Měla jsem nejlepší kamarádku Jarmilu. Byly jsme přítelkyně celé roky, spojoval nás společný osud a nekonečné rozhovory o životě. Kolikrát mi Jarmila vyprávěla, jak těžko se jí žije. Dvacet let sdílela jeden byt s manželem a svou matkou a právě její matka byla středobodem většiny problémů.
Božena, její matka, byla přesně ten typ ženy, která dokázala využít každého ve svém okolí, aniž by se jí nějak dotýkalo, že je to její vlastní krev. Nic nikdy nebylo podle ní správně a i když jí bylo už pětaosmdesát, stále dokázala dávat všem zabrat svou energií.
Božena pořád tvrdila, že jí dcera něco dluží, že Jarmila je povinna jí splatit život, protože když čekala Jarmilu, její muž ji opustil kvůli jiné. Veškerý vztek a zklamání si vybíjela právě na Jarmile, která se vzhledem podobala svému otci.
Jarmila nikdy nebyla milovanou dcerou. Byla jen služkou v domácnosti, uklízečkou a otrokyní, zatímco o slovech lásky mohla jen snít. Pracovala tvrdě měla dvě zaměstnání. Hned jak se vrátila domů z práce, čekal ji mop, plotna a nekonečné domácí povinnosti. Její matka odmítala cokoli dělat a ještě si ráda postěžovala, pokud Jarmila uvařila něco, co jí nevonělo. Na zlost nejednou Jarmila musela opustit svou práci, jet přes celou Prahu, aby Boženě připravila přesně to jídlo, na které měla chuť.
Jednoho dne měla Jarmila narozeniny. Sešli jsme se všichni v jejich bytě na Žižkově, stůl byl plný pochoutek, Jarmila se snažila, aby byl večer krásný. Ale všimla jsem si její smutné tváře. Přiznala se mi, že před chvílí doma opět došlo ke křiku Božena vyvolala další hádku. Atmosféra byla napjatá a všichni jsme odešli domů dřív, než jsme plánovali.
Druhého rána jsem zjistila, že Jarmila už není mezi námi. Po našem odchodu Božena znovu začala křičet. Jarmilu zradilo srdce. Nikdo nezavolal sanitku, přestože šlo o život. Zemřela v noci, sama, bez pomoci. A tak se stalo, že matka řídila osud své vlastní dcery až do poslední chvíle, aniž by si to uvědomila.
V bytě zůstaly jen Božena a její výčitky smutný odraz toho, jak se jeden život může stát obětí druhého. Ticho, které pak zaplnilo jejich pražský byt, bylo téměř hmatatelné plné nenaplněné lásky a promarněných dní.
