PŘEHNALA, NO A CO…
“Komu vůbec chybíš, stará bábo? Jsi tu jen na obtíž, smrdíš tady. Kdybych mohla, tak tě…” A stejně tě musím trpět. Nenávidím tě!”
Markéta málem vdechne čaj. Právě si přes videohovor povídala s babičkou, Ludmilou Černou. Ta se omluvila a odešla na chvíli do chodby.
“Vydrž chviličku, zlatíčko, hned jsem zpátky,” řekla babička, pomalu vstala z křesla a za rachotu kloubů opustila pokoj.
Telefon nechala na stole, kamera i mikrofon běží. Markéta mezitím zkoukla něco na počítači. A pak to přišlo. Uslyšela hlas z chodby. Nejprve si myslela, že se jí to zdá. Ale když koukla na displej mobilu, měla jasno. Podle zvuku dveří někdo vstoupil do pokoje. Na obrazovce se objevila nejdřív cizí ruka, pak bok, nakonec obličej.
Monika. Manželka jejího bratra. Jasně, i hlas sedí.
Žena přišla k posteli babičky, zvedla polštář, pak matraci a začala pod ní šmátrat.
“Sedí si tu, popíjí čaj… Byla by už lepší, kdyby přestala zabírat místo, upřímně. K čemu tady vlastně je, jen zabírá kyslík a metry čtvereční…” brblala švagrová.
Markéta jen tupě zírala. Na pár vteřin skoro přestala dýchat.
Za chvíli Monika odešla, kamery si nevšimla. O pár chvil později se vrátila babička. Usmála se, ale v očích měla stín.
“Tak už jsem tady. A ještě jsem se nezeptala jak se máš v práci? Všechno dobré?” zeptala se Ludmila jako by nic.
Markéta jen kývla, pořád zpracovávala, co vlastně viděla a slyšela. Uvnitř to v ní vřelo měla chuť tu nevychovanou ženskou okamžitě vyhodit z bytu.
Babička Ludmila působila vždy jako železná dáma. Nikdy nekřičela, ale ve tváři měla ten učitelský přísný, ale spravedlivý výraz. Roky to pilovala v hodinách literatury. Děti ji milovaly: Ludmila dokázala rozmluvit i největšího introverta a probudit zájem o knížky.
Když zemřel děda, nezlomila se. Jen její dokonalé držení těla se změnilo, občas se sesula. Míň často chodila ven, víc bývala nemocná. Úsměv už nebyl tak výrazný, ale elánu moc neztratila. Myslela si, že každý věk je krásný a dovedla si užívat život i teď.
Markéta měla babičku moc ráda. S ní bylo bezpečno, s ní se zvládlo všechno. Když potřeboval bratr po škole peníze na studium v Brně, dala mu chalupu. Markétě zas svěřila poslední našetřené úspory na hypotéku.
Když si bratr Lukáš vzal Moniku a naříkal na drahý pronájem v Praze, babička sama navrhla: “Vždyť třicítka je velký byt, vejdeme se. Alespoň na mě někdo dohlédne. Kdyby se mi něco stalo, bude nablízku.”
Lukáš se staral o běžný chod domácnosti, Markéta babičce pravidelně nakupovala, přinesla léky, občas zaplatila složenky. Když měla peníze, dala hotovost, jindy přelezla peníze na účet a někdy radši sama dovezla jídlo, aby babička nešetřila a jedla pořádně. Nosila jí ryby, sýry, maso, ovoce, všechno.
“To je pro tvé zdraví, babi. Při tvém cukrovce by sis měla dopřát,” říkala Markéta.
Babička jen děkovala, styděla se ale “někoho zatěžovat”.
Švagrová Monika byla Markétě od začátku podezřelá. Milá slova, přehnaně zdvořilá, v očích zima. Jako by pořád zvažovala, co jí to může přinést. Markéta ale nezasahovala byla to cizí věc, do vztahu bratra se neplétla. Jen se občas ptala, jestli je všechno v pořádku.
“Všechno dobré, zlatíčko,” přesvědčovala Ludmila. “Monika vaří, drží domácnost v čistotě. Ještě je mladá, zkušenosti nabere časem.”
Teď Markétě došlo, že to byla jen maska. Venku ovce, za zavřenými dveřmi vlk.
“Babi, já to všechno slyšela… Co to bylo?”
Ludmila na vteřinu strnula, pak uhla pohledem.
“To nic, Markétko,” povzdechla si babička. “Monika je jen přepracovaná. Těžké období, Lukáš pořád na služebce. Proto je podrážděná.”
Markéta si začala babičku pečlivě prohlížet. Najednou si všímala drobných vrásek, ztuhlých ramen, pohasu v očích Ludmily. Zůstala jí jen tvrdohlavost a únava. Ale přišlo i něco, co předtím neznala strach.
“Podrážděná? Slyšela jsi, co ti řekla? To není přehnaná reakce, to je…”
“Markétko…” přerušila ji Ludmila tiše. “Mě to nedělá žádný problém. No co, trochu přehnala. Je mladá, horká krev. Já už jsem stará, nepotřebuji toho moc.”
“Babi, nezkoušej ze mě dělat hlupačku,” prskla Markéta. “Buď mi řekneš úplně všechno, nebo nasednu do auta a přijedu. Vyber si.”
Ludmila si povzdechla, ramena se jí svěsila a upravila si brýle. V Markétiných očích už nebyla ta obdivovaná silná žena, ale jen ustrašená, utlačovaná stařenka.
“Nechtěla jsem ti s tím přidělávat starosti. Ty máš svoje práce, starosti… Myslela jsem, že se to uklidní…”
A jak Markéta pochopila, trápení s Monikou je mnohem hlubší, než tušila.
Mladí přišli s obřími kufry s plánem, že za půl roku našetří na hypotéku. Babička byla zpočátku ráda byt ožil, rána byla veselá, kuchyně žila. Monika se ze začátku snažila. Pekla bábovky, vařila čaj, dokonce babičku doprovodila do polikliniky.
Ale když Lukáš odjel na služebku, změnilo se to.
“Napřed byla jen podrážděná,” vyprávěla babička. “Myslela jsem, že je to kvůli Lukášovi. Pak si začala brát jídlo pro sebe. Prý že ty stejně nakupuješ moc. Potřebuje to víc, je mladá, možná těhotná, já že už jídlo nepotřebuju alespoň prý zhubnu.”
Ukázalo se, že si Monika vyprosila od babičky půjčku. Ludmila jí dala peníze, které vlastně přišly od Markéty na léky. Monika za ně koupila lednici do svého pokoje a dala na dveře zámek. Všechno dobré, co Markéta babičce přivezla, skončilo zamčené.
Penězi se babičce nikdo neobtěžoval vrátit. Monika navíc začala hledat babičce skrýše a brala jí i drobné úspory.
“Televizi si odnesla. Prý že mě z toho bolí oči,” babička šeptla a setřela si slzy. “Internet taky často vypíná. Mně přitom volají, čtu zprávy, sleduju recepty… Připadám si někdy jako ve vězení.”
“A Lukášovi jsi nic neřekla?” vyzvídala Markéta.
Babička zavrtěla hlavou.
“Prý když něco povím, všem nakecá, že kvůli mně potratila, že jsem jí sežrala nervy. Ani nevím, jestli byla těhotná. Ale říká, že ji všichni politují a mě budou nenávidět.”
Markéta byla v šoku. Měla chuť řvát na Moniku, na bratra. Místo toho řekla:
“Babi, nikdo na tebe nemá právo takhle mluvit a zacházet s tebou. Nikdo. Natož vlastní!”
Babička se rozbrečela. Markéta ji utěšovala a v hlavě jí už běžel jiný plán. Přestane mlčet.
O půl hodiny později už jeli s manželem Jiřím do babiččina bytu v pražském paneláku. Markéta mu po cestě vše detailně pověděla. Nechtěl tomu věřit, ale nebyl důvod ji zpochybňovat.
Babička otevřela hned. Nejistě těkala prsty po šátku, nechtěla se jim podívat do očí.
“Co tu děláte bez ohlášení? Ani čaj jsem nestihla…”
“Nepřijeli jsme na čaj, babi,” klidně řekla Markéta. “Přišli jsme pro spravedlnost. Kde je Monika?”
“Odešla. Co já vím kde… No, pojďte dál, když už jste tu.”
Ludmila Černá ustoupila a pustila je dovnitř. Markéta šla hned do kuchyně. Lednice skoro prázdná: prošlé mléko, pár vajec, sklenice s plesnivou okurkou. V mrazáku jen námraza.
Markéta pohlédla na Jiřího, kývl. Jednali rychle. Moničin pokoj byl zamčený zámek levný, obyčejný. Jiří ho za minutu vylomil šroubovákem.
A opravdu, Monika měla vlastní lednici. Uvnitř jogurty, co Markéta babičce přivezla před pár dny, sýr, domácí klobása, čerstvé okurky…
Markéta dusila vztek. S manželem se schovali do babiččina pokoje do “zálohy”.
Monika dorazila asi za půl hodiny.
“Kdo mi šahal na dveře?!” zaječela.
A z pokoje vystoupila Markéta.
“Já.”
Monika zůstala trčet u dveří, oči kmitaly. Po vteřině znovu spustila:
“Kdo jsi, že mi lezeš do pokoje?!”
Markéta si ji přeměřila pohledem.
“Jsem vnučka majitelky tohohle bytu. Kdo jsi ty? Máš deset minut na sbalení, nebo ti věci vyházím z okna. Rozumíš?”
“Řeknu všechno Lukášovi!”
“Říkej, komu chceš! Lukáš tu není. Jestli bude potřeba, taky tě vypakuju osobně.”
Monika odfrkla, ale zmizela v pokoji a začala házet věci do tašky. Cestou Markétu častovala urážkami, ale ta jen stála a dívala se.
Babička stála v předsíni a utírala si slzy.
“Markétko, to nemuselo být takhle… uslyší to sousedi…”
Pak Markéta přišla k babičce a objala ji.
“Tohle není žádný skandál, babi. To jen vyklízíme odpad.”
Zůstali přes noc u babičky, druhý den jí naplnili lednici jídlem a lékárničku léky. Když Markéta s Jiřím odcházeli, babička plakala. Doufala, že tentokrát ne z úzkosti a samoty. Markéta jí striktně zakázala Moniku pouštět zpět, ani kdyby prosila.
Ten samý den volal rozzuřený Lukáš. Málem telefon explodoval.
“Ses zbláznila, Markéto? Monika kvůli tobě brečí! Kam teď má jít? Myslíš, že když máš peníze, můžeš si dělat co chceš?”
Markéta položila mobil. Večer nahrála vzkaz:
“Měl by ses nejdřív dovědět pravdu. Tvoje ‘andulka’ babičku týrala, nechávala ji hladem. A připomínám babička ti kdysi dala všechno. Tvoje ex sem nesmí, jinak si to vyřídíme.”
Lukáš už neodpověděl. Asi neměl co říct.
Monika se přesunula k nějaké kamarádce. Na sociálních sítích postovala statusy o “toxické rodině” a “falešných lidech”. Lukáš jí to lajkoval. Polina už o nich nikdy neslyšela.
V bytě Ludmily Černé zavládl klid. Po pár týdnech se babička nechala přemluvit, aby jí Markéta ukázala, jak se na mobilu pouští seriály. Začaly s “Mistrem a Markétou”, pak pokračovaly komedií. Občas koukaly spolu.
“To jsem se dlouho tak nenasmála,” usmála se babička jednoho dne. “Až mě bolí tváře!”
Markéta se jen tiše usmívala. Konečně měla zase klid v duši. Kdyžsi ji babička chránila teď zas ona chrání ji.
