Terezo, četla jsi vůbec ten seznam? Dala jsem ti ho přece, všechno tam máš, hlas paní Aleny zněl, jako by mluvila s dítětem nebo s někým, kdo nikdy nechápe, co se po něm chce. Píšu tam jasně: aspik ze tří druhů masa. Ze tří, ne ze dvou, ani z jednoho. Ze tří, rozumíš?
Paní Aleno, četla. Právě jsem se k tomu chtěla vyjádřit. Slaví se až za týden a já myslela
Ty jsi myslela, přerušila ji tchyně a nechala slovo viset ve vzduchu, jako by to byla urážka. Ty jsi myslela, já ti říkám. Aspik ze tří druhů masa, štrůdly s kapustou a s houbami, studená ryba v aspiku, salát Mimóza, bramborový salát, ještě ten s krabími tyčinkami, plněná vejce, palačinky se smetanou, kachna s jablky, bramborová roláda, tvarohová nákyp, dort Napoleon a dort Ptačí mléko. To je minimum, Terezo. Minimum! Přijde čtyřicet lidí.
Tereza držela sluchátko a zírala z okna. Za sklem se sléval těžký listopadový déšť se sněhem, stejně nesmyslný jako tenhle telefonát.
Rozumím, paní Aleno. Zavolám později, ano?
Hlavně to nezdržuj. Do soboty fakt není čas.
Položila mobil na stůl. Moment jen tak seděla a hleděla do prázdna. Vedle něj ležel seznam v kostkovaném bloku, napsaný důrazným, tvrdým písmem tchyně. Zvedla ten papír a znovu si ho přečetla. Čtrnáct položek. U každé poznámka: domácí, ne z obchodu, jako posledně, ale tentokrát lépe.
Jako naposledy. Naposledy to byl pětiletý sňatek Markéty, švagrové. Tereza tehdy tři dny v kuse pomalu nespala. Nohy už druhý večer neposlouchaly, ruce od věčného mytí hrnců praskaly v drobných trhlinkách. Vilém ty tři dny domů přišel, něco uzmul přímo z pánve a šel sledovat fotbal. Zeptal se jednou, jestli nepotřebuje s něčím pomoct. Řekla, že zvládne. Kývnul a odešel. Bez hněvu, prostě odešel.
Na oslavě ochutnala paní Alena aspik, pokynula na Terezu a tiše pronesla: Je to trochu slanější. Další slovo nepadlo. Hosté chválili, dupali si přídavky, říkali, že takové koláče neměli roky. Paní Alena se usmívala: To je tady tradice. Ale o Tereze ani zmínka.
Teď seděla v kuchyni v panelovém bytě na Vinohradech, kde s Vilémem žili už devatenáct let, a uvažovala, co znamená tradice u paní Aleny. Tradice: snacha vaří. Tradice: snacha uklízí. Tradice: snacha děkuje, že si může sednout ke stolu.
Mobil zavibroval. Markéta.
Terko, mluvila jsi s mámou? Říkala, že jsi byla nějaká divná.
Byla jsem úplně v pohodě. Jen jsem byla unavená.
No vždyť víš. Oslava za týden, už je čas nakoupit. Ve středu pojedu s tebou, pomůžu ti s taškami. Pauza Ne, ve středu nemůžu, mám nehty. Ve čtvrtek?
Markéto, zvládnu si nakoupit sama.
Dobře. Ale mamka moc chce kachnu s jablky, ale jen z českých renet, chápeš, ne jiná jablka. Jsou kyselejší.
Vím.
A aspik aby byl průhledný. Minule byl trochu zakalený.
Tereza zavřela oči. Průhledný aspik ze tří druhů masa. Renety na kachnu. Dva dorty. Čtyřicet lidí.
Dobře, Markéto. Slyšela jsem.
Schovala mobil do kapsy a vstala. Bylo na čase připravovat večeři. Vilém přijde v sedm, hladový, a když nebude jídlo, přijde ten jeho dlouhý pohled a věta: Ty jsi dneska nic neuvařila? Ne výčitka, spíš udivení, jako když člověk přijde na zastávku a neví, kam zmizel autobus.
Otevřela ledničku. Vytáhla kuře, cibuli, mrkev. Hrnec na plotnu. Pohyby mechanické, až automatické. Devatenáct let stejné úkony.
S Vilémem se potkali, když jí bylo dvacet šest. Byl veselý, upovídaný, uměl vyprávět tak, že se všichni smáli. Paní Alena jí na první schůzce řekla Teresko, jsi moc šikovná, to je vidět. Brala to jako kompliment. Později pochopila, že šikovná znamená: neumí odporovat.
Vzali se, když jí bylo osmadvacet. První rok šel. Pak se narodil Artur. Pak šel studovat do Brna. Zůstalo tohle: panelák, kuchyně, seznam jídel na papírku.
Vývar bublal. Tereza stáhla plyn a přešla do pokoje. Chtěla zavolat mámě, jen slyšet její hlas. Ale už jí zvonil mobil.
Volala maminka.
Terko, mamčin hlas byl tichý, ale v Tereze se při něm vždy něco sevřelo. Můžeš teď přijet?
Co se stalo?
Tátovi je špatně. Volali jsme sanitku. Jsme v nemocnici.
Tereza už vklouzla do bundy, když si vzpomněla na vývar. Vypnula plotýnku. Vilémovi napsala zprávu: Táta v nemocnici, jídlo máš na plotně. Hodila věci do tašky. Odešla.
Venku bylo tmavo, mokro, zima. Chytila taxíka a po celou cestu sledovala rozmazané světla lamp za okny. František. Táta. Dvaasedmdesát let, srdce jak zvon, nikdy si nestěžoval. Vždycky, že mě ještě všechny přežiju. Věřila tomu a hrozně si přála, aby to platilo.
Nemocnice voněla dezinfekcí, bílě natřenými stěnami. Maminka stála u okna v čekárně, drobná, kabát ještě nesundala, kabelku tiskla oběma rukama k břichu.
Mami.
Otočila se. Oči suché, ale zahlédla v nich něco, že Tereze úplně vyschlo v krku.
Prý vysoký tlak. Něco s hlavou. Spadl v chodbě, já byla v kuchyni a najednou ležel na lině.
Co teď?
Dělají vyšetření. Lékař říkal čekat.
Seděly spolu na tvrdých židlích a čekaly. Maminka držela Terezu za ruku. Byla drobná a studená. Tereza se přistihla, že u nich nebyla už skoro tři týdny. Vždycky není čas. Nákupy, vaření, úklid, rozhovory s paní Alenou o jídelníčku.
Asi za hodinu a půl vyšel mladý lékař. Unavený, brýle spadlé na nose.
Stav jsme stabilizovali. Ale máme podezření na cévní mozkovou příhodu. Potřebujeme další vyšetření a sledování. Minimálně týden zde.
Bude v pořádku? zeptala se máma.
Zatím je brzy hodnotit, uvidíme.
Tereza maminku odvezla domů, udělala čaj, počkala, až usnula v křesle. Sama pak seděla v kuchyni v jejich bytě, poslouchala ticho. Vždy bylo jiné měkké, jako stará deka. Na okně stály maminčiny muškáty, každý rok vykvetly, i bez připomínání. Na zdi fotka: Tereza asi sedmiletá drží otce za ruku a dívá se do dálky, otec sleduje ji.
Domů přišla kolem půlnoci.
Vilém nespal. Ležel s mobilem odložil ho, jakmile přišla.
Jak je na tom?
Špatně. Podezření na mozkovou příhodu.
To je zlé, řekl tiše. Jedla jsi aspoň něco?
Ne.
V hrnci máš kuře, ohřál jsem ti ho.
Tereza se najedla ve stoje nad dřezem. Pak jen padla do postele. Usnout dlouho nemohla. Koukala do stropu, myslela na tátovu tvář a maminčiny ruce, na vůni té kuchyně.
Ráno volala paní Alena.
Terezo, prý jsi včera někam odjela? Vilém říkal, že prý něco s otcem. Uvědomuješ si, že je do oslavy šest dní?
Paní Aleno, můj otec je v nemocnici.
To jsem slyšela. Ale nemocnice je přece blízko. Ty tam neležíš. Kdy teda začneš s přípravami?
Tereze najednou bylo uvnitř klidno a pomalu, až ostré jasné vědomí, jako když přestane proudit voda a vše se zastaví.
Zatím nevím.
Jak to jakože nevím? v hlasu paní Aleny se ozvalo podivné překvapení. Terezo, je mi sedmdesát! To je jednou za život, chápeš?
Chápu. Tátovi je taky jednou.
Ticho.
No, řekla nakonec, myslím, že to stejně stihneš. Vždyť tam nejsi pořád. Navštívíš a pak jsi volná.
Tereza neodpověděla. Rozloučila se, zavěsila.
Vilém v kuchyni pil kávu. Podíval se na ni.
Volala máma?
Volala.
A co?
Ptala se, kdy začnu vařit.
Kývl a usrkl kafe. Pak řekl:
Hele, Teri, ona má tu oslavu. Čtyřicet lidí. Nezruší to.
Já nic rušit nechci.
Tak vidíš. Stihneš všechno. Navštěvuj tátu, to je jasné, ale i vaření jde přece zvládnout ne?
Tereza se na něj podívala. On zkoumal mobil, mračené čelo kvůli něčemu na displeji, ne kvůli ní.
Viléme, řekla, a kdyby tvoje máma byla v nemocnici?
Zvedl hlavu.
Co to má co dělat?
Nic. Jen se ptám.
To je jiná věc.
Proč?
Protože je moje máma, odpověděl, jako by tím vše vysvětlil.
Tereza se oblékla a jela do nemocnice.
Táta ležel na pokoji se třemi dalšími. Bezvědomý, sevřelo ji u srdce. Pak uklízečka řekla, že jen spí. Tereza seděla vedle postele, dívala se na jeho obličej: vrásky, šedý strniště, ruce nahoře na dece, velké, nepravidelné klouby. Těla tahle ruce jí kdysi vyřezaly dřevěnou ptáčku. Ta ruka ji kdysi chytila, když padala z kola.
Táta otevřel oči. Zadíval se na ni. Usmál se nejistě, jako člověk, který neví, jestli se mu vše jen nezdá.
Žes přijela, řekl tiše. Jindy měl hlas silný, z ulice.
Jasně že přijela. Jak je ti?
Ale tak Trochu vše plave. Blbost.
Ne blbost, tati.
No jo, pokrčil rameny. Uvidíme.
Byla s ním dvě hodiny. Pak volala mámě: táta je při vědomí, mluví. Po hlase maminka: To je dobře, díky Bohu. A Terezina oči zaštípaly.
Jela domů tramvají v zamlženém skle se ztrácel zbytek světa. To je důležité, říkala si, teď je důležité být u táty a mámy. Aspik, renety, seznam paní Aleny, to není důležité. A tato myšlenka byla tak samozřejmá, že se divila, že ji nenapadla nikdy dřív. Nebo ano ale nikdy ji doopravdy nedovolila dovést až do konce.
Večer Vilém přišel domů dobře naladěný, s chlebem, vyprávěl něco o práci. Naslouchala, kývala. Pak řekla:
Viléme, já nebudu k oslavě vařit.
Zastavil se. Položil sklenici na stůl.
Co to znamená?
Znamená to, že nebudu. Táta je v nemocnici. Máma potřebuje pomoci. Tři dny nestojím u plotny.
Terezo, oslovil ji plným jménem, jako když je naštvaný přijde čtyřicet lidí. Máma počítá s hosty. Je jí sedmdesát!
Viléme, můj otec má mrtvici.
Chápu, je to vážné. Ale v nemocnici ho hlídají. Není třeba tam být pořád.
Já nebudu vařit dvanáct jídel pro čtyřicet lidí, když můj otec leží v nemocnici.
Vilém se zvedl, prošel se po kuchyni.
Uvědomuješ si, že máma nemůže zrušit oslavu? Všechno už je připravené. Markéta všude rozeslala pozvánky.
Můžou objednat catering.
Catering? vyslovil to, jako bych řekla sprosťárnu. Máma chce domácí. Znáš ji.
Znám, pronesla Tereza. Až příliš dobře.
Podíval se na ni. V očích měl něco, co neuměla najít ne vztek, spíš rozčarování někoho, komu přestala fungovat věc, na niž byl zvyklý.
Teri, rozmysli si to. Je to jednou za život. Táta je v nemocnici, ale vařit můžeš, ne?
Ne.
Ne?
Ne, Viléme.
Odešel do pokoje. Za pár minut volala Markéta.
Terezo, co je to za akci? Vilém říká, že odmítáš vařit. Je tam čtyřicet lidí, uvědomuješ si?
Ano.
Mamka má narozeniny! Sedmdesát! To nic neznamená?
Znamená. A pro mě znamená i to, že je na tom táta zle.
Ale oslavu nejde přesunout!
Markéto, řekla Tereza, můžete to objednat. Nebo si to nachystejte samy. Pošlu Vám recepty.
Ticho. Pak:
My neumíme vařit jako ty.
Naučíte se.
Schovala mobil. Ruce se jí neklepaly. To ji překvapilo. Myslela, že se bude bát. Nebo že si to rozmyslí. Ale v ní bylo to podivné, tiché jasno, co cítí jen ti, kdo už opravdu nemají kam couvat.
Druhý den opět jela do nemocnice. Tátovi bylo zas o něco lépe. Už seděl, jedl krupičnou kaši, kroutil se, ale jedl. Tady krmí jak ve školce, usmála se Tereza. Dovezla domácí vývar, který máma ráno vařila. Vypil ho celý. A to je jiná.
Odpoledne doma v kuchyni v malé, s kytičkovanými záclonami, starou ledničkou s povoleným uchem. Vonělo tam po chlebu a sušené mátě. Tereza věděla dobře, že tuhle vůni zná od svého dětství a nic ji s ní nenahradí. Ne cizí kuchyně, kde tři dny stojí, vaří pro seznam, ne pro lidi.
Jak ti je, Terezko? zeptala se máma.
Zvládám.
Něco se děje s Vilémem?
Tchýně slaví v sobotu.
Jedeš tam?
Asi ano, ale vařit nebudu.
Máma chvíli mlčela a pak se zeptala opatrně, jako někdo, kdo dlouho přemýšlel, měl strach se zeptat:
Cítíš se tam dobře?
Tereza se na ni zadívala.
Jak to myslíš?
Vždycky přijedeš unavená. Chvátáš pryč. Nikdy nesedíš v klidu. I teď už podruhé kontroluješ telefon.
Tereza odevzdala telefon na stůl. Opravdu.
Je to zvyk.
Chápu, řekla máma. A dolila jí čaj.
Ve středu zavolala paní Alena. Její hlas byl jiný, slabý, jako by ji to stálo spoustu sil.
Terezo, ráda bych mluvila jako dospělí.
Poslouchám, paní Aleno.
Vím, že tvůj otec má potíže. Upřímně mě to mrzí. Ale dvacet let čekám na tyhle narozeniny. Je mi sedmdesát. Jsem už stará. Druhé takové nebudu mít.
Ticho.
Nechci, abys tátu opustila, pokračovala, chci jen, abys udělala to, co umíš nejlíp. Vaříš nejlíp. Sama to víš. Je to tvoje pomoc rodině, není to tak?
Paní Aleno, řekla Tereza pomalu, něco jsem si tento týden uvědomila. Můj příspěvek rodině není aspik ani koláče. Můj táta leží v nemocnici a já chci být s ním.
Tak buď. Ale večer vařit můžeš.
Pro vás je to normální. Pro mě je to nemožné. Nemůžu předstírat, že je všechno v pořádku, když není.
Bylo dlouho ticho.
Byla jsi vždycky komplikovaná, řekla nakonec paní Alena. Ne zle, prostě fakt.
Možná.
Vilém je z toho špatný.
Vím.
Prý ses změnila.
Asi ano.
Rozloučila se a položila telefon. Ruce klidné.
Ve čtvrtek ráno si Tereza sbalila malou tašku. Vzala si oblečení na převlečení, nabíječku, kosmetiku, pas. Neměla potřebu nad tím přemýšlet. Synovi napsala: Arture, děda je lepší. Budu pár dní u rodičů. Jsem v pořádku. Artur odepsal hned: Mami, večer ti zavolám. Jsi opravdu v pohodě? Opravdu, pusinku.
Když Vilém odešel do práce, nechala na stole lístek: Budu u rodičů. Zavolám.
Chvíli stála na prahu té své kuchyně. Devatenáct let. Tenhle stůl. Tenhle sporák. Ten cizí ranní pach.
Zavřela dveře. Seběhla schody. Vyšla ven.
Už nesněžilo. Byla zima a jasno, nebe šedofialové, jaké je jen na konci podzimu nad Prahou. Tereza šla směrem k zastávce a myslela na to, že devatenáct let je dlouhá doba. Téměř půl života. A že půl života věřila, že si nezaslouží víc, než se jí dává.
Doma ji uvítala vůně máty a teplého světla z předsíně. Maminka otevřela, uviděla tašku, nic neřekla, jen ustoupila stranou. Pak ji objala krátce, pevně. Tereza v těch pažích cítila, že něco uvnitř se konečně povoluje.
Zůstaneš? zeptala se máma.
Na pár dní. Pokud můžu.
Jak pokud můžeš, napomenula ji jemně. Je to tvůj domov.
Čtyři dny byla u rodičů. Každé ráno jezdily s maminkou za tátou do nemocnice. Lepšil se. Už mluvil srozumitelněji, zlobil se na kapačku, chtěl normální jídlo. Lékař řekl: výhled opatrně optimistický, nutno sledovat a pak rehabilitace.
Ty čtyři dny Tereza spala, jak už dlouho ne. Bez budíku, prostě až se vzbudila sama. Jedla maminčino jídlo, žádné velké kuchařské výkony: pohanku s máslem, bramboračku, jablečný koláč z podzimních českých jablek. Prostý koláč, ale voněl tak, že Tereze tekly oči.
Co je, zeptala se máma.
Nic. Jen je to výborné.
Máma kývla a nic víc.
Vilém volal v pátek večer. Napjatý hlas.
Kdy se vrátíš?
Nevím.
Terko, zítra je oslava. Je tam celá rodina.
Vím.
Máma je v panice. Markéta něco provařuje, všechno má spálené.
Můžou objednat servis. Už jsem říkala.
Víš, že je máma uražená?
Vím. Mrzí mě to. Ale jsem tady.
Dlouhá pauza.
Změnila ses, řekl, podobně jako paní Alena, ale jiným hlasem. Něco mezi výčitkou a bezradností.
Asi ano.
V sobotu na oslavu nejela.
Ráno s maminkou vezly tátovi vývar a housku, kterou upekla ještě za úsvitu. Táta vše spořádal, pochválil, že až bude doma, vždycky uvaří sám, když máma zapomněla umět. Máma se zasmála, že to ještě uvidíme. Tereza seděla vedle, sledovala jejich důvěrné pošťuchování, které vlastně nebylo hádání, ale řeč dvou lidí, co jsou spolu opravdu dlouho a je jim spolu dobře. Oběma bylo přes sedmdesát a pořád to uměli.
Večer seděla s knihou v křesle. Moc nečetla, spíš ji držela. Máma pletla šálu. Za oknem sněžilo už opravdovým prosincem. Telefon vibroval několikrát: Markéta psala, že to byla katastrofa, přijeli hosté a není co jíst, ostuda. Paní Alena nepsala nic. Vilém napsal jen: No?
Odložila telefon a vzala knížku.
O rozhovor si Vilém řekl o několik dní později, když se Tereza vrátila na Vinohrady. Vrátila se jen kvůli věcem a praktickému životu táta byl převedený na běžné oddělení, uzdravoval se, máma vše zvládala.
Vilém seděl v kuchyni. Něco v jeho držení těla bylo jiné i on se trochu posunul.
Můžeme se bavit?
Můžeme.
Mluvili dlouho. Nebylo to hádání poprvé po letech opravdu mluvili, ne on o práci a ona o večeři. Tereza řekla, že je unavená. Že devatenáct let byla funkce. Byla pohodlná pro druhé, stálo jí to něco, co neumí ani pojmenovat. Vilém poslouchal. Občas vysvětloval, že to nebylo myšleno zle, tak to prostě bylo, máma je máma. Tereza neodporovala. Jen vysvětlila své.
Chceš rozvod? zeptal se náhle, bez okolků, a překvapil ji tím.
Chvíli mlčela.
Chci žít jinak. Jak přesně se to jmenuje, nevím.
Přikývl. Postavil se. Nalil si vodu.
Zavolám Artur.
Dobře.
Artur přijel za dva týdny. Bez oznámení, jen se objevil ve dveřích s batohem a výrazem, jaký měl od dětství, když řešil něco zásadního: vážný, tichý, napjatý.
Jak ti je, mami?
Dobře, Arťo. Opravdu.
Táta říkal, že to je těžké.
Teď je to upřímné, to je jiné slovo.
Byl tři dny. Mluvili spolu dlouho, chvíli měl vztek na oba, pak se uklidnil. Při loučení ji objal:
Nejsi poprvé po letech utahaná.
Je to vidět?
Hodně.
Rozvod proběhl klidně, bez divadla. Vilém zůstal na Vinohradech. Tereza si vzala pár krabic a šla na čas domů k rodičům, než se najde něco vlastního. Maminka ji nevyptávala, jen připravila pokoj, obarvené povlečení a položila na noční stolek tu dřevěnou ptáčku od táty. Tereza ji uviděla, vzala do ruky. Byla lehká, hladká, celá pokrytá drobnými řezy nožíkem.
Tátu pustili začátkem prosince. Šel o hůlce, pomalu, ale šel. Na prahu bytu se zastavil a řekl:
Tak, jsme doma všichni.
Silvestr slavili ve čtyřech: Tereza, máma, táta a Artur, který přijel speciálně. Zdobila se jedlička, běžely staré české filmy, jedl se maminčin bramborový salát a koláč s kapustou. Obyčejný koláč, nic navíc. Tereza ho chystala spolu s mámou, stály spolu nad pomoučněnou deskou a poprvé za dlouho si říkala: tohle je vaření pro lidi. Ne pro seznam. Ne pro tradici. Ale pro lidi.
V únoru našla Tereza malý byt. Jednoupokojový byt v Braníku, v okně na tichý dvorek se dvěma břízami. Skromný, skoro bez nábytku, voněl čerstvou malbou, novým začátkem. Dlouho tam stála, než se podívala do dvora.
Markéta jednou v březnu volala. Hlas uražený, ale chtěla smír.
Teri, jak žiješ? Máma jako by se trápila, ale neřekne to, víš jaká je.
Vím.
Přijela bys někdy na svátek? Aspoň na chvíli.
Tereza se usmála. I když to Markéta neviděla.
Uvidím, podle možností.
Víš, ty aspiky děláš fakt nejlíp. My to zkoušely, je to vždycky kalné.
Pošlu ti recept. Hlavně dvakrát přecedit přes plátno.
Vážně?
Vážně. Je to jednoduché. Chce to akorát zkusit sama.
Recept poslala. Markéta odepsala jen smajlíkem, už nevolala.
Táta se zotavoval pomalu. Na jaře už odhodil hůl, zlobil se na doktory, že mu zakazují chalupu. Pak řekl, že ať si říkají, on tam pojede. Nakonec přijel v květnu, když už bylo teplo. Tereza ho tam zavezla, pomohla větrat a zatopit. Seděli na verandě, pili čaj z modrých hrníčků. Na konci sadu kvetla ptačí třešeň.
Tati, zeptala se, pamatuješ, jak jsi mi vyřezával ptáčky?
Pamatuju, ale vždycky jsi je ztratila.
Ne všechny. Jednu mám.
Vím o tom, mrkl. Mluvil jsem s mámou. chvíli mlčel , Jsi statečná, Terko.
Proč?
Prostě. Položil hrnek na zábradlí a zadíval se na strom. Život je dlouhý. Hlavně ho nepromarnit nesprávně.
Tereza jen přikývla. Za sadem voněla třešeň, zem mokrá a nasládlá a bylo úplné ticho krom kukučky někde v dálce.
Na jaře šla Tereza znovu pracovat. Předtím dělala účetní, pak jen drobně: paní Alena vždy říkala, že rodina je důležitější, Vilém neměl námitky. Teď začala v malé firmě, klidný kolektiv, práce jasná. První týdny jí bylo zvláštní se vrátit, ale pak si zvykla. Každý den měl najednou skutečně její cenu.
O víkendech jezdila za rodiči. Někdy přespávala. Pekly s mámou koláče ne pro čtyřicet lidí, prostě pro radost: jeden koláč, s tím, co bylo. Táta seděl a dával nevyžádané rady. Máma odvětila, že si poradí i bez nich. Dřevěná ptáčka zůstala na stolku.
Jednou, už v létě, volal Artur jen tak.
Mami, jak je?
Dobře, Arťo. Opravdu dobře.
Jsem rád. Jsi jiná, víš to?
Jsem.
Lepší.
Zasmála se.
A ty?
Daří se. S kluky plánujem na léto, a v srpnu bych přijel na pár dní. Uvaříš boršč?
Obyč boršč?
Obyč. Podle babičky.
Lepší žádný není, řekl Artur.
Platí.
