Moje vlastní sestra má jednu podivnou vlastnost. Neustále vychvaluje své dítě do nebes a myslí si, že všichni kolem by měli prožívat přesně to, co ona. Jenže tak to samozřejmě není.
Její dítě je teprve pětileté. Nic proti němu nemám máme ho samozřejmě rádi, jsme přece rodina , ale to je asi tak všechno. Starostí s vlastními dětmi už máme až až.
Moje sestra ale sama sebe přesvědčuje, že její dcera je opravdu výjimečné a vzácné dítě. Nutí nás, abychom ji oslovovali jako andílka. A protože andílci prý nehřeší, musíme všechno, co ten andílek provede, okamžitě odpouštět.
Aspoň tak to ona sama vnímá. Takže nikdo z nás nesdílí veliké nadšení, když se rozhodne přijít na návštěvu. A popravdě řečeno nás to ani příliš netáhne chodit k ní domů. Jenže máme tu smůlu, že nejsme jen sestry, ale i kolegyně pracujeme spolu ve stejné firmě. A právě proto jsem s ní potřebovala něco vyřešit.
Přijď dneska, říkala mi do telefonu. Upeču ti tvoji oblíbenou omeletu. Stav se u mě na oběd.
V kuchyni totiž opravdu uměla zázraky, její omeleta byla pověstná.
Za chvilku jsem tam, slíbila jsem stručně a zavěsila.
Ve spěchu jsem hledala klíče od auta, cestou jsem se stavila do pekařství pro něčím dobré, protože jsem věděla, že bez čaje to tam rozhodně nepůjde. Dorazila jsem a ona už seděla u stolu, krmila svou malou, a rukou mi pokynula, ať se posadím.
Posadila jsem se tedy, chvíli jsme něco povídaly, a pak mi říká:
Dej si, posunula přede mě talíř s možná půlky omelety, na které byly patrné stopy předešlého jezení. Markétka to nedojedla.
V tu chvíli mě to dost rozladilo:
To už doma nemáte čisté talíře? uklouzlo mi, sotva jsem se ovládla.
Moje Markétka je přece nejčistotnější dítě, vzdychla sestra a přitáhla si holčičku blíž. Ta si mezitím strčila prst do nosu.
To už na mě bylo moc. Popotáhla jsem nosem a od té doby k sestře na oběd prostě nechodím.
Co byste dělali na mém místě?
