Měla jsem nejlepší kamarádku jménem Libuše. Byly jsme přítelkyně už mnoho let. Často mi svěřovala, jak komplikovaný a těžký má život. Důvodem bylo, že už dvacet let žila se svým manželem a s matkou.
Její matka, Milada, byla přesně ten druh ženy, která ráda využívala lidi kolem sebe, a vůbec jí nevadilo, že to byla její vlastní dcera. Podle ní nikdy nic nebylo v pořádku. Miladě bylo už 85 let, ale i v tomto věku byla překvapivě aktivní.
Milada si stále myslela, že jí dcera něco dluží vlastně celý život. Když byla mladá a čekala dítě, její muž ji opustil a našel si jinou ženu. Všechen svůj hněv pak přenášela na Libuši, která byla podobná svému otci.
Libuše nikdy nebyla milovanou dcerou spíš služkou, pomocnicí, otrokyní, ale ne dítětem, které by objala. Pracovala tvrdě ve dvou zaměstnáních, aby uživila domácnost. Když večer přišla domů, ihned se pustila do úklidu a vaření. Její matka odpočívala a často jí schválně kazila náladu, třeba tím, že odmítala jídlo, které Libuše připravila. Stalo se, že kvůli tomu opustila jednu z prací a ještě druhou stranu Prahy projížděla jen kvůli tomu, aby matce uvařila, co si přeje.
Právě ten den měla Libuše narozeniny. Sešli jsme se u ní doma, připravila krásné pohoštění, ale všimla jsem si, že je velmi smutná. Svěřila se mi, že s matkou měla velkou hádku, a tak se večírek rychle rozpadl a odešli jsme dříve.
Druhý den ráno jsem s hrůzou zjistila, že Libuše už není mezi námi. Po našem odchodu měla její matka další výstup, a Libuši selhalo srdce. Nikdo nezavolal záchrannou službu, a ona zemřela hluboko v noci. Takto dokáže bolest a bezcitnost zničit člověka, i když by v rodině měla být hlavně láska a pochopení.
Poučení, které si z toho beru, je, že bychom měli hledat laskavost a podporu nejen u druhých, ale hlavně v sobě. Jen tak můžeme navzdory nesnázím žít život, který má skutečně hodnotu.
