Noční příbuzný a cena klidu
Prosím, ať už zase ne, zašeptala Markéta, když zírala do dřezu plného mýdlové vody.
Ručičky kuchyňských hodin byly neoblomné 1:15. V bytě bylo ticho jako v hrobě. V místnosti za dveřmi klimbala malá Běla, ve vedlejší ložnici už musel polospát její muž Radim. Lampa pod mléčným sklem kreslila na stůl žlutý kruh světla, uprostřed kterého osiřele stál hrnek vlažného lipového čaje.
Zvonek u dveří rozřízl noc jako žiletka. Dlouhý, vytrvalý, v pravidelných intervalech, mezi kterými stihla Markéta porodit bezmocné Přijďte jindy, proboha
Z ložnice se ozvalo rozespalé, ale poznávací zašeptání Radima:
On zase?
Markéta si utřela ruce do županu, potlačila zívnutí to, které by nejradši proměnila ve znamení spím, světe, nech mě být a pomalu došla ke dveřím. V hlavě jí vřela směs rozmrzelosti, lehké studu za tu rozmrzelost a únava těžká jako mokrá deka.
V kukátku známý obrys. Široká ramena v ošoupané kožené bundě a čepici posunuté dozadu. Tchán Petr Novotný, vždy stejně, stáčivě k dveřím. V jedné ruce se opíral o zeď, v druhé svíral objemnou papírovou krabici.
Na zemi igelitka se zeleným logem Markéta už měla jasno, že tam opět bude to sušenky. Pořád stejné.
Otevřela.
Markétko! Petr se rozářil, jako by bylo poledne. Nespíte ještě? To je výborné! Jsem tu jen na deset minut.
Dobrý večer, pane Novotný, pokusila se Markéta usmát. Jen máme noc, jestli jste si nevšiml.
Ale no tak, noc je ještě mladá! zamával rukou. A i já! Pustíš starce, nebo ne? Mám tu poklad!
Zdvihl krabici. Na víku vylepený vybledlý štítek 8mm film. V rohu kdysi někdo proškrtl propiskou: 1978. Silvestr. Doma. Krabice voněla prachem, starým skříňovým dřevem a něčím ze života, který Markéta znala jen z fotek.
Našel jsem to, chápeš? Petr už se dral do předsíně, aniž by čekal na pojďte dál. U souseda na skříni. Říkám mu: to je moje! Nechtěl věřit, ale podle písma poznal, že to sepsala Žaneta
Jméno Žanety, Petrčiny ženy zemřelé před deseti lety, zarezonovalo chodbou jako duch.
V přítmí ložnice se objevil Radim, zamžoural do světla. Měl na sobě vytahané triko a šusťákové kalhoty.
Táto odkašlal. Je jedna ráno.
No právě! rozveselil se Petr. Čas nejlepších vzpomínek! Ty jsi nespokojenej, synku? Já v tvých letech v tuhle hodinu právě vyrážel do města.
Markétě každý jeho rozjařený zvuk rezonoval v hlavě. Ač ji unava tiskla k zemi, přistihla se při myšlence: Je přece sám. V bytě je tma. Možná ho tam něco děsí
Pojďme do kuchyně, řekla nahlas a spolkla těžký povzdech. Potichu, Běla spí.
Jasně, potichoučku, ujistil Petr a svlékl si bundu tak hlučně, že stará myš by byla tišší.
Myš, pomyslela si Markéta, která zvoní jako hasičský zvonek.
***
V kuchyni si Petr sedl na vždy stejnou židli nejblíž u radiátoru. Zima mi nedělá dobře na záda, říkával. Markéta před něj postavila hrnek, čaj vařila už automaticky, jako na přežití.
Radim si sedl naproti otci, zívl a kouknul na krabici.
Co to je?
Naše kino! slavnostně zahlásil Petr. Film. Starý, ale funkční. Je na něm Žaneta, ty jako mrně, vánočka, salát a obličej tety Katky, která měla takovej no, ten nos! rozesmál se. Prostě kus historie.
Markéta bokem složila hlavu do dlaně. Hodiny na stěně mechanicky tikaly 1:27, 1:28 Petr naopak zrychloval, jako by teprve začínal.
Pamatuju, jak jsme tehdy otevřeli dveře, rozepisoval se Petr. Po půlnoci, vpadli k nám Tomáš s Martinou. Mráz, sníh A Žaneta tehdy pravila: V noci se mají dveře otevírat těm, kdo to opravdu potřebují.
Markéta přikývla. Slova jí přilehla k duši jako bodlák.
Táto, promnul si oči Radim. Kdy se ten film pustí? Kvůli tomu jste tu?
Jasně, Petr ožil. Ale promítačka už není. Myslel jsem, že třeba máte nějakou?
Promítačku na 8mm film? unaveně se zasmála Markéta. Samozřejmě, stojí v komoře vedle pianina a heidelberského tiskařského stroje.
Sarkasmus unikl jeho pozornosti, jak se stávalo pravidlem.
No nic, najdeme, ujistil a poklepal na krabici. Dneska to lze digitalizovat. Ty, Rade, přece rozumíš počítačům, uděláš. Zatím budu vyprávět.
A začal. První fotoaparát, prázdniny na chatě, jak se Žaneta smála pod závějí sněhu. Slova tekla, jako by čaj nikdy nevychladl. V jeho hlasu nebylo ani špetky noci. Jako by žil na vzpomínkách, ne na hodinách.
Markéta poslouchala jen způlky vědomí, v hlavě znova a znova monotónně: V sedm vstávat, Bělu do školky, výkaz do práce, oči mi padají
***
Tiché šustnutí ji probralo.
Ve dveřích se objevila malá postava v pyžamu s růžovými hvězdami. Běla si mnula pěstičkou oči, vlasy jako rozcuchaná pampeliška.
Mami mumlala, klopýtla o práh.
Běličko, co tu děláš? Markéta rychle přiskočila, aby si dcera nenatloukla čelo.
Já napít, zablekotala holčička. A zase jsem měla sen o dědovi.
Petr, jakmile zaslechl slovo děda, rozjasnil tvář:
No vidíš! Děti to cíti!
Běla se na něj natáhla kalnýma očima, ještě napůl tam, odkud přišla.
Ty ke mně chodíš každou noc, oznámila vážně. Pořád boucháš A já nemůžu zavřít dveře, protože klika je žhavá.
Markétě zamrzlo břicho v křeči. Radim se zamračil.
Co je to za sny? zašeptal.
Sny o rodině nejsou noční můry, ujistil Petr. To se duše dítěte natahuje k dědovi.
Nebo k tichu, pomyslela si Markéta, nahlas pronesla:
Běličko, pojď znovu do pelíšku, děda přijde třeba později.
V noci? ujišťovala se Běla.
Markéta se na Petra podívala. Jeho výraz najednou vážně dětský.
I ve dne to jde, zlatíčko, řekla konejšivě. Dokonce ještě líp.
Holka si oddechla a zabořila se mamince do ramene.
Markéta ji donesla do postele, přitom naslouchala shonu v kuchyni. Petr už pokračoval v polohlasu, ale pořád příliš životně na tu dobu.
Přikryla dcerku peřinou, pohladila po vlasech a v hlavě jí začala klíčit věta: Jeho deset minut je vždycky hodina sušenky, čaj, těžká víčka a děravý režim spánku.
Na chodbě tikaly hodiny ručičky se sunuly k druhé. Markéta se zhluboka nadechla. I její trpělivost odbíjela poslední minuty
***
A zase ve tři v noci, stěžovala si Markéta kamarádce Aleně přes telefon, minulý týden. Jako bychom byli nonstop bufet U syna.
Alena z fakulty poslouchala a přikyvovala.
Paní Markéto, prohlásila se suchým humorem, moje soustrast. Vaše domácnost napadla noční duše předchozí generace.
Moc vtipné, povzdychla si Markéta. Opravdu, už se ani nesnažím usnout, pořád ve mně ten knedlík: co když znovu zazvoní? A fakt že jo! V jednu, v půl druhé a pokaždé těch skoro deset minut.
To je noční quest, smála se Alena. Zapni konvici, poslouchej monolog, výhra: stejná sušenka.
Markéta se neubránila úsměvu.
Nosí pořád ty samé, postesklasi. Ovesné, zelené balení. Už je nemohu ani vidět.
Takové už jsou symboly, zamyslela se Alena. Pořiď mu noční budík.
Co prosím?
Zavolej mu sama ve tři ráno.
To je kruté, odfrkla Markéta.
Pardon, vybuchla Alena smíchem. Ale vážně: musíš nastavit hranice. Jinak to bude považovat za úplně normální, když mu vždycky otevřeš.
Je to tchán, Alčo, zašeptala Markéta. Je sám. Žena zemřela, Radim je jediné dítě. Jak mu mám říct: nechoďte už v noci? Má slabé srdce, tlak vzpomínky
Srdce a tlak máš taky, připomněla Alena. I dítě, práci. Hranice nejsou zlá. Péče o sebe někdy znamená i péči o druhé.
Markéta mlčela. To slovo hranice ji štípalo v hlavě. Byla vychovaná, že správná snacha je ta, která vydrží.
***
První noční návštěva Petra přišla půl roku po smrti Žanety.
Tehdy si ještě myslela, že jednou se to stane, že to je smutek který volí noc, protože ve dne je humaní a hlučno.
Leželi s Radimem v posteli. Ve tmě, do níž okno vrhalo jen šedivý obdélník. Klid už skoro přišel, když se rozdrnčely dveře.
Kdo to teď může být? vyletěla Markéta.
Zvonek byl vytrvalý, skoro zoufalý. Radim už natahoval kalhoty za chodu:
Možná se něco stalo.
Když otevřeli, ve dveřích stál Petr zkroucený, v roztrhaném svetru, bez čepice. Oči zvlhlely.
Pardon zašeptal, i když už vkráčel dovnitř. Nemůžu být doma. Tam je prázdno.
Voněl po tabáku, studeném větru, nesl ovesné sušenky.
Tati, děje se něco? vylekal se Radim. Tlak?
Ne, mávl rukou, ale pohled měl ztracený. Jen jsem chtěl být chvíli s vámi.
Markétě povolnul knedlík v krku. Vzpomněla si na pohřeb Žanety, na to, jak Petr svíral klobouk v rukách, na pohled člověka, který ztratil orientaci.
Posadili ho v kuchyni, dali čaj. Petr nevyprávěl historky, seděl a polohlasem skoro mluvil jen do vzduchu:
Ona tak ráda pila v noci čaj
Držela se v tu noc nebyla naštvaná. Bylo jí ho líto.
Pane Novotný, přijďte, kdy budete potřebovat, řekla ráno, když ho vyprovázela. Jsme nablízku.
Slova byla doslovná. Petr chodil, když potřeboval. A to potřeboval nejčastěji po půlnoci.
Z jedné návštěvy se stal zvyk týden, pak tři dny, pak už Markéta nedokázala říct, kdy byly bez návštěv delší pauzy.
***
Radim, když to Markéta otevřela, jen pokrčil rameny.
Víš, že byl vždycky sova, řekl. Celý život ponocoval, četl. I když jsem byl malej, táta seděl o půlnoci v kuchyni s knihou.
Ale to byl doma, lehce namítla Markéta. Dneska je to náš byt.
Náš byt je pro něj prodloužení, Radim ho bránil. Je tam sám. A v noci ještě víc.
I já se bojím, přiznala Markéta. Protože nespím. Protože Běla se budí. Protože na každý zvonek letím jako při požáru.
Radim mlčel. Mezi ním a otcem bylo cosi neřečeného on sám jakoby napůl nasraný, napůl omlouvající. Vždyť je to tvůj táta stálo pořád mezi nimi a upřímností.
Jednou v noci Markéta nevydržela a zůstala ležet.
Radim šel otevřít. Dveře skříply. Krok, šustění, hlasy.
Po půlhodině zaslechla šepot. Zvědavost zvítězila nad únavou. Potichu přešla ke kuchyni.
Petr seděl u stolu sám Radim zmizel do postele. Před Petrem ležela hromádka starých fotek. Světlo lampičky vyřezávalo malou scénu.
Žanet, to jsi ty šeptal nad snímky. V těch šatech jsi říkala, že mě opustíš, až ztloustneš. A já blbec mlčel. Měl jsem říct
Otočil fotku.
Tady je Rade, ještě s nudlí u nosu. U téhle černobílé telky jsme koukali na filmy. Pamatuješ, jak Tomáš dolezl ve tři v noci a nikdo ho nevyhodil? A ty řekla: Domek se zavře, až umřeme oba.
Mluvil sám se sebou, ale v jeho slovech nebyla jen vzpomínka prosba. Aspoň někde nechávejte dveře na noc pootevřené.
Markéta stála ve dveřích, pevně svírající srdce. Tchán nebyl netvor. Jen ztracený kluk v pustině noci.
To neznamenalo, že její rozmrzelost zmizela. Doslova se prolnula s lítostí, vše složitější.
***
Jednou zkusila odvést to humorem.
Bylo červnové teplo, okno dokořán. Zazvonil, přesně podle plánu. Místo obyčejné reakce si Markéta navlékla barevný župan s květy a přes oči dala masku na spaní, co dostala od Aleny. Masku povytáhla na čelo, aby viděla, a dělala, že je divadlo.
No nazdar, filmová hvězda, ušklíbl se Radim.
Jasně, odsekla. Dnes premiéra: Noční talk-show u Novotného.
Otevřela dveře s přehrávanou noblesou.
Hezkou dobrou noc, pronesla. Vítejte na exkluzivní noční projekci: v nabídce čaj, sušenky a trvalý nedospánek.
Petr se zasmál.
Ti mladí! zvolal uznale. Nejdřív jsem si říkal, že jste už babky a dědkové: v deset spát, v šest vstát.
Pohrála si demonstrativně s novou kávou, poťukala do kuchyňského budíku.
Zavádíme zvyk: půlnoc po italsku. Čaj, sušenky, mandolína. Jenže budík na šest vypnout neumím.
Ale to je ono! mávl Petr rukou. Aspoň jsou zážitky! Jako kluk jsem jezdíval nočními vlaky, čaj v držácích, lidi jako rodina. Nejlepší rozhovory vždycky v noci.
A pak pravil:
V životě jsou dveře, co mají zůstat otevřené. Kdyby někdo opravdu potřeboval ven.
Frazá jí přilehla jako mokrý sníh na botu. Něco na tom bylo krásného i nebezpečného.
Oni někdy zapomenou, že uvnitř taky bydlí lidi, pomyslela si. Nahlas jen podotkla:
Ale okna je lepší v noci zavřít. To aby jsme nenastydli.
Petr, samozřejmě, dvojznačnost nerozklíčoval. Vyprávěl dál, historky jedna za druhou, zatímco v Markétiných očích už kromě únavy rašila i vnitřní zuřivost.
***
Jednou neotevřela.
Běla měla horečku, noc bez spánku. Markéta právě položila dceru do postele, sedla si na kraj. Zvonek, přesně podle scénáře.
Ne teď, zašeptala.
Radim měl noční, tuhly samy dvě. Markéta se nehýbala. Zvonek znovu. Zase. Pak ticho. Seděla a počítala do sta, do dvou set. Srdce jí bušilo v krku. Tak, poprvé jsem neotevřela. A nestalo se nic. Nic se nezbořilo.
Ráno při vynášení smetí našla před dveřmi zelenou igelitku. Sušenky. Trochu navlhlé noční mlhou. Vedle malý lístek dětským písmem: Spali jste. Nechtěl jsem rušit. Petr.
To bylo celé. Nevýčitka, nežalba. Jen ten balíček.
Markétu štípla hned stydlivost i vztek: Proč mám pocit viny jen proto, že chci spát?
***
Po další noční návštěvě ležel byt jako promočená deka. Těžce, chladně.
Běla nastydla dvakrát naboso na kuchyň, Petr opět vtipkuje. V noci měl horečku, kašlala. Ráno měly Markéta pod očima kruhy jako panda. V práci jela na kávu.
Večer, co škrábala polévku v hrnci, najednou v sobě slyšela praskání.
Já už to nedávám, řekla, aniž by zvedla pohled.
Jak to myslíš? Radim zrovna zaléval čaj.
Nemůžu už žít jeho nočním režimem. Nejsme pohotovostní čajovna. Máme dítě, práci. Necítím se tu doma.
Radim otevřel pusu chtěl říct obvyklé ale vždyť. Zvedla ruku.
Ne, počkej. Pořád slyším je to tvůj táta, je sám A já? Jsem manželka, matka, člověk, co má tělo a nervy a hranice. Vypadá to, že to nikoho nezajímá.
Radim mlčel.
Aspoň na tom se domluvme, okusovala Markéta ret. Až přijde dneska večer, sedneme si všichni. Řeknu mu, že potřebujeme noc opravdovou, bez zvonků.
Ty to chceš zakázat? zeptal se opatrně.
Ne vyhodit ho z života, odvětila Markéta. Jen přesunout návštěvy na den nebo večer do deseti. Noční režim už ne.
Radim udělal dlouhý výdech.
Mohl by se urazit, zašeptal.
Já už jsem naštvaná, oznámila Markéta. Na oba. Že jsem rok přikyvovala namísto vlastních potřeb.
Sama sobě zněla konečně srozumitelně. Radim odvrátil oči.
Dobře, řekl nakonec. Dneska zkusíme to. Budu s tebou.
***
Když viděla tu noc v Petrově ruce znova krabici s filmem, vše do sebe zapadlo.
Rodinné svátky 1979 na víku. Petr, kabát přehozený, posadil krabici jako relikvii.
Koukejte, opakoval, to je polovinu života!
Mohli bychom si nejdřív promluvit? Osudově opatrně začala Markéta, zatímco Radim zaléval čaj.
O čem? Petr nechápavě zvedl obočí. Užijme si chvíli, na smutek je času dost.
Markéta se podívala na Radima. Kývl řekni mu to.
Postavila před Petra hrnek, sedla si naproti srdce jí hučelo v krku.
Pane Novotný, pravila, máme radost, že jste našel ten film. A že k nám chodíte. Ale musíme něco probrat.
Takovou hrůzu, že se musí rozebírat uprostřed noci? pokusil se o vtip.
O nocích, zvedla Markéta pohled. O těch vašich i našich.
Petr přestal žertovat.
Poslouchám, řekl a zamaskoval obavy.
Chodíte většinou pozdě, Markéta jemně. Skoro vždy až po půlnoci. Pro vás je noc čas živých vzpomínek. Pro nás je to čas spánku. Radim jde ráno do práce, já taky. Běla do školky. Jsme unavení, když se pořád budíme.
Petr se zamračil.
Takže vadím? zeptal se tišše.
Radim podal pomocnou ruku:
Tati, nejsi nám na obtíž nikdy, ujistil. Máme tě rádi. Ale v noci je to pro nás fakt těžké. Hlavně pro Markétu. I pro Bělu.
Markéta přikývla.
Bojím se každého zvonku po desáté, přiznala popravdě. Srdce mi vždy skočí do bot. Nemůžu vypnout. A Běla podívala se do pokojíku. Často mluví, že jí každou noc někdo bouchá. Klika je žhavá.
Petr střídal pohledy mezi ní, Radimem a krabicí.
Já začal měl jsem za to že je to jak dřív. Se Žanetou jsme milovali noční čaj. Dveře jsme měli dokořán. Říkali jsme: Když někdo přijde v noci, opravdu to potřebuje.
My ale v noci potřebujeme hlavně spát, pronesla Markéta jemně, ale jednoznačně. Ne že bychom vás neměli rádi. Jen máme rádi taky sebe a Bělu.
Padlo ticho.
Petr sklouzl pohledem na ruce. Chvěly se.
Takže si nepřejete, abych chodil?
Přejeme, hned ujistila Markéta. Ale ne ve tři v noci. Přijďte přes den, večer, do deseti. Zavolejte předem. Připravíme čaj, koupíme oblíbené sušenky.
Radim přidal:
Tati, vážně si s tebou rádi posedíme. Ale ne, když už nevnímáme, co říkáš.
Petr mlčel dlouho. Pak tiše:
Vůbec jsem netušil, jak těžké vám to dělám. Já měl dojem, že když nespím, ostatní taky ne
Markétě se úleva rozlila po těle.
Nebyl zlý. Jen zapomněl, jak plyne čas, když jeho vlastní hodiny se zastavily té noci, co odešla Žaneta.
Navrhuji, navázala Markéta, že se na film podíváme společně v sobotu odpoledne. Všichni: vy, my, Běla. Jako Nový rok 1979.
Petr chvíli zíral na krabici. Pak na ni.
A kdybych v noci nedomluvil.
Kdyby vás bylo zle, prohlásila Markéta klidně, volejte. Zvedneme telefon. Ale ne každý den. Když se něco děje, jsme nablízku. Když jen na čaj, tak raději za světla.
Radim souhlasně přikývl.
Tati, chci s tebou taky být. Ale přes den, ne v noci, když už nic nevnímám.
Petr se najednou smutně pousmál.
Starý blbec, zabručel. Myslel jsem, že těch deset minut je tak málo, že nevadí.
Nasčítané deset minut jsou už rok, řekla Markéta smířlivě.
Kývl.
Dobře, povzdechl. Tak filmy v sobotu. Já půjdu.
Doprovodím vás, nabídla Markéta.
V chodbě dlouho zápasil s bundou, jako by se nemohl rozloučit.
Markétko, kdybych omylem zazvonil pozdě
Budu si myslet, že máte problém, řekla. Budu mít starost. Ale neotevřu vždycky. I já jsem jen člověk.
Kývl. V očích se mihl zvláštní respekt.
***
Sobotní odpoledne nastalo za pár dní.
Na stole stál starý projektor, který nějak Radim sehnal od kamaráda. Pokoj připomínal malý kinosál záclony zatažené, na stěně bílá plachta připnutá rýsováčky.
Petr seděl jako kluk nejblíž ke stroji, krabici chránil jako poklad. Běla se Markétě schoulila do klína, ve dlaních muchlala plyšového zajíčka. Radim si lámal hlavu s kabelem od pra-prastarého přístroje.
Konečně světlo prošlo tmou a na stěně naskákaly vybledlé postavy.
Mladá žena v barevných šatech úsměv jako slunce. Vedle Petr, bez šedin, pořádný háro, ruce kolem jejího ramene. Mezi nimi malý Radim, ještě kulaťoučký.
Na plátně silvestrovský stůl, mandarinky, řízky, řetěz. Kamera zabere kartonovou ceduli u dveří: Náš dům je otevřený pořád. I v noci. Pro své.
Markétě se ta cedulka zabořila do hrudi.
Petr tiše vzlykl.
To psala ona, šeptal. Žaneta. Chtěla, aby všichni věděli.
Na videu se Žaneta rozesměje, otevírá dveře někomu mimo obraz, mává: Pojďte dál! Světlo, smích, pohyb. Kamera zabere hodiny 1:05. A ručně připsáno: U nás vždy vítáno, dveře vždy dokořán.
Petr nevydržel a rozplakal se nenápadně, ale zatřásly se mu ramena.
Markéta cítila, jak jí Běla těžkne v náručí. Holčička usnula objímajíc maminčin krk.
Projektor šeptal. Obrazy plynuly: jak Žaneta utírá talíře, jak jí Petr políbí na tvář, jak malý Radim tančí kolem stromku.
Markéta chápala. Noční návštěvy nebyly zlozvyk. Byla to zuřivá snaha vrátit čas, kdy dveře skutečně znamenaly vlídno, ne nedostatek hranic.
***
Když film dohrál, místnost pohltila měkká tma. Běla spala v náručích.
Petr si setřel tvář dlaněmi.
Promiňte, řekl po chvíli. Měl jsem za to, že že takhle to zachvátím osamění. Že pokud chodím k vám v noci, nejsem sám.
Markéta odpověděla tichounce:
Stále nejste sám. Ani bez nočních návštěv. Teď už nechme dveře otevřené raději ve dne.
Za pár dní šla Markéta do řetězce. Koupila nejen ovesné sušenky v zeleném balení, ale i hezký termohrnek lesklý, se siluetou hor. Teplo až osm hodin, chtěla věřit cedulce.
Doma pečlivě nachystala termohrnek do balíčku, k sušenkám přiložila malý klíč na kroužku.
Na kartičku napsala: Pane Novotný, vždy vás rádi uvítáme. Nejraději dopoledne. Termohrnek udrží čaj vřelý i cestou. Klíč abyste mohl přijít ve dne, až opravdu čekáme. Prosím, volejte předem. Máte náš respekt. Markéta, Radim, Běla.
Poprvé za dlouhou dobu zavolala tchánovi sama ve dne.
Pane Novotný, dobrý den, řekla. Zítra čekáme na čaj. Dopolední. Kdykoliv do dvanácti.
Zachechtal se, ale v tom smíchu bylo uvolnění.
To je oficiální pozvánka?
Pokus o novou tradici, vydechla Markéta. Bez nočních směn.
Druhý den přišel Petr přesně v deset. Předem zavolal: Už vyrážím, připravte se. Na prahu stál v bílé košili, v ruce svazek kopretin.
Pro tebe, Markétko, zrudnul. Za trpělivost.
Pod paží držel plyšového medvěda v noční čepici.
Pro Bělu, dodal. Noční hlídač, aby děda chodil jen ve snech na pohádky, ne bouchat.
Markéta se skutečně usmála.
Pojďte, pokynula. Čaj už čeká.
Na stole v kuchyni kreslilo slunce obdélníky. Čaj hřál, sušenky křupaly, Běla tentokrát vyspaná objímala medvěda. Radim povídal otci o novém projektu a ten mu vracel historku o záměně nočního vlaku za denní.
Byl to pořád stejný Petr, s těmi samými vyprávěními. Ale čas už nebyl stejný: ráno místo noci. Pozvání místo vpádu.
Večer, když Markéta uložila Bělu, uslyšela:
Mami, dneska se mi o dědovi nezdálo.
A, co na to říkáš? pousmála se Markéta.
Je to fajn, řekla dítě zamyšleně. Prostě jsem spala. A ráno tu byl doopravdy.
Markéta se usmála do tmy.
Tak by to mohlo zůstat, zašeptala.
V noci, když hodiny ukázaly 1:15, byl v bytě klid. Nikdo nezazvonil. Poprvé za dlouhou dobu se Markéta sama probudila odpočatá, ne vyrušená cizím režimem.
Došlo jí, že umění mluvit o hranicích není křik, ani stud. Je to slova. A svět na tom nezkolabuje. Tchán nezmizel. Jen přestal chodit ve tři ráno.
A to už byla její malá, nenápadná výhra i pro ostatní, kdo v tom bytě stále žili.
