Brzy ráno mi zazvonil telefon. Byl to soused, který se mě zeptal:
Slyšel jsi, co udělal tvůj bratranec?
Ne, co se stalo?
Prý se chce rozvést ve svých čtyřiapadesáti letech, po třiceti letech manželství.
Taková zpráva mě úplně zaskočila. Vždyť vždycky působili jako běžná rodina. Její muž nepije, je už v důchodu, o devět let starší než ona. Mají tři dospělé děti, všechny už žijí zvlášť, a dokonce pět vnoučat. A najednou se rozhodla rozvést.
Napadlo mě, jestli někdo něco nepopletl. Hned jsem bratrance zavolal a navrhl schůzku, abychom to v klidu probrali. Domluvili jsme se, že se setkáme v parku. Tam mi pověděl následující…
Už na to nemám sílu, celý život jsem se točila jako křeček v kole. Manžel chodil do práce a já také, ale potom, co jsme se vrátili domů, on si lehl na gauč, díval se na televizi nebo šel na pivo s kamarády, zatímco já začala druhou směnu doma. Myslím, že to spousta žen zná.
Vrátíš se z práce, a začneš: pračka, večeře, příprava jídla na druhý den, protože děti budou potřebovat něco po škole. Úklid, mytí nádobí, luxování protože manžel je unavený a děti mají školu a kroužky. A spousta dalších věcí, které znají všechny hospodyňky.
Doufala jsem, že až děti vyrostou, bude to snazší. Ale mýlila jsem se. Děti odešly, manžel je v důchodu, ale já pořád pracuju.
Teď je můj drahocenný muž většinu času doma nebo na rybách, ale doma nehne ani prstem. Vždy čeká, až přijdu, abych zase všechno zvládla sama.
Poslední kapka byla, když jsem se nachladila a on se vrátil z ryb, nezeptal se, jak mi je ani jestli nepotřebuji něco koupit, ale hned otevřel lednici a začal nadávat, že není nic k jídlu, že jsem mohla alespoň uvařit brambory, když to není žádné umění.
Odpověděla jsem mu, že když je to tak lehké, může si je uvařit sám. Na to mi pověděl:
Na co mám vůbec manželku, když si budu muset vařit sám?
Když jsem to slyšela, řekla jsem, že už mám dost. Rozvedeme se, rozdělíme byt a každý budeme bydlet zvlášť. Aspoň trochu budu žít pro sebe.
Dětem se to nelíbilo. Říkali, že ho nechám samotného, že nic neumí a že bez někoho zemře.
Ale mě už to nezajímá. Sám si za to může. Když si neváží toho, co má, ať pozná, jaké to je.
Tak to prostě je. Možná se to ještě uklidní, ale moje sestřenice má silný postoj.
Já mám své pochybnosti, přece jen není úplně dobré být na stará kolena sám.
Jaký máš názor ty?
