NEVĚSTA
Veronika zahlédla, jak její snoubenec s tváří zkřivenou vztekem uhodil Marušku, která mu omylem šlápla špinavou packou na jeho bílé tenisky. Kulka, jejich další psí přítelkyně, se snažila malé jezevčici zastat, ale místo toho inkasovala pořádnou ránu těžkým koženým vodítkem přes čumák. V té chvíli Veronika konečně pochopila, proč její kočky a psi tak nemají Matěje rádi.
Veronika seděla zamyšleně u okna. Venku už padal zimní večer, v oknech domů se rozsvítila světla, ale jí bylo jedno, jestli je světlo nebo tma. Měla opravdu hodně o čem přemýšlet.
Zdálo se, že má všechno slušný byt v Brně, dobrou práci, žije lépe než většina lidí. Jen v osobním životě se jí opakovaně nedaří. Hodiny tikají, všechny její spolužačky už se dávno vdaly a mají děti, jen ona zůstává sama.
Musí se vážně smířit s tím, že zůstane starou pannou, i když je sebevědomá a není vůbec ošklivá? V čem je horší než ostatní, přemýšlela, zatímco se k ní tiskli její chlupatí kamarádi, kteří ji věrně utěšovali.
Veroničini rodiče zemřeli mladí, jeden po druhém, a ona pak vyrůstala u babičky v Šumperku a už tehdy se rozhodla být zdravotnicí. Po gymnáziu se hlásila na lékařskou fakultu, ale nedostala se. Nastoupila proto na zdravotnickou školu, vystudovala obor zdravotní sestry a teď slouží na záchrance.
Její milovaná babička už několik let bydlí sama v domku v Řečkovicích, aby si vnučka mohla zařídit život po svém. Jenže tomu štěstí stále jaksi chybělo.
Jako malá snila Veronika o psovi nebo kočce, ale maminka měla silnou alergii na srst. Zjistili to ve chvíli, kdy Veronika s rozzářenýma očima přinesla domů toulavé kotě. Ještě ten den dostala matka astmatický záchvat. Medovníka, jak koťátko pojmenovala, museli přestěhovat k babičce.
Po rodičích jí u babičky přibyl další kocourek Mourek, nalezený u popelnic. Po pejskoj Veronika dlouho toužila, ale babička se odpovědnosti obávala.
Dnes má místo životního partnera pět věrných a vděčných kamarádů, bez nichž by byl život daleko smutnější. Kříženka Kulka byla nalezená jako promrzlé štěně v zimě před supermarketem Albert. Chudák štěně se snažilo dostat dovnitř za teplem, ale vrátní ji odháněli. Veronika ji jednoduše schovala v kabelce a odvezla domů.
Byla to chytrá, energická fenka, která lítala po bytě jako blesk, proto dostala jméno Kulka. Rychle si padla do oka s Mourkem.
Další posilou do domácnosti byla krátce poté jezevčice Maruška. Její bývalí majitelé ze sousedství se stěhovali do nového bytu a rozhodli se, že pes už k nim nepatří prý by jim zničil parkety. V mrazivém prosinci ji nechali u domu a odjeli.
Maruška, chytrá a křivonohá, se snažila celý týden vetřít aspoň do vchodu, plakala a čekala. Veronika se o její neštěstí dozvěděla od místních pejskařů. Vzala ji domů a dlouho léčila její zánět uší. Maruška byla dokonalá domácí psí dáma, klidná, rozvážná, pořádná jako moudrá babička.
Marušce se často vracel zánět uší, takže v zimě dostávala na procházky teplou šálu. Nebránila se, k věci ji přijala s důstojností, i když v tom vypadala komicky, jak cupitala mezi vločkami jako malá panovačná stařenka.
Další byla kočka Vilemínka, která přišla sama. Jednoho mrazivého rána spěchala Veronika na směnu, ale přímo k nohám se jí přikutálel živý kus sněhu kost a kůže, hladová a promrzlá kočka. Nechala ji zahřát u radiátoru ve vchodě, dala jí krajíce chleba se sýrem a uzeninou, a na dveře přilepila lístek: Prosím, kočku nevyhazujte! Po směně ji odnesu, všechno uklidím. Veronika byt 15.
Doma jí dala jméno Vilemínka. Kočce, která si rychle zvykla, jako by to jméno bylo přesně pro ni. Vilemínka byla velká, sebevědomá kočka, která překvapivě zachovala dobré mravy navzdory životu na ulici a okamžitě převzala velení nad domácnosti. Přísně dbala na pořádek a čistotu. I v noci vždy několikrát obešla své území a všechny zkontrolovala.
Posledním do party byl malý tichý kocourek Štěpánek, nalezený v parku, kterého téměř rozklovali dva havrani. I jako dospělák zůstal skromný a nenápadný a nikdy s nikým neměl konflikt. Všech pět sirotků žilo pohromadě v překvapivé pohodě a snažilo se Veroniku nezarmucovat.
Veronika pro ně byla ochotná udělat vše, i když věděla, že ne každý nápadník zrovna uvítá takovou zvířecí domácnost. Sama babička ji na to upozorňovala:
Veruško, vždyť to je celá menážérie dvě fenky a tři kočky. I když máš krásný byt, málokterému muži se to bude zamlouvat. Dneska mladí dávají přednost klidu a málokdo je blázen do zvířat jako ty.
Tak to nebude ten pravý pro mě a já o něj nestojím, babi, odpovídala klidně Veronika.
A tak to taky dopadlo. Prvního přítele si našla, když přišla na záchranku, a půl roku chodila s Alešem, který však měl ke zvířatům vyloženě odpor. Po rozchodu jí srdce nelámalo.
Pak se objevil Matěj, pohledný sportovní typ z Olomouce, krajský mistr v plavání. Uměl všude zazářit, dvorně se choval a občas pomáhal venčit Kulku a Marušku. Chystali se na svatbu.
Časem se ale zvířata začala Matějovi vyhýbat. Kulka na něj vrčela, Maruška zalezla za Veroniku a štěkala, kočky mizely přes celý byt, Vilemínka syčela a ani se ho nedotkla.
Jednou, když Veronika připravovala večeři, vyšla na balkon a uviděla, jak Matěj s pokřiveným obličejem vzteky uhodil Marušku, co mu šlápne na botu. Kulka se na něj chtěla vrhnout, ale zmohla se jen na bolestivý úder vodítkem přes čumák.
Veronika přiběhla dolů, vytrhla Matějovi vodítka z rukou a s klidem ho pořádně švihla po rukou.
Veruško, copak blázníš? To bolí!
Teď jí došlo, proč Mazlíčci Matěje nikdy neměli rádi.
Tebe to bolí? A moje zvířata ne?! Jak se opovažuješ na ně vztáhnout ruku! Co kdybych začala vadit i já, taky bys mě uhodil?
Jen jsem chtěl, aby mi neničili boty.
Vypadni, a už se nikdy nevracej!
Dobře, tak si žij v tom zvířecím cirkusu, zasyčel, hezky sis tady ty darmožrouty nastěhovala!
Veronice dlouho zněla Matějova krutá slova v hlavě. Rok vztahu, a ona si ani nevšimla, co je ve skutečnosti zač. Trápila se, už pomalu smířená s tím, že zůstane sama, když se jí osud konečně usmál zamilovala se, jak ještě nikdy v životě.
Potkali se náhodou. Alexander Jakubovic, mladý lékař-traumatolog, měl službu, když k nim přivezli pacienta po nehodě. Zvedl hlavu od papírů a jejich pohledy se střetly. Pro Veroniku to byl zásah bleskem. Dosud nevěřila na lásku na první pohled až dosud.
Alexander si zjistil Veroničino číslo, a druhý večer jí zavolal. Začali se vídat.
Podle jeho chování poznala, že je to člověk, kterému na ní opravdu záleží byl klidný, vysoký, málomluvný, ale upřímný. Měla radost, ale i strach, aby to nedopadlo špatně. Rozhodla se, že své čtyřnožce před Alexandrem tajit bude, dokud se nevezmou. Pak co bude, bude.
Uplynulo půl roku. Alexander ji seznámil se svou sestrou Světlanou a jejím mužem. Podnikli výlet autem do Beskyd za jeho rodiči. Veronika jej vzala za babičkou.
Několikrát už byla u něj v jeho útulném podnájmu, on ale u ní doma ještě nebyl, což už vzbuzovalo podezření. Výmluvy typu návštěva příbuzných, chřipka už nestačily. Musela si vybrat: říct pravdu, nebo dál lhát.
Rozhodla se. Všechny své miláčky dočasně odstěhovala s věcmi k babičce. Kulka i Maruška už tam byly zvyklé, kočky babičku milovaly, Medovník si s Mourkem rozuměli, neměla obavy. Babička byla proti:
Verunko, to není správné. Alexander je čestný člověk, a ty začínáš vztah lží.
Babi, já bez něj nemůžu být… A bez nich taky ne. Co když mě kvůli nim opustí? Nemám na výběr.
Dobře, ale budeš za nimi chodit každý den, když nemáš službu. Nedopadne to dobře, vzpomeň si na má slova.
Denně Veronika chodila za svými chlupatci, zatímco Alexander nic netušil a konečně jí požádal o ruku s krásným ametystovým prstýnkem ve tvaru srdce.
Jenom nemám žádné velké věno, raději to říkám rovnou, smála se šťastně.
Podali žádost na matriku, svatba se blížila, starostí až nad hlavu. Po jedné směně měla Veronika s babičkou domluveno, že večer přijde, ale nejdřív musela s Alexandrem koupit svatební šaty, vyřídit restauraci a prstýnky.
Unavení dorazili k Veronice domů až odpoledne. Ještě je čekalo rozdělit hosty a sepsat menu na hostinu. Rychle se občerstvili, pili čaj s koláčky a počítali příbuzné.
Spěchali, protože Alexandera druhý den čekala dvojitá směna. Alexander chtěl vyhodit do popelnice prázdnou krabici, ale koš už přetékal.
Hned to odnesu.
Když vytáhl pytel, vypadly balíčky od žrádla pro psy a kočky.
Odkud to máš?
Ale, drobnost, to je na vysvětlení na jindy, převedla rychle řeč jinam.
Mezitím u babičky běhaly Kulka s Maruškou po zahradě ve sněhu, když dorazila pošťačka s důchodem. Babička ji zavedla dovnitř, ale v rychlosti zapomněla pořádně zavřít branku i dveře. Kočky Vilemínka, Mourek i Štěpánek toho využily a proklouzly ven, jen Medovník zůstal doma. Psi a kočky se seřadili, a pak celá parta vyrazila ulicí směr město. První běžela Kulka, poslední Vilemínka, pořádně dbající na to, aby nikdo nezůstal.
Lidé v okolí fascinovaně sledovali tohle nevídané procesí, hlavně když psi s kočkami přecházeli přes přechody. Marušce sklouzl z uší šátek, až to kolemjdoucí rozesmálo. Kulka vedla partu neomylně domů.
Alexander mezitím uslyšel škrábání na dveře, štěkání i mňoukání. Když otevřel, zůstával stát s pusou dokořán. Do chodby vpochodovala sebevědomě jezevčice v šátku, v patách jí Kulka, pak kočky, všichni zasněžení.
No teda, co to je za delegaci?
Veronika se v chodbě rozplakala, skryla tvář do dlaní a tiše sedla na botník.
Verunko, to jsou Tvoji? Úplně všichni?
Ano… byli u babičky.
Kulka s Maruškou začaly na Alexandra štěkat, Vilemínka na něj syčela.
A tvrdilas, že žádné věno nemáš, usmál se smutně Alexander.
Vzal bundu, odešel, nastoupil do auta a odjel. Veronika zavolala babičce a uklidnila ji, že se nic nestalo.
Tak je to tedy konec, žádná svatba nebude, říkala si, když objímala své vyplašené miláčky. Už nebylo třeba ani volat a něco vysvětlovat. Měla pocit prázdnoty a styděla se za svoje lhaní.
Uteklo několik hodin, někdo zazvonil. Na prahu stál Alexander, v rukou pytle s granulemi pro psy a kočky. Položil je, usmál se a zase odešel.
Nezavírej, hned jsem zpátky.
Za chvíli se vrátil s jezevčicí v červené kombinéze na vodítku.
Tohle je moje fenka Nika. A tohle je kočka Maruška, bydlela u Světy. Vezmete nás do party?
Uteklo několik let. Veronika Jakubovicová s Alexandrem často vzpomínají na svůj příběh a smějí se. Kdo ví nebýt tehdy toho zvířecího věna, snad by jejich životy dopadly docela jinak a nemuseli by být tolik let šťastní spolu.
