NEVĚSTA
Sedím sám u okna a v hlavě mi běží ten zvláštní večer, kdy jsem poprvé opravdu pochopil, proč moje chlupatá domácí banda nikdy neměla v oblibě Radka.
Všechno to začalo tím, že má snoubenka, Magda, viděla, jak Radek s tváří překroucenou vztekem udeřil po Dáše, když mu náhodou šlápla blátivou packou na nově vyprané tenisky. Barča, naše nalezená voříška, se jí chtěla zastat, ale schytala těžkým koženým vodítkem přes čumák. V tu chvíli mi došlo, proč moje kočky i psi Radka tak moc nemusí.
Byl to zimní večer; světla paneláků v Praze byla už dávno rozsvícená, ale mně na tom nezáleželo, nerozeznával jsem, jestli je venku světlo nebo tma. Měl jsem toho hodně na přemýšlení.
Když se na sebe podívám očima druhých mám byt na Žižkově, práce u záchranky v Motole je docela dobrá, žiju v podstatě slušně, a přesto pořád zůstávám sám. Kamarádi ze školy už dávno mají rodiny a děti, jen u mě pořád nic. Čas běží, rodiče odešli moc brzy, vyrůstal jsem u babičky v Jižních Čechách s předsevzetím, že se stanu doktorem. Nevzal mě na medicínu, tak jsem vystudoval zdravotnickou školu a od té doby makám na pohotovosti i na směny.
Babička, která mě miluje nade vše, se odstěhovala do domku u Písku, abych měl klid a mohl si založit rodinu, ale pořád to nějak nejde.
Když jsem byl kluk, snil jsem, že budu mít kočku a psa, ale máma měla těžkou alergii. Přišlo se na to, když jsem nadšeně přinesl domů kotě, a máma skončila večer v nemocnici s astmatickým záchvatem. Barvíčka, jak jsme kotěti říkali, šla hned k babičce.
Po smrti rodičů jsem u popelnic našel dalšího kočičáka, vděčný Mourek s námi zůstal. Psa jsem si přál pořád, ale babička zodpovědnost za psa nechtěla.
Nakonec mám teď doma pět chlupatých členů rodiny tři kočky a dvě feny, které mi dávají smysl žít. Barča, voříšek, byla zmrzlá a vyhladovělá, našel jsem ji před supermarketem na sídlišti. Pokusila se dostat dovnitř, ochranka ji vyhodila. Rychle jsem ji zabalil do šály a donesl domů.
Byla to bystrá a temperamentní fena, podle rychlosti, jakou po bytě lítala, jsme jí dali jméno Barča. S Mourkem se ihned skamarádila.
To jsme ale ještě neměli vystaráno. Krátce po Barče se v průjezdu objevila jezevčice Dáša. Její bývalí majitelé se stěhovali do menšího bytu a rozhodli, že tam pro ni místo není prý by jim poškodila nový nábytek. Nechali ji venku uprostřed lednové Prahy. Týden tam pobíhala, plakala a snažila se dostat do tepla, až mi o ní řekla jedna paní z parku. Vzal jsem ji k sobě a léčil jí nastydlé uši.
Dáša je dokonalá domácí psí dáma, rozvážná a pečlivá. V zimě jsem jí na vycházky navlékal babiččin pletený šátek přes uši, žádné protesty, naopak, vypadala v něm jako důstojná babička.
Třetí přírůstek byla Micina Vondrášková. Jedno ráno, když jsem spěchal na směnu, obmotala se mi kolem nohou zmrzlá a hladová šedobílá koule. Okamžitě jsem ji vzal do vchodu, nakrmil zbytky šunky, a na nástěnku na chodbě napsal: Prosím, nevyhazujte tu kočku! Jsem v práci, večer si ji vyzvednu. Jan z bytu 12.
Doma jsem ji pojmenoval Micina Vondrášková, podle babiččina druhého jména, a překvapivě na něj hned slyšela. Brzy zdomácněla a stala se šéfkou všech čtyřnohých obyvatel bytu. Zavedla pořádek, dokonce v noci kontrolovala, jestli je všechno, jak má být.
Posledním z kočičí partičky je Benek našel jsem ho jako drobné kotě v parku, právě ho pronásledovaly vrány. I když už dospěl, zůstal tichý a nenápadný. Benek nikdy nevyvolává konflikty, všechno přijímá, jak je.
Miluju svou zvířecí tlupu, i když vím, že málokterý vážně míněný partner snese tolik chlupů a pestré smečky doma. Babička mi už několikrát řekla:
Jendo, to je moc dvě feny a tři kočky, kdo s tebou vydrží? Chlapi dneska zvířata rádi nemají, a ty jich máš půl ZOO.
Kdo to nechápe, ten ke mně domů nepatří, říkám jí vždycky.
Měla pravdu. Moje první vážná známost, Tomáš, to vzdal po půl roce nesnášel zvířata v bytě. Po rozchodu mi nebylo smutno.
Pak přišel Radek pohledný, sympatický, bývalý plavecký mistr z Brna. Byl šaramantní, dobře se prezentoval, dokonce občas vyvenčil Barču i Dášu. Pozvolna jsme plánovali svatbu. Jenže časem se mi zvířata začala Radkovi vyhýbat. Barča na něj vrčela, Dáša se schovávala za mě a kocouří trio drželo odstup, zvlášť Micina na něj syčela.
Jednoho večera jsem při vaření vyšel na balkon a zahlédl Radka v podstatě přistihnutého zlý výraz, kopnul Dášu, když mu nechtěně umazala boty. Barča za to schytala ránu vodítkem. Vyběhl jsem ven, vzal mu obě vodítka a zlostně jej nimi plácnul přes ruce.
Jene, co to děláš? Bolí to! rozčiloval se.
A zvířata bolet nemá? Taky jim ubližuješ. To bych mohla i já tě začít bít!
Ale no tak, jen jsem ji chtěl poučit, ať nešlape ostatním po nohou.
Vypadni a už se nikdy nevracej.
Fajn, stejně se mi nechce žít v takovém chlívu, zasmál se výsměšně, stačilo.
Tohle mě ranilo víc, než jsem čekal. Rok jsem si myslel, že je Radek ten pravý a přitom jsem ho pořádně neznal. Tak dobře jsem ukryl své city, a přesto to nestačilo.
Uběhl další rok, kdy jsem už skoro rezignoval na to, že najdu někoho, kdo by mě měl rád i s tím mým zvěřincem. A pak jsem jednou v noci na pohotovosti poznal doktora MUDr. Ondřeje Tichého, ortopeda, s kterým jsme přijímali po úrazu jednu bouračku. Když ke mně zvedl oči, měl jsem pocit, že mě proběhl proud, co se nedá popsat.
Ondřej si přes známé zjistil moje číslo, druhý den mi zavolal a začali jsme chodit na procházky. Poznal jsem, že o mě stojí vážně, ten jeho klid a rozvaha mě odzbrojily. Ale bál jsem se, aby to zase nedopadlo jako minule. Proto jsem se rozhodl, že své čtyřnohé kámoše před ním zatajim. Až se vezmeme, bude to venku.
Půl roku jsme spolu randili, poznal jeho sestru Hanku se švagrem, zajeli jsme za jeho rodiči do Jičína, on přijel k nám do Písku za babičkou. U mě doma ale nikdy nebyl, pořád jsem něco vymýšlel nemocní příbuzní, rýma, prostě výmluvy.
Jednoho dne mi došla trpělivost a přestěhoval jsem celou svou zvěř do Písku k babičce. Chodil jsem tam každý den. Babička to nesla špatně:
Jene, takhle se věci neřeší. Ondřej je férový, ty ale začínáš vztah lží.
Babi, já ho potřebuju. Co kdyby tenhle zvěřinec neměl rád? Ale taky nemůžu bez zvířat žít.
No dobře, ale každý den za nimi dojížděj.
Konalo se zasnoubení a my připravovali svatbu; běhali jsme od kadeřníka, do restaurace, k šatům i ke zlatníkovi na prstýnky. Po poslední náročné směně jsme s Ondřejem padli doma do křesel, napůl mrtví únavou. Ondřej vyhazoval odpadky, když z pytle vypadly sáčky od kočičích granulí.
To je co? ptal se.
To nic, jen jsem hlídal kamarádovi kočku
Přetočil téma, ale začal být podezřívavý.
V tu chvíli babička v Písku vypustila Barču s Dáškou na dvůr. Náhodou šla kolem pošťačka, zabouchla za sebou vrátka, ale ne pořádně. Smečka koček Micina, Mourek, Benek si otevřela a všichni vyrazili do zimní krajiny. Barča měla paměť na trasy a celou partu vedla směr Praha až ke mně domů.
Lidé na přechodech se za touhle legrační tlupou otáčeli. Dáše sněhový šátek sjel na ucho a to vypadalo, že v Praze právě vyšel do ulic celý kočičí a psí karneval.
Ondřej v obýváku slyšel škrábání a štěkání u dveří. Otevřel kolona pobavených tvorů vletěla do předsíně: vepředu Dáša v šátku, za ní Barča, pak tři zasněžení kocouři.
A hele, kdo to sem přišel? udivil se. Hned mi bylo jasné, co se stalo. Sedl jsem si zahryznutý studem na botník a mlčky si otíral oči.
Jene, to jsou všichni tvoji?
Jo, byli u babičky.
Barča, Dáša i Micina zkritizovaly Ondřeje za to, že mi způsobil slzy.
A ty jsi říkal, že žádné věno nemáš, smál se nakonec Ondřej.
Sebral bundu a beze slova odešel. Myslel jsem, že je konec. Dojem z toho všeho byl strašný.
Po pár hodinách někdo zazvonil. Otevřu a za dveřmi stojí Ondřej s plnými taškami kapsiček pro psy i kočky.
Nezavírej, ještě se vrátím.
Za chvíli přivedl na vodítku suku Niku v červeném overalovém oblečku.
Tohle je moje fena. Nika. A tady Micinu, naši kočku měla ji na hlídání ségra. Vezmeš je do svého týmu?
Po letech se já, Jan Novák, a MUDr. Ondřej Tichý spolu s bábovkami zvířat často smějeme téhle vzpomínce. Kdo ví kdyby nebylo tohohle věna, možná bychom spolu nebyli až doteď. Osud někdy prověřuje naše srdce drobným chlupatým testem. A tuhle životní lekci už nikdy nezapomenu.
