uchechtl se Václav ledově.
Pes se mu díval přímo do očí a snažil se v nich najít nějakou naději.
A možná už teď v lese leží Chvíli a je po ní…
Vojta ani neštěkl. Ani se neozval, bolest zůstala hluboko uvnitř.
Napadl první sníh. Velké vločky tiše padaly na nehybného psa.
Od chvíle, kdy mu vzali to nejdražší, Vojta už nikdy nevkročil do boudy. Spával na zemi, skoro nejedl a nedokázal zareagovat ani na laskavého Pavla.
Vojto, neboj, ona je teď na krásném místě. Je jí tam dobře, to mi věř! Věříš mi? šeptal k němu Pavel, když seděl vedle něj a hladil ho po hlavě.
Chci za Čarunkou. Taky chci na to místo, Pavle. Smím tam jít taky?
Před pár dny Vojta zaslechl kousek hovoru cizích stáli opodál a mluvili o něm, jako by byl jen starý kus nábytku. Povídali, že už je starý, že už neslouží, že sklad potřebuje nového psa
Jak dopadla jejich porada, už si nepamatoval. A ani nechtěl. Bylo mu všechno jedno, kromě jedné jediné věci.
Sněžení houstlo. Studené vločky ho po chvíli přikryly jako deka. Pomalu zavřel oči.
Co když už je nikdy neotevřu? Už nechci nikdy vidět tenhle svět blesklo mu hlavou těsně předtím, než usnul.
Svět kolem byl najednou tichý a daleký, necítil už skoro nic, ani pachy, ani vítr. A tu v temnotě najednou zaslechl známý hlas:
Tak pojď, kámo. Vstávej, pojedeme spolu.
Všechno dál bylo jako ve snu: teplý interiér Pavlova auta, měkká deka na zadním sedadle, usínal za zvuku rádia a pachů odněkud daleka
Po několika hodinách zastavili. Pavel pomohl Vojtovi ven a podpíral ho cestou dovnitř.
Teď už budeš bydlet se mnou, kámo.
Vojtovi to bylo vlastně jedno, ale nechtěl Pavla zarmoutit, tak se snažil vypadat aspoň trošku vesele.
Neboj, doma ti bude líp, mrknul na něj Pavel, když otevíral dveře.
A jak vešli, Vojta okamžitě zpozorněl. Ten pach přece znal! Ten nikdy nezapomene!
Myšlenky se mu potvrdily. Z parapetu lehce seskočila černá kulička a vydala se k němu. Ještě než k němu kočka došla, Vojta už věděl Čarunka!
Vidíš, říkal jsem ti, že je v nejlepším možným místě, usmíval se Pavel. Myslíš, že bych tě fakt nechal bez ní? Ani omylem.
Ale pes i kočka měli teď co dohánět po svém tolik si toho museli povědět!
Když se pořádně vyspovídali v jejich tichém zvířecím světě a uvelebili se vedle sebe, Vojta si pomyslel: Co vlastně znamená čarodějnice? …To je fuk. Důležité je, že Čarunka je moje kamarádka. A to je všechno, co potřebuju.Okno zůstalo pootevřené noc byla tichá, jen občas v dálce zaskučel vítr a popohnal vločky ke sklu. Pavel pohasl světla, nechal jim v kuchyni pelíšek i misku, a odešel stejným krokem, jakým člověk nechává své přátele dokončit dlouho vyprávěný příběh.
A tak Vojta s Čarunkou leželi vedle sebe a v jejich tiché řeči bylo najednou tolik společného ztráty, strach, samota, i ten nový, nečekaný domov. Věděli, že i když svět někdy zamrzá, ve dvou je teplo vždycky.
Venku za oknem tiše padal sníh na staré dvory a opuštěné boudy, pohřbíval stopy smutku i zimy. Ale uvnitř nové kuchyně už začínal úplně jiný příběh ten, ve kterém každý, kdo dokáže čekat, znovu najde, co miloval.
A možná, že nikdy žádná kouzla nebyla potřeba stačil jeden věrný pes, jedna nebojácná kočka a jeden člověk, který měl pro ně doma více než jen misku a místo na spaní: měl pro ně srdce, co nikdy nezmrzne.
A když v noci tiše zašramotil klíč v zámku a Pavel se přišel na své dvě černé siluety na zemi naposledy podívat, usmál se. Protože věděl, že kamarádství je to největší kouzlo ze všech a kdo ho má, už nikdy není sám.
