Nespravedlnost „Mami,“ zopakovala Alena, „proč mi přišlo jen tři sta třicet tisíc? Kde je ten milion? Co je to za částku…“ Bylo slyšet, jak mamka, Věra, fénuje vlasy. Pak fén vypnula a odpověděla: „Ano, je to v pořádku, tři sta třicet.“ Jenže Aleně mělo přijít podstatně víc. „Tři sta třicet? Mami, kde je zbytek těch šesti set sedmdesáti? Čekala jsem prostě milion. To jsou peníze po mém tátovi, měla jsi mi je poslat po prodeji bytu.“ „Ale Alenko, začínáš zas s tou svojí účetní hantýrkou,“ zavrčela mamka, „jednala jsem naprosto čestně.“ „Jak prosím čestně?“ podlaha pod nohama jí zapraskala, jako by se taky rozčilovala, „dala jsem ti plnou moc na prodej mého bytu, který jsem dostala po tátovi. Požádala jsem tě, ať mi pošleš peníze. Kde jsou?“ Alena cítila, že si oddechla příliš brzy. „Já ti je poslala!“ fén začal znovu, „ale zachovala jsem se jako máma. Rozdělila jsem je mezi všechny děti. Po třetinách. Tvoje zákonná třetina je u tebe.“ Ale všechno po právu mělo být její. „Ty jsi rozdělila dědictví po mém tátovi mezi nás tři? Mě a…?“ Měla na mysli své nevlastní bratry, „Mami, to byly mé peníze! Můj otec! Máme různé otce, pokud sis nevšimla.“ „Jaký je v tom rozdíl?“ Mamka dosušila vlasy a začala je upravovat, „peníze jsou všech. A oni jsou tví bratři. Já jsem tvoje máma. Měla bych se dívat, jak ty máš tolik peněz a bráchové nic? To je nespravedlivé! Já to srovnala. Všem stejně.“ Kéž by se vrátila k tomu dni, kdy tu plnou moc podepisovala… „Všem stejně? Rozdělila jsi můj milion na tři části! Kde je zbytek, mami? Ten byt měl ještě o něco vyšší hodnotu.“ „Jo, bylo to trochu přes milion, když odečtu daně a poplatky,“ odbyla ji Věra, „zaokrouhlila jsem to. A něco jsem si nechala za vyřízení. Tys to sama řešit nechtěla.“ „To ses zrovna přetrhla…“ „Nemluv takhle!“ štěkla mamka, „tvůj táta byl tvůj, ale já jsem tvoje máma, a já rozhoduju. Navíc ty jsi nejstarší, už jsi samostatná, nepotřebuješ tolik. Kluci si zakládají rodiny. Ty jsi holka, od tebe se neočekává tolik.“ „A já si rodinu zakládat nemusím? Nebo mám žít z ruky do úst, protože jsem holka?“ ozvala se sarkasticky Alena, „Přepošli těch zbylých šest set sedmdesát tisíc, mami. Okamžitě.“ „Ne.“ Krátce. Tečka. Mamka věděla, že Alena nic neudělá. Žalovat vlastní mámu kvůli penězům? Kdo by to pochopil. A máma je pořád máma. Za pár týdnů, když už si Alena dala finance do pořádku, viděla fotky na sociálních sítích — Ivan se chlubil novým modrým Fabií, Tomáš zase napsal k fotce: „Moje nová kámoška!“ Bráchové si koupili auta. No dobře. Ona své tři sta třicet tisíc uložila a rozhodla se počkat. Babička vždycky říkala: trpělivost je zlato. Uběhl víc jak rok, Alena pracovala, šetřila, plánovala. Už to nechala být, ale nezapomněla. Máma se tvářila, jako by se nikdy nic nestalo: volala, vyprávěla, občas něco potřebovala. Až dneska z ní šel mráz… „Co se děje, mami?“ „Babička… Vlastně, babička Ivana a Tomáše… ráno zemřela.“ Alena pocítila zvláštní odstup – ta babička pro ni nikdy nic neznamenala. Byla to jen bývalá tchyně mámy, babička bráchů. Ale samozřejmě, bylo jí jí líto. „Upřímnou soustrast, mami.“ „Musím vše zařídit, pohřeb, papíry… jsem na to sama, kluci s tím neumí. Přijedeš mi pomoct?“ Alena skutečně nemohla z práce. „Mami, já jsem v práci, fakt nemůžu letět na pohřeb člověka, kterého jsem viděla třikrát v životě.“ Nikdy ji tam na návštěvu nebrali. „Prosím! Je to důležité.“ „Nepřijedu, ale pomůžu ti finančně. Kolik potřebuješ?“ Mamka chvíli odmítala, pak řekla „Dvacet tisíc by se hodilo.“ „Udělám to. A ať máš klid na ostatní věci, pošlu ti ještě něco navíc. Ber to jako můj příspěvek k památce… jejich babičky.“ „Děkuju, Alenko. Vždycky pomůžeš.“ Alena zavěsila s pocitem mizerného zadostiučinění. Měla alibi: sice nepřijela, ale přispěla. Nikdo ji nemůže obvinit. Půl roku uběhlo, pohřeb je dávno pryč, Tomáš i Ivan už mají možná nové motorky nebo mobily. Jednoho poklidného úterý v jídelně, těsně před poradou, to přišlo. „Ahoj mami! Jak se máš?“ „Alenko, jde to. Tomáš má novou práci, lepší než ta stará. Ivan to má taky v pohodě, poznal teď skvělou holku.“ „To ráda slyším. Mami, chtěla jsem se jen zeptat na jednu věc…“ „Na co?“ znejistěla Věra. „Půl roku od babiččiny smrti je pryč. Už jste všechno vyřídili?“ Tentokrát byl rozhovor ještě napjatější než ten o třech stech třiceti tisících. „Ale Alenko, proč se na to ptáš? Samozřejmě je vše vyřízené.“ „A kde je moje část dědictví?“ „Jakého dědictví?“ „Po babičce.“ „Ale to přece nebyla tvoje babička.“ „A jaký je v tom rozdíl?“ vedla mámu do pasti její vlastní logikou, „jsme přece tvé děti, ty sama jsi říkala, že se dědictví musí dělit mezi všechny.“ „Ale to je něco úplně jiného!“ přerušila ji máma, „naprosto jiného!“ „V čem přesně je rozdíl? Ty jsi dělila dědictví po mém tátovi mezi všechny, protože ‘jsi moje máma a u všech dětí to musí být spravedlivé’. Proč se najednou rozděluje dědictví jen podle rodové linie, když jde o byt babičky bráchů?“ „Nehrej si se slovy!“ nafoukla se máma, „chceš snad říct, že si děláš nárok na dědictví po mojí tchyni? Jak to mám vysvětlit klukům?“ „Já jen chci, abys k tomu přistupovala stejně jako minule. Tenkrát ses neopovážila chránit moje práva, tak proč bráníš jejich?“ „Ty peníze už jsou pryč.“ „A na co? Na auta? Na opravy? Já bych si taky něco pořídila. Kdy mi pošleš svůj ‘spravedlivý podíl’, mami? Tenkrát jsi mi říkala, že mi stačí míň, protože jsem holka. Jenže já s tím nesouhlasím.“ Mamka asi zpracovávala, jak z toho ven. V jejich rodině to bylo vždycky tak — pro kluky vše nejlepší, a Alena byla stranou, ta babička ji nikdy nepřijala. Mamka se nikdy nezastala. „Aleno, proč ti o ty peníze tolik jde? Pracuješ, jsi mladá, zdravá. Od tebe se mnoho nečeká. Tomáš s Ivanem musí řešit bydlení! Jsou to chlapi! Mají to těžší!“ „Takže dědictví po tátovi je společné, protože jsme sourozenci, ale jejich babiččina byt je jen pro ně, protože jsou muži a já jsem ta, která nic nepotřebuje?“ „Nebuď drzá – proč jsi tak hamounská?“ Mamka nikdy nepřizná, že se mýlila. Pro ni zůstane Alena lakomcem, protože měla tu drzost si říct o spravedlnost. „Možná ti to nedošlo, ale na základě té plné moci jsi mi měla vyplatit celou částku za byt. A promlčecí lhůta ještě nevypršela. Nenaznačuju, ale…“ „Aleno! Ty mi vyhrožuješ?“ zašeptala mamka polekaně. „Ne, mami. Jen říkám, že své peníze pořád můžu chtít zpátky. Zamysli se nad tím.“ Za měsíc měla Alena převedenou dlužnou částku a jako bonus ji mamka demonstrativně zablokovala.

Nespravedlnost

Mami? zopakovala Adéla s neklidem v hlase, proč mi přišlo jen tři sta třicet tisíc? Měla jsem dostat milion… Co je to za částku?

Z koupelny bylo slyšet fén. Po chvíli ho matka vypnula a hlas Věry se rozlehl bytem: Jo, všechno je v pořádku. Tři sta třicet.

Jenže Adéla měla dostat mnohem víc.

Tři sta třicet? Mami? Kde je zbytek těch šest set sedmdesát tisíc? Čekala jsem skoro přesně milion. To přece byly peníze od mého otce, měla jsi je po prodeji bytu převést na mě.

Ale Adélko, nech už ty svoje účty, zazněla odpověď, všechno jsem udělala poctivě.

Jak jako poctivě?! Parkety pod jejíma nohama doslova vrzaly z rozčilení. Podepsala jsem ti plnou moc, abys prodala ten byt, který jsem zdědila po tátovi. Jasně jsem ti řekla, že chci peníze převést na svůj účet. Kde jsou?

Adéla si už byla jistá, že se radovala moc brzo.

Převedla jsem ti je! ozvalo se z koupelny s dalším zapnutím fénu, A udělala jsem to jako správná máma. Rozdělila jsem tu částku spravedlivě mezi všechny děti. Každý má třetinu.

Adélin podíl měl být celý, ne třetina.

Ty jsi rozdělovala dědictví mého otce na tři? Mezi mě a kluky? mířila samozřejmě na nevlastní bratry, Mami, to jsou přece jen moje peníze! Můj táta! Já mám jiného otce než oni, jestli ti to uniklo.

Na tom přece nezáleží, věnově se Věra zapletla do vlasů prsty, všechny peníze jsou rodinné. Ti dva jsou tvoji bratři. A já jsem tvoje máma. Měla jsem se dívat, jak s takovou sumou naložíš sama, a oni budou jen závidět? To není fér! Udělala jsem to rovně.

Kdyby se jen mohla vrátit k okamžiku, kdy podepisovala plnou moc… nejradši by si dala facku.

Rovně?! Adéla téměř křičela. Rozdělila jsi můj milion na tři! Tři sta třicet tři tisíc! A byt měl větší hodnotu.

Ano, bylo tam lehce přes milion po daních a poplatcích, odsekla Věra, zbytek jsem zaokrouhlila dolů. A to, co zbývá, jsem si nechala na starosti. Sama bys to papírování nezvládla! Udělala jsem to za tebe, když jsi byla v práci.

To jsi se teda nadřela

Jestli si dovolíš takhle mluvit! zvýšila Věra hlas, Tvůj táta byl táta, ale já jsem matka. A rozhodla jsem. Navíc jsi nejstarší, potřebuješ méně než oni. Ti kluci budou brzy zakládat rodiny. Ty jsi holka, od tebe se tolik neočekává.

A já snad rodinu nechci? Nebo mám živořit, protože jsem holka a ode mě se tolik nečeká? ironicky na to Adéla, Přeposílej zbytek, mami. Okamžitě.

Ne.

A to bylo všechno.

Věra věděla, že Adéla stejně nic neudělá. Soud s vlastní mámou kvůli penězům? To nikdo nepochopí, ještě by ji odsoudili. A nakonec pořád je to maminka, ať je jakákoli.

Po pár týdnech, když byla trochu klidnější a dala si do pořádku vlastní finance, viděla Adéla na sociálních sítích fotky. Ivan pózoval před novým modrým Fabií. David přidal snímek s nápisem Moje nová káča!

Bratři si pořídili každý levné auto. No, proč ne. Ona si svou třetinu schovala. Rozhodla se počkat. Trpělivost je prý zlato, říkávala babička.

Uplynul rok. Adéla pracovala, šetřila, plánovala. Celou věc pustila z hlavy, ale nesmazala. Věra volala, štěbetala do telefonu, nic se pro ni nezměnilo.

Jenže dnes měla jiný tón, až z toho Adélu zamrazilo.

Co se děje, mami?

Babička babička od Ivana a Davida dneska ráno zemřela.

Adélu zaplavila zvláštní odtažitost, skoro jako ve filmu. Ta babička pro ni nikdy nic neznamenala. Prostě mámina tchyně, babička bratrů. Ale lidsky samozřejmě jí bylo líto.

To je mi líto, soucitně odpověděla.

Musím zařídit pohřeb, papíry, je toho moc. Můžu poprosit o pomoc? Přijedeš?

Adéla by ani nechtěla, ale sama se prostě z práce uvolnit nemůže.

Mami, já opravdu nemůžu. Pracovní povinnosti. A upřímně, s tou paní jsem byla třikrát v životě…

Do návštěv ji za tou babičkou nikdy nebrali.

Prosím! přitlačila Věra, Fakt bych potřebovala pomoct.

Přijet nemůžu, ale ráda podpořím finančně. Kolik potřebuješ, dej vědět, pošlu to hned.

Matka chtěla nejdřív odmítnout, ale peníze se vždycky hodí.

Není to ono ale dobře. Přidej dvacet tisíc?

Není problém. A přidám ti ještě něco navíc, abys neměla starosti s maličkostmi. Vezmi to jako můj příspěvek na památku jejich babičce.

Děkuju ti, Adélko. Vždycky jsi mi oporou.

Adéla zavěsila s odporným pocitem zadostiučinění. Koupila si výmluvu nejela, ale přispěla. Nikdo nemůže mít výhrady.

Uběhlo půl roku. Pohřeb už byl dávno zapomenutý. Ivan i David se zdáli být spokojení s novými hračkami snad mobily, snad motorkami.

A v jeden ospalý úterní den, když seděla Adéla v kantýně před poradou, cítila, že nastal čas. Vytočila matčino číslo.

Ahoj, mami! Jak se máš?

Adélko! Všechno v klidu. David má novou ještě lepší práci. A Ivan? S holkou se poznal, vede se jim skvěle.

To ráda slyším, řekla Adéla, ale chtěla bych se zeptat na jednu věc

Na jakou věc? v matčině hlase byl slyšet napětí.

No pokud dobře počítám, už půl roku od pohřbu té babičky. Zřejmě už je vše vyřízené, ne?

Ten rozhovor byl těžší než tehdy u těch tří set třiceti tisíc.

Adélo, kam tím míříš? Jasně že všechno proběhlo.

Aha. Takže kde je můj podíl z dědictví?

Jakého dědictví? teď už matka hrála, že nechápe Adéla to poznala.

No z dědictví po babičce.

To ale nebyla tvoje babička.

A je v tom rozdíl? přitlačila Adéla na její logiku, Jsem tvé dítě. Říkala jsi žádné dítě nesmí být ochuzeno. O tátově dědictví jsi rozhodla, že je nás všechny. Rovný díl. Tvůj výraz: všichni mají stejné možnosti.

Adélo, to je něco jiného! Věra přešla do útoku. Úplně jiné!

Čím? pokračovala klidně Adéla, Tenkrát jsi mluvila o tom, že máš právo rozhodnout, protože jsi máma. O spravedlnosti. Takže u nich je to jiné, protože jsou kluci?

Teď to obracíš

No tedy! Adéla se sarkasticky usmála, To se ti to pěkně hodí! Když jsi rozdělovala můj milion, byla jsem najednou sestra Ivanovi a Davidovi, všechno bylo rodinné! Ale teď, když jde o byt po jejich babičce, dědictví se striktně rozdělí podle rodové linie?

Nebaž po slovech! uraženě řekla Věra, Chtěla bys podíl, na který nemáš nárok? Jak to mám klukům vysvětlit?

Chtěla bych jen použít stejnou logiku, jakou jsi použila ty na mě, vysvětlila trpělivě Adéla, Přišli ke mně taky, když jsi pomáhala s prodejem té jejich nemovitosti?

Peníze už jsou pryč.

A za co? Za auta? Za úpravy? Chci také podíl. Ty jsi mi říkala, že mám méně dostat, protože jsem holka. Nesouhlasím.

Matka zůstala potichu. Přemýšlela, jak se teď dostat z pasti, kterou si sama připravila. V té rodině to vždycky bylo stejné pro kluky všechno, pro ni nic. Ani babička ji nepřijala, byla jen ta cizí holka. A Věra se nikdy nezastala.

Adélo, jsi vůbec normální? nakonec vyhrkla, Proč bys měla mít nárok na ty peníze? Vždyť pracuješ, jsi mladá a zdravá. Od tebe se toho tak moc nečeká! David a Ivan musí už řešit bydlení. Jsou to chlapi! Mají to těžší!

Takže dědictví po tátovi je společné, protože jsme sourozenci. Ale po jejich babičce, to už ne, protože oni jsou kluci a já jen ta holka, co má být ráda za drobky?

Nevyčítej mi, tolik chamtivosti! odfrkla Věra.

Věra nikdy neuzná chybu. Adéla byla podle ní malicherná, protože si dovolila žádat spravedlnost.

Možná ti uniklo, mami, že podle té plné moci jsi mi byla povinna převést celou částku za byt. A promlčecí lhůta ještě neuplynula. Nechci vyhrožovat, ale

Adélo! Ty mi vyhrožuješ? špitla zmateně Věra.

Ne, mami, říkám jen, že pořád můžu žádat své. Zamysli se nad tím.

Do měsíce jí na účet dorazila zbytek peněz. A pak přišel poslední signál blokace.