Nesmíš dráždit minulost Taťána často přemýšlí o svém životě po padesátce. Nemůže své manželství označit za šťastné, viní za to hlavně manžela Jiřího. V mládí se vzali z lásky, oba se měli rádi, ale když se Jiří začal měnit, Taťána ten okamžik přehlédla. Žili na venkově v domě Jiřího matky Anny. Snažila se, aby doma byla pohoda, respektovala tchyni, ta jí oplácela vřelostí. Taťánina matka bydlela v sousední vesnici s mladším synem, často stonala. „Anna, jak vycházíš se svou snachou Táňou?“ ptaly se zvědavé sousedky, když se potkaly u studny, v obchodě nebo cestou. „Na Táňu nemůžu říct nic špatného, je slušná, umí všechno, co je potřeba, vede domácnost a se vším mi pomáhá,“ vždy odpovídala Anna. „No tomu nevěříme, že máte klid a mír. Kdy se stalo, že tchyně chválí snachu?“ pochybovaly vesničanky. „To je vaše věc,“ mávla Anna rukou. Taťána porodila dceru Věrušku, všichni se radovali. „Táňo, Věruška je celý já,“ hledala tchyně své rysy ve vnučce, snacha se smála, jí bylo jedno, na koho se dcera podobá. Když Věrušce byly tři roky, Táňa porodila syna. Zase veselé starosti. Jiří pracoval, Táňa byla s dětmi doma, tchyně hodně pomáhala. Žili tiše a klidně, Jiří nepil jako jiní muži. Některé ženy hledaly své muže opilé za místním klubem. Pak je tahaly domů, hubovaly a proklínaly svět. Táňa byla už těhotná potřetí, když se dozvěděla, že ji Jiří podvádí. Na vesnici se nic neutají, brzy se rozkřikl vztah Jiřího s ovdovělou Terezou. Sousedka Valentina neváhala přijít k Táni. „Táňo, nosíš pod srdcem Jiřího třetí dítě, a ten syčák… chodí za jinýma ženskýma.“ „Vali, opravdu? Nic jsem si nevšimla,“ divila se Táňa. „Jak bys taky měla čas, máš dvě děti, třetí na cestě, domácnost, tchyni. On si dělá, co chce. Všichni už vědí, že s Terezou tajně něco má.“ Táňa byla nešťastná, i tchyně to věděla, ale mlčela, bylo jí snachy líto, syna napomínala, ale ten to odbyl. „Mami, držíš mi svíčku? Co ženské povídají, to je přece jejich věc.“ Jednou přiběhla Valentina. „Táňo, tvůj Jiří zrovna skočil ke Tereze na dvůr, viděla jsem to. Chceš zůstat sama se třemi dětmi bez chlapa? Jdi k té nestydaté Tereze a vyřeš to.“ Táňa neměla odvahu jít se prát s Terezou, znala ji – byla divoká a dokázala se bránit. Nakonec se ale rozhodla: „Skočím za Jiřím, podívám se mu do očí, ať se vyjádří sám. Stejně všechno zapře, řekne, že to jsou ženské řeči,“ řekla tchyni, ta ji odrazovala. „Táňo, kam chceš jít těhotná? Šetři se!“ Byl podzim, už tma. Zaklepala Tereze na okno, čekala, až vyjde ven. Tereza však zpoza dveří odpověděla: „Co chceš, proč tlučeš na okna?“ „Otevři, pusť mě dovnitř. Vím, že je u tebe můj Jiří, sousedka mi to řekla.“ „Tak to zkus, já ti stejně neotevřu. Jdi domů, nenech se zesměšnit,“ Tereza se zasmála. Táňa se chvíli zdržela, pak odešla domů. Jiří se vrátil až za půlnoc opilý. Nepil často, ale stávalo se. Táňa nespala. „Kde jsi byl? Vím, že chodíš za Terezou, byla jsem tam, neotevřela mi. Ty sám to víš.“ „Co to vyvádíš, nebyl jsem tam. Pil jsem s Gendou Kulhavým, zdrželi jsme se.“ Táňa mu nevěřila, ale mlčela – nemá ráda hádky. Stejně, říká se „nechycen – neviněn“. Přemýšlela celou noc: „Kam bych šla se dvěma dětmi a třetím na cestě? Máma nemocná, u bratra už nemůžu být, toho je v domě dost. Jak bychom se tam vešli?“ Máma jí vždy říkala, když si Táňa stěžovala na Jiřího nevěru: „Vydrž, dcero, když už jsi se vdala a máš děti, vydrž. Myslíš, že mně bylo s otcem lehké? Pil a honil nás, pamatuješ, jak jsme se schovávaly u sousedů? Bůh to zařídil po svém, ale já vydržela. Tvůj Jiří aspoň moc nepije a nebije tě. Odjakživa je úděl žen vydržet.“ Táňa ne vždy souhlasila s matkou, ale věděla, že od manžela neodejde. I tchyně ji utěšovala. „Dcerko, kam bys šla s dětmi. Třetí se narodí, ve dvou to s Jiřím zvládneme.“ Třetí dítě, dcerka Andrea, se narodila slabá a často stonala. Asi se na jejím zdraví podepsaly Táňiny stresy. Po čase se malá Andrea uklidnila, tchyně jí věnovala hodně péče. „Táňo, slyšela jsi novinky?“ zase běžela sousedka, která nosila po vesnici všechny drby. „Tereza si k sobě nastěhovala Michala, vyhnala ho žena.“ „Tak ať, je mi to jedno,“ říkala Táňa a byla i ráda, její muž tam nebude běhat. Za měsíc ale zase: „Michal od Terezy odešel, vrátil se k ženě. Tereza zase hledá chlapa, a ty si svého Jiřího drž, člověk neví, kde ho láska popadne,“ varovala sousedka. Táňa s manželem žili opět klidně, tchyně se těšila. Ale když je chlap posedlý, doma neposedí. Jednou na cestě potkala Anna svoji starou kamarádku Anežku. „Anna, do koho se tvůj Jiří vlastně zbláznil? Táňa je dobrá žena i matka, sama ji chválíš. Co ještě chce?” „Anežko, myslíš, že Jiří zase běhá za ženskými?“ „Běhá! Co má doma: je v teple, najedený, všechno má, ale stejně šmejdí k Veronice, co pracuje v jídelně…“ Anna to Táňě neřekla, syna tajně napomínala, prosila ho, ať dá pokoj. Ale nic se neutají, Táňa se dozvěděla od sousedky. Slzy a prosby Taťány nepřinesly výsledek. Jiří si chodil, kam chtěl, domů odejít nehodlal, věděl, že nikdy neopustí ženu a děti. Ale věrný nebyl. Bylo mu to pohodlné: doma žena, děti, matka, klid, a bokem zábava. Anna už syna napomínala otevřeně, snažila se ho mít pod kontrolou. Ale staršího chlapa neposlechnete. Jiří na matku křičel. „Mámo, snažím se pro rodinu, přináším peníze a vy mě obviňujete. Věříte ženským drbům.“ Nepil tolik, teď už nepil vůbec Roky plynuly. Děti vyrostly. Nejstarší Věra se vdala v okresním městě, kde studovala na škole, zůstala tam s mužem. Syn dostudoval vysokou ve městě, oženil se s místní holkou. Nejmladší Andrea dokončila základku, chce studovat v okresu. Jiří se uklidnil, už nikam nechodí, život jen práce a domov. Raději leží na gauči, podlomena zdravím. Pít přestal úplně, už předtím moc nepil. „Táňo, něco se mi děje se srdcem, přechází to do zad,” stěžuje si Jiří. “Bolí mě kolena, asi klouby. Měl bych k doktorovi do okresu.“ Taťáně muže není líto. Její duše dávno zkameněla, co slz a zklamání musela snést, než se manžel uklidnil. „Zdraví mu sloužit přestává, tak sedí doma a fňuká,“ míní. „Ať si teď stěžuje těm svým bývalým… ať se o něj starají ony.“ Anna už zemřela, pohřbili ji vedle manžela. V domě Taťány a Jiřího zavládlo ticho. Občas přijedou děti a vnoučata. Oba mají radost. Otec si stěžuje dětem na zdraví a dokonce vyčítá ženě, že se o něj nestará. Nejstarší dcera přiváží léky, stará se o otce a říká matce: „Mami, nehádaj se s tátou, je nemocný,“ Taťáně ale přijde líto, že je dcera na jeho straně. „Dcerko, on si za to může sám, měl bouřlivé mládí. Teď chce litovat. Já taky nejsem ze železa, zdraví jsem ztratila tím, když jsem ho napínala, přežila kvůli vám,“ snaží se vysvětlit máma. Syn také utěšuje otce, když přijede. Baví se hlavně s ním – což je jasné, chlapi spolu… Děti jako by nechápaly matku, když jim vysvětlovala, že ji otec podváděl, a ona kvůli nim trpěla. Jak mohla opustit děti bez otce? Jak těžko jí bylo. Ale odpovídali jí jen: „Mami, nevracej se k minulosti, nevyčítej to tátovi,“ říkala dcera, bratr byl stejného názoru. „Mami, co bylo, to už minulo,“ chlácholil ji syn a pohladil po rameni. Táňa je trochu smutná, že děti stojí za otcem, ale rozumí jim, nezlobí se. Takový je život. Děkujeme, že jste četli, sledujete a podporujete nás. Hodně štěstí v životě!

Nehledej kostlivce ve skříni

Občas se Zdislava zamyslí nad svým životem, když už překročila padesátku. Rodinný život šťastným nazvat nemůže, a to hlavně kvůli manželovi Jaromírovi. Vždyť v mládí se vzali z lásky, oba si byli navzájem vzácní. Kdy se ale změnil, ten okamžik prostě propásla.

Žili na vesnici v domě tchyně Boženy. Snažila se, aby doma bylo klidno, Boženu respektovala, ta byla ochotná, milá, vždy ji bránila. Zdislavina mamka bydlela v sousední vesnici s mladším synem, bývala často nemocná.

Božko, jak vycházíš se svojí snachou Zdislavou? dotíraly sousedky u pumpy, v konzumu nebo tak náhodně na cestě.

Na Zdislavu si nemůžu stěžovat, je slušná a domácnost v malíku, ve všem mi pomáhá, odpovídala tchyně.

No jasně… Jako bychom nevěděly, že když tchyně chválí snachu, tak to určitě bude někde háček, špičkovaly babky.

To je vaše věc, šla dál Božena.

Zdislava porodila dceru Sárinku, radost byla všeobecná.

Zdiku, Sára je úplně jako já, hledala Božena své rysy ve vnučce, Zdislava se jen zasmála a bylo jí fuk, komu se dcera podobá.

Když byly Sárince tři, přibyl syn Toník. Opět veselé starosti. Jaromír pracoval, Zdislava byla s dětmi doma, Božena byla neocenitelná pomocnice. Žili tak nějak normálně, možná i lépe než jiní žádné zbytečné hádky, Jaromír nepil, na rozdíl od ostatních chlapů. Některé manželky hledaly své muže za hospodou; tam akorát seděli, pili, domů je tahaly polomrtvé, u toho nadávaly a lamentovaly nad svým osudem.

Až když byla Zdislava těhotná potřetí, dozvěděla se, že jí Jaromír zahýbá. Vesnické tajemství neexistuje; zpráva o Jarovi s vdovou Lídou proletěla skrz naskrz. Sousedka Milada neváhala a šla si pustit pusu na špacír.

Zdìku, čekáš třetí dítě a Jaromír… použila ne zrovna jemné slovo, utíká za jinými sukýnkami.

Milado, fakt? Neviděla jsem na něm nic takového, divila se Zdislava.

Ano, kdy bys to taky měla vidět, s dvěma dětmi na krku, třetím v břiše, do toho domácnost, Božena, hospodářství. On si žije svobodně, celá ves už ví, že s Lídou má něco, ona to ani neskrývá.

Zdislava byla nešťastná, Božena jí neřekla ani půl slova, bála se, aby snacha nezjistila pravdu, bylo jí Zdislavy líto. Jaromíra peskovala, nadávala mu, ale ten ji vždycky umlčel:

Mami, ty jsi u toho byla? Babičky u pumpy si vždycky najdou koníčka

Jednou přiběhla Milada.

Zdiku, Jarda teď hupsnul do Lídina dvora, na vlastní oči jsem ho potkala, šla jsem právě z obchodu. Chceš zůstat sama s třemi dětmi? Jdi za tou nestydou a popadni ji za vlasy. Teď nemá Jaromír šanci na tebe vztáhnout ruku, jsi těhotná, netroufne si, švitořila Milada.

Zdislava věděla, že s Lídou do křížku nepůjde ta byla hašteřivá a akční, manžel jí utonul v rybníce po flámu, hádky byly na denním pořádku, Lída byla zocelená. Přece jen se ale Zdislava šla podívat.

Aspoň Jarušovi kouknu do očí a zkusím ho usvědčit. Vždycky tvrdí, že to jsou babské žvásty, říkala Boženě, která ji odrazovala:

Zdi, kam bys takhle šla s břichem? Šetři se

Byl pozdní podzim, tma jak v pytli. Zaklepala na Lídino okno a čekala. Ta jí přes zavřenou chalupu odsekla:

Co tady chceš, proč bušíš na okno?

Otevři! Vím, že je Jara u tebe. Dali mi lidé echo!

Jo, teď hned zaběhnu otevřít, neboj. Domů se vrať a nedělej tu divadlo, Lída se zasmála, slyšet to bylo až na chodník.

Zdislava chvíli postála, pak to zabalila Lída ji nevpustí. Jaromír dorazil až po půlnoci, úplně pod parou. Pije málokdy, ale když už, stojí to za to. Zdislava nespala.

Kdes byl? Vím, že jsi byl u Lídy a pili jste. Byla jsem tam, znám to, ona mě nepustila dál

Proč si vymýšlíš, nebyl jsem tam. Pili jsme s Frantou v klubovně, úplně jsme ztratili pojem o času!

Zdislava mu nevěřila, ale nehádala se; bylo pozdě, hádkám nikdy nefandila. Stejně, co s tím? Jak se říká, ‘nechycenýnevinen’. Tu noc nespala, přemýšlela:

Kam bych šla s dvěma dětmi a třetím na cestě? Maminka nemocná, bratr se svou rodinou a třemi dětmi, doma je těsno. Kam se vejdem?

Navíc jí maminka vždycky říkávala, když se zmínila o Jaromírových záletných kouscích:

Zdi, trp. Vdala ses, máš děti, tak trp. Myslíš si, že žít s tvým otcem byla pohádka? Pil, honil nás, pamatuješ, jak jsme se schovávaly u sousedů? Bůh si ho nakonec povolal, ale já trpěla, Jara není takový pijan, do ruky ti nevrazí. Odjakživa ženy trpěly, to je úděl ženský.

Zdislava matku ve všem neposlouchala, ale tušila, že se od Jaromíra neodtrhne. Božena jí taky domlouvala, uklidňovala:

Holka, kam bys šla s dětmi? Třetí se narodí co nevidět. Ve dvou to snad zvládnem, Jaromíra zkusíme srovnat.

Třetí se narodila holčička, Markétka, slabá a často churavá. Snad na její zdraví měly vliv Zdislaviny nervy v těhotenství. Časem se ale holka srovnala, Božena jí věnovala speciální péči.

Zdiku, slyšela jsi novinu? Milada zase běžela s posledním drbem vesnicí Lída teď vzala k sobě žít Karla, jeho žena ho vyhodila.

Ať si vezme koho chce, je mi to jedno, odpověděla Zdislava, v duchu ráda, že by k Lídě Jaromír neměl chodit.

Ale za měsíc Milada letí znovu:

Karel od Lídy odešel zpátky k ženě, Lída už zase loví dalšího chlapa. Dej si na Jaru pozor, lásky jim není nikdy dost!

Život se vrátil do klidných kolejí, Božena byla taky ráda. Ale když má chlap v sobě nějakého čerta, prostě neposedí doma.

Boženě cestou z obchodu potkala stará známá, Růžena.

Božko, co to máš za syna? Zdislava je pěkná ženská, matka, ty ji chválíš, co by Jaromír ještě pohledával?

Růženko, neříkej, že Jara zase běhá po babách?

Běhá teď za Věrou, ta dělá v naší jídelně Doslova tam kvete.

Božena Zdislavě nic neříkala, syna v koutě peskovala, vyčítala mu. Ale co neschováš, to stejně vyklove na světlo. Zdislava se vše dozvěděla zase od Milady. Slzy, prosby nic neplatilo. Jaromír stranické výlety neopustil, ale od rodiny odejít nechtěl, na to si netroufal. Doma žena, děti, matka, může se věnovat svým radovánkám jinde.

Božena už mu nadávala veřejně, zkoušela ho vštípit rozum, jenže dospělého chlapa už matka nepřesvědčí. Ještě na ni křičel, aby se nestarala.

Dělám pro rodinu, nosím peníze, a vy dvě mě jenom peskujete věříte vesnickým drbům! bránil se Jaromír.

No, dříve to nepřeháněl, teď už se alkoholu spíš vyhýbal.
Několik let uteklo. Děti dospěly. Nejstarší Sára se vdala v okrese, studovala tam na střední, zůstala s mužem. Toník vystudoval v Brně, našel si tam partnerku.

Markétka končí gympl, chystá se do města. Jaromír konečně se zklidnil, už nikam neběhá, jen práce a domov. Většinou leží na gauči, zdraví už ho zrazuje, nepije vůbec, i když jeho mírné pití dřív nebylo problém.

Zdi, srdce mi zlobí, až to jde do zad, pak zas, Zdiku, klouby mě bolí, co to znamená, mám jít na polikliniku do okresu?

Zdislava na něj necítí lítost, její duše už dávno zkameněla tolik slz a zklamání ji otupilo, než se Jaromír uklidnil.

Teď je doma, zdraví není, stěžuje si, myslí si pro sebe, Ať si teď s pláčem běhá za svýma bývalýma Ať už se o něj starají ony.

Božena je už po smrti, pochovali ji vedle manžela. V domě Zdislavy a Jaromíra je ticho. Občas přijedou děti a vnoučata, oba jsou rádi. Otec si stěžuje potomkům na zdraví, dokonce obviňuje Zdislavu, že ho nechodí léčit. Sára vozí léky, stará se o něj, napomíná matku:

Mami, nehádej se s tátou, je nemocný, Zdislavě to pije krev, že je dcera spíš na straně otce.

Sáro, to si může za to sám, byl divoký, teď chce, aby ho někdo litoval. Já taky nejsem z kamene, zdraví jsem ztratila tehdy kvůli němu, snaží se matka hájit.

Toník utěšuje otce, víc než matku, chlapi si rozumějí.

Děti jakoby mámu vůbec nepochopily, když jim vysvětlovala, že jí otec pravidelně zahýbal že to všechno snášela hlavně kvůli nim. Jak by je mohla nechat bez otce? Jak těžké to pro ni bylo! Ale odpověď ji vždycky trasovala:

Mámo, nehrabej se v minulosti, neubližuj tátovi, povídala Sára, bratr jí přitakával.

Mami, co bylo, bylo, hladil ji Toník po rameni.

Zdislava to mrzí, že jsou děti na otcově straně, ale chápe je, nebere to vážně, život je prostě život.

Děkuji za přečtení, odběr i vaši podporu. Hodně štěstí v životě!