Každý muž má své malé tajemství. Někdo schovává koruny do ponožky. Někdo tvrdí, že jde na ryby, a jen se potlouká s kamarády. Můj manžel, Tomáš Havel, si ale pokaždé pokládal mobil obrazovkou dolů.
Vždy a všude. Na kuchyňský stůl obrazovkou dolů, na noční stolek před spaním, v restauraci, na chalupě u rodičů… vždy jen obrazovkou dolů.
Zpočátku jsem si toho, jako asi všechny ženy, ani moc nevšímala. Jen jsem zaregistrovala ten zvyk. Později mi začal vrtat hlavou. A pak jsem raději přestala přemýšlet, protože některé myšlenky prostě pálí. To je taková ta ženská obrana nevšímat si signálů až do momentu, kdy už je opravdu nelze přehlédnout.
Jinak jsme vedli úplně normální české manželství. Nic zvláštního, ale také žádné scény. Oba jsme pracovali, o víkendu nákup v Tescu, večery u televizních seriálů, někdy návštěva. Návštěvy to byl hlavně Honza s Luckou. Honza je Tomášův nejlepší kamarád už od vysoké. A Lucka je jeho manželka, veselá, energická, sebevědomá až na půdu, až mě z toho často bolela hlava, i když jsem to nedávala znát.
Všechno bylo v pořádku. Kdyby nebylo toho mobilního telefonu.
Viděla jsem ho takhle položený prakticky pořád. A vždycky jsem si říkala: Tak ať. Dospělý člověk, jeho věc. Třeba je to jen zvyk.
Jednou jsem ale, když jsem večeřeli, potřebovala podat sůl. Zavadila jsem o jeho mobil a ten se převrhl obrazovkou nahoru.
Tomáš zareagoval dřív, než jsem se stačila podívat. Rukou ho rychle přikryl.
Promiň, řekla jsem.
To nic, usmál se Tomáš.
A dělali jsme oba, že se vůbec nic nestalo. Právě takhle to bývá, když se něco skutečně děje.
Jsem chytrá ženská. A právě to mi z větší části způsobilo problém.
Chytrá žena totiž nedělá scény kvůli telefonu. Chytrá žena sleduje, zapisuje v hlavě sloupeček faktů, sloupeček domnělých vysvětlení. A dokud jsou vysvětlení aspoň trochu smysluplná, mlčí.
Mlčela jsem několik měsíců. Ta tabulka v mé hlavě bobtnala.
Fakt první: Tomáš se začal zdržovat v práci. Dřív maximálně do osmi, ale teď dorážel i v devět, někdy v půl desáté, jednou dokonce až v jedenáct večer. Údajné důvody: uzávěrka čtvrtletí, převzetí nového klienta z Brna.
Fakt druhý: byl pořád jaksi duchem nepřítomný. Zíral na televizní zprávy, ale nebyl vůbec přítomen. Odpovídal mi se zpožděním, jako kdyby špatný internet.
Fakt třetí: začal být napjatý, když mu volal Honza.
A právě to mě zaujalo nejvíc. Honza byl jeho dlouholetý kamarád, vždycky se jeho hovorům těšil, někdy spolu klábosili v kuchyni i půl hodiny. Teď, když se na displeji objevilo Honzovo jméno, pod očima se mu trochu změnil výraz. Nenápadně, ale všímala jsem si toho.
Jednou jsem se přímo zeptala:
Nemáte s Honzou nějaké problémy?
Ne. Proč?
Jen zdá se mi, že na jeho hovory reaguješ nějak zvláštně.
Jen se ti to zdá, odpověděl a vzal opět do ruky mobil.
Jednou mi zavolala Lucka, Honzova žena. Jen tak, pro pokec. Čas od času jsme si volaly bez manželů kafíčko, řeči. Lucka byla razantní, hlučná, smála se, až se za břicho popadala, a v čekárně u lékaře by byla schopná bavit deset lidí kolem.
Jak se máte? smála se do telefonu.
Všechno v pořádku. Tomáš je zase dlouho v práci.
Znáš to, práce…, odpověděla Lucka až příliš lehce.
Další pátek jsme se jako obvykle všichni sešli u nás. Honza s Luckou přinesli víno a štrůdl, Tomáš připravoval maso v kuchyni a tvářil se naprosto v pohodě. Já prostírala a zároveň pozorovala.
Mezi Tomášem a Luckou bylo něco zvláštního.
Dřív společně vtipkovali, hašteřili se u stolu, najednou se vyhýbali byť jen obyčejným poznámkám jeden směrem ke druhému.
Honza pil víno a vyprávěl o práci. Hlas klidný, oči unavené. Dívala jsem se na něj a přemýšlela: asi ví. Anebo něco tuší. Anebo dělá, že nevidí. Anebo si to jen domýšlím já.
Jsi nějak zamlklá, všiml si Tomáš, když návštěva odešla.
Jsem unavená.
Běž si lehnout dřív.
Jo, půjdu, odvětila jsem.
Lehla jsem si. Civěla do stropu, za zdí tichounce běžela televize, Tomáš ještě zůstal v obýváku. Jeho telefon ležel na nočním stolku na jeho straně postele.
Obrazovkou dolů.
Otočila jsem se ke zdi.
Pořád jsem ještě dávala vysvětlením šanci.
V sobotu ráno Tomáš odjel na technickou kontrolu auta, nebo to mi aspoň tvrdil. Na tři hodiny.
Udělala jsem si kávu, chvíli listovala novinami, a pak se pustila do úklidu. Vysávat, stírat prach, přeskládat pár věcí na policích. Když jsem došla do obýváku, spatřila jsem jeho telefon.
Ležel na polštáři. Obrazovkou NAHORU.
Zapomněl ho!
Za tři roky ani jedinkrát nezapomněl mobil doma. Klíče, peněženku, jednou přišel domů v listopadu jen v saku bundu nechal v práci. Ale mobil nikdy.
Zastavila jsem se se smetákem v ruce.
Mobil ležel, svítil. Jen tak.
Položila jsem hadřík. Přišla blíž.
Na displeji bylo upozornění. Jen pár slov. Nikdy jsem mu nečetla zprávy. Ne snad proto, že bych mu tolik věřila, spíš mi to přišlo samozřejmé každý má mít své soukromí. Dobrý princip. Praktický hlavně pro něj.
Textu jsem si nevšímala.
Ale byla tam fotografie kontaktu.
Malý kulatý avatar, jak bývá u kontaktů v Messengeru. Ženský obličej, tmavé vlasy, široký úsměv.
Tu úsměv jsem znala moc dobře. Lucka.
Zůstala jsem stát, dívala se na ten maličký kruh s Luckinou tváří. Vteřinu, dvě, pět. Displej potemněl. Nehla jsem se.
Pak jsem šla do kuchyně. Nalila si sklenici vody.
Lucka. Honzova žena. Kamarádka no, v tom smyslu, v jakém jsou kamarádkami ženy mužových přátel. Lidi, se kterými trávíte páteční večery, znáte jejich alergii na oříšky, datum narození osmnáctý květen. Z hlavy vím Lucky narozeniny. Vždycky jsme jí s Tomášem gratulovali společně.
Loni také.
Vrátila jsem se do obýváku. Telefon znovu probliknul zase přišla zpráva. Displej na krátko rozsvítil oznámení a pak se zase zhasl.
Ani tuhle zprávu jsem nečetla.
Cítila jsem, že pokud ji přečtu, všechno se změní bez návratu. Dokud jsem to neudělala, mohla jsem si pořád namlouvat, že Lucka píše Tomášovi něco úplně nevinného. Třeba něco potřebuje, ptá se na Honzu, nebo gratuluje ke svátku. I když ne, v Messengeru si čísla nikdo neplete, tam je všechno jasné.
Už jsem věděla, že je to jiné.
Sedla jsem si na gauč vedle telefonu. Dlouze na něj hleděla. Ležel tiše, právě jako člověk, který ví příliš, a proto raději mlčí.
V hlavě se mi začaly přeskupovat všechny detaily, které jsem si už dlouho skládala, jen dosud jinak. Pozdní příchody z práce. Nepřítomnost. Napětí při hovorech s Honzou. Společné večery, kde si Lucka s Tomášem skoro nic neřekli a mně to přišlo zvláštní. A ten večer, kdy Lucka příliš pohotově vysvětlovala Tomášovy přesčasy pracovně.
Lucka věděla. Protože byla tou příčinou.
Seděla jsem na divanu a cítila, jak se ve mně něco pomalu, s podivnou pečlivostí přesouvá z místa na místo.
Honza je jeho nejlepší kamarád dvacet let.
Ví o tom Honza? Nebo jen tuší? Anebo, podobně jako já, dělá, že nic?
Náhle bouchly dveře vchodového domu. Kroky po schodech.
Tomáš se vrátil dřív, technická zřejmě trvala kratší dobu. Anebo si najednou vzpomněl na mobil.
Nevstala jsem. Zůstala sedět.
Tomáš vešel, uviděl mě. Pak uviděl svůj telefon. V obličeji se mu mihlo něco, co by nikdo nepostřehl, protože trvalo kratší než vteřinu. Ale já to sledovala už tři měsíce.
Zapomněl jsem ho, řekl stručně, spíš běžně.
Vidím, odpověděla jsem.
Vstala jsem, prošla kolem něj do kuchyně, vzala svou druhou sklenici a vypila ji.
Za zády ticho.
Markéto, oslovil mě Tomáš.
Teď ne, řekla jsem naprosto klidně. Nejsem teď připravená.
To byla pravda. Ještě jsem nebyla připravená se bavit, křičet, ronit slzy, vyslechnout další vysvětlení, která už vysvětlit nic nemůžou. Byla jsem připravená jen na to, co jsem už dávno věděla. A to bylo až dost.
Rozhovor přišel až v neděli večer. Bez křiku, bez tříštění talířků, bez scén, kterých jsem se v duchu tak bála. Prostě jsme si sedli ke stolu. Tomáš začal sám, asi už dál čekat nemohl.
Nevím, jak to vysvětlit, řekl tiše.
Není potřeba. Všechno mi bylo jasné z té fotky, odpověděla jsem.
Mlčel dlouho. Pak se zeptal:
Ty jsi to věděla?
Dlouho jsem tušila. S různými verzemi.
A co teď?
Co teď máš ty, nevím. Já musím přemýšlet o rozvodu.
Lucka se to dozvěděla ještě ten večer zavolala jsem jí sama. Nejkratší hovor v mém životě.
Lucko, vím to. Není co vysvětlovat. Honzovi řekni sama, nebo jak chceš. Ale mně už nevolej.
Bylo ticho. Pak jakési Markéto, a já položila.
Honza se to dozvěděl druhý den. Nevím jak, nechtěla jsem vědět. Tomáš přišel domů, sedl si do křesla, díval se před sebe, pak řekl:
Volal Honza.
Aha, řekla jsem.
To bylo vše. Víc nebylo třeba.
Tři roky manželství. Dvacet let přátelství. Jeden malý avatar s cizí tváří, a dva domovy se rozpadly jako domeček z karet. Bez efektů, tiše.
Během týdne jsem balila věci. Knížky, oblečení, pár kuchyňských věcí, které byly moje už dávno před Tomášem. On seděl ve vedlejším pokoji, občas jsem slyšela, jak si mění polohu v křesle.
Ve dveřích jsem se ještě otočila. Mobil ležel na stole.
Obrazovkou dolů.
Odešla jsem a zavřela za sebou dveře.
