O víkendu zvu své kamarády z gymplu do svého nového bytu v Praze. Jsem nadšený a plný očekávání.
Stálo mě to deset let tvrdé práce bez dovolených, bez volna, pořád s tou stejnou starou Škodovkou ale nakonec jsem to dokázal.
Připravuji gril, nakupuji jejich oblíbené pivo a těším se, že se o svou radost podělím právě s nimi. Ale jakmile dorazí, atmosféra není taková, jakou jsem si vysnil. Je těžká, dusivá.
Procházím s nimi byt a čekám, že uslyším aspoň slovo uznání. Místo toho slyším:
No jo, to je pěkně na kraji města. Ten provoz tě neštve?
Zahrada je dost malá. U nás na chatě bych klidně mohl mít bazén (poznámka: jeho chata je v pronájmu)
Hlavně doufej, že tě nepropustí ta hypotéka nebude malá.
Najedli se, popili pár půllitrů a odešli brzy. Když za nimi zaklapnu dveře, přepadne mě zvláštní prázdnota. Najednou se cítím provinile, že jsem úspěšný.
Druhý den to vyprávím tátovi. Směje se a říká mi větu, která mi úplně převrátí pohled na lidi:
Viděls’ někdy kbelík s rakama? Když se jeden snaží vyškrábat nahoru, ostatní mu nepomůžou. Naopak tahají ho zpátky dolů.
A v tu chvíli mi je všechno jasné.
Ti kamarádi nejsou špatní lidé. Jen jim můj posun připomněl jejich vlastní stagnaci. Můj nový domov není pro ně důkazem úspěchu je to nepříjemné zrcadlo toho, co sami nedokázali.
O týden později zvu Jarmila. Znám ho teprve dva roky z pracovního prostředí. Má třikrát víc peněz než já. Jakmile vejde dovnitř, rozzáří se mu oči a objímá mě tak silně, že ztrácím dech.
Ty jo, Tomáši! Dokázals’ to! Je to skvělý! Musíš mi povědět, jak se ti povedlo uzavřít ten obchod abych taky něco chytil!
Jarmil necítí závist.
Jarmil cítí inspiraci.
Tvrdá pravda je tahle:
Dávej pozor, kdo potichu zůstává, když se ti něco podaří. Najdou se lidé, kteří tě mají rádi ale jen, když zůstáváš na jejich úrovni. Cítí se pak bezpečně. Když se posuneš dál, začneš ztrácet některé tzv. přátele. To je prostě cena úspěchu.
Nemusíš cítit vinu.
Opravdu jsi nikoho neztratil zbavil ses břemene.
Zůstávej s těmi, kteří mají skutečnou radost z tvého štěstí. Protože vlastní světlo těch lidí září natolik, že tvůj lesk je nezaslepuje.
