Nic, maminko! Máš svůj dům? Tak tam bydli. Sem nechoď, pokud tě nepozveme – ať máme o víkendu na chalupě klid! Moje maminka žije v malebné vesnici u řeky, kde za její zahradou začíná les a v sezóně se tu sbírají úžasné lesní plody a houby. Od dětství jsem tu běhala s košíkem po palouku a těšila se z přírody. Vdala jsem se za spolužáka, jehož rodiče bydlí kousek od maminky, ale na druhé straně ulice, kde nemají přístup k lesu ani k řece. Proto, když přijedeme z města, bydlíme u maminky. Jenže ta se poslední dobou hodně změnila – snad kvůli věku, možná žárlivosti. Dříve klidné prázdniny se začaly měnit v hádky. Když jsme párkrát byli u tchánů, dokázala se pohádat i tam, tentokrát se svým nápadníkem, a kvůli zbytečnostem. Tchyně se urazila tak, že křičela na celou ulici. Všichni z okolí slyšeli jejich „vyřizování účtů“. Po měsíci, kdy se vše uklidnilo, jsme s manželem dostali skvělý nápad: postavit si vlastní dům, kde nás nikdo nebude rušit a budeme mít opravdový domov. Vyřešit pozemek trvalo dlouho, ale nakonec se povedlo. Tcháni nám nadšeně pomáhali se stavbou. Tchán byl na stavbě pořád. Jediná, kdo dělala problémy, byla mamka. Chodila, radila, kritizovala hotovou práci – prostě nám nedala pokoj ani tady. A tak jsme ten dům postavili. Byl to očistec. Rok nato byl dům hotový; těšili jsme se na klid, ale ten nenastal! Maminka odmítala přestat chodit na návštěvu, vyčítala nám sobeckost a tvrdila, že už nebude pomáhat. Neuvědomovala si, že manžel jí vždycky pomáhal na zahradě, sekal trávu, spravoval střechu… Jednou mi řekla: – Proč sem chodíš? Zůstaň si ve městě, když už tady stejně jen ukazuješ, co máš. To byla poslední kapka pro mého manžela. Přistoupil klidně k tchyni, ale bylo v tom klidu něco, co ji donutilo ustoupit ke dveřím: – Co děláš, zetě? – Nic, maminko! Máš svůj dům? Bydli tam. Sem nechoď, pokud tě nepozveme. Dej nám aspoň někdy volný víkend. Kdyby bylo potřeba pomoct, zavolej. Když bude hořet, přiběhneme! – Jak to myslíš? Jaký požár? Na to máma skoro utekla ze dveří. Snažila jsem se potlačit smích, když jsem ji pozorovala, jak obhlíží okolí a rychle míří k brance. Manžel pak s úlevou řekl: – No jo, možná jsem to s tím požárem přehnal. – Ne, bylo to přesně ono. A tak jsme se spolu smáli nad výrazem mojí mamky. Od té doby byl v našem novém domově klid. Mamka k nám nechodí, pomoc manžela přijímá, ale komunikuje už jen stručně „ano/ne“. Požár si asi pořád pamatuje.

Ale nic, maminko! Máš svůj dům, tak tam bydli. Sem nechoď, jedině když tě pozveme.

Moje maminka bydlí v malebné vesnici kousek od Berounky. Za domem máme úzký pás lesa, kde se vždy na jaře a v létě sbírají maliny, borůvky a houby. Od malička běhám po loukách s košíkem, baví mě být v přírodě. Vdala jsem se za spolužáka z gymnázia, jeho rodiče bydlí taky ve vesnici, jen na druhé straně náměstí. Jejich pozemek ale k lesu nebo řece vůbec nesahá. Proto když přijedeme z Prahy, vždycky se ubytujeme u mé maminky.

Maminka se poslední dobou dost změnila možná je to věkem, možná žárlí na mého muže. Naše společné pobyty doma teď často končí hádkou. Poslední měsíce už skoro neumíme vyřešit věci v klidu. Když jsme se párkrát ubytovali u tchánů, máma dokázala vyvolat spor i s nimi kvůli úplným maličkostem. Tchyně se urazila natolik, že začala křičet před celou ulicí. Skoro každý slyšel, jak si vyměnují staré křivdy.

Měsíc na to, když se všechno uklidnilo, napadlo nás s mužem jediné rozumné řešení postavit si vlastní domek. Mít své místo, kde nás nikdo nebude rušit, kde se budeme cítit doma.

Shánění pozemku trvalo dlouho, ale nakonec se povedlo. Tchán a tchyně byli v nadšení, že nám můžou pomáhat se stavbou. Tchán byl na stavbě denně, pilný jak včela.

Jediný problém byla máma. Neustále chodila, radila, kritizovala hotové věci, jednoduše nám ani tady nedala pokoj. Stavba domu byla nakonec dost náročná.

Rok uplynul, dům stojí, my doufáme, že se nadechneme ale stále ne! Maminka o to víc chodí na návštěvy, vyčítá nám, že jsme sobci a že už k ní nechodíme pomáhat. Přitom manžel jí vždycky seká trávu, opravuje plot i střechu.

Jednou máma prohlásí:
Proč sem vůbec jezdíš? Sedíš si v Praze a když přijedeš, akorát nám ukazuješ, co máš.

To byla pro mého muže poslední kapka. Klidně přišel k mámě, a jeho tichý tón ji donutil couvnout ke dveřím:
Copak budeš, zetáku?
Ale nic, maminko! Máš svůj dům? Bydli tam. Sem choď pouze, jestli tě pozveme. Dej nám taky někdy o víkendu trochu klidu. Když potřebuješ něco opravit, zavolej nebo napiš, a když by tu byl vážně oheň, přiběhneme!
Prosím tě, jaký oheň!

Na ta slova máma téměř vyběhla ze dveří. Sotva jsem zadržovala smích, když jsem viděla, jak zmateně hledí kolem, a pak rychle mizí u branky. Manžel pokrčí rameny:
Možná jsem to s tím ohněm přehnal.
Ne, myslím, že to sedělo.

Pak jsme se spolu rozesmáli, když jsme si připomněli výraz mé mámy. Od té doby je u nás ticho. Maminka už nechodí, manžel jí občas pomůže, ale komunikace je stručná jen ano/ne. Asi si furt pamatuje ten oheň.