Lucie nastoupila do autobusu na zastávce, přesně jak měla v plánu. V autobuse bylo už jen jedno místo volné u muže, který vypadal o pár let starší než ona. Zprvu mu nevěnovala větší pozornost. Čekala ji sedmihodinová cesta za rodiči do Brna a v hlavě se jí vířily neodbytné starosti, které potřebovala co nejdříve vyřešit.
Uvelebila se pohodlně na sedadle a autobus se rozjel. Po několika minutách ucítila ve vzduchu slabý závan pižma a silné vůně čerstvě pražené kávy. Byla to hořká, hřejivá vůně, která v Luciině mysli okamžitě vyvolala proud vzpomínek.
Léto, dusno, bylo jí sedmnáct. Vedle ní ležel na dece u řeky její první láska její oblíbený Tomáš, který voněl přesně takhle. Hvězdné nebe nad hlavou, jemné polibky a šeptání slibů do ucha Navždy budeme spolu, nikdy tě neopustím. Milovala ho tak moc, byla by se vzdala i studia, jen aby mohla být s ním.
Ale osud rozhodl jinak. Tomáš narukoval na vojnu a už se k ní nikdy opravdu nevrátil potkal jinou dívku z Prahy a oženil se s ní. Lucie zůstala se zlomeným srdcem, roky neměla chuť začít nový vztah. I po deseti letech ho v tichosti milovala, přestože její srdce hluboce zradil.
Na okamžik se otočila a pohlédla na muže vedle sebe. Cože? To není možné! Tmavé vlasy, modré oči, ušlechtilý nos a plné rty, vysoká postava Vypadal tak neskutečně podobně Tomášovi, až se Lucii rozbušilo srdce.
Promiňte, nejmenujete se náhodou Tomáš? zeptala se nesměle. Ne, jsem Jakub, odpověděl muž a Lucce věnoval široký úsměv, který ji úplně odzbrojil. Díval se na ni očima, které tak dobře znala ze svých vzpomínek. A vy jste? zeptal se Jakub se zvědavostí.
Já… Já jsem Lucie, těší mě, vykoktala drobně, ale brzy se vzpamatovala. To je zvláštní, že na vás musím pořád koukat.
A víte, co je zvláštní? pokračoval Jakub, zjevně pohnutý, přičemž mu tváře zčervenaly vzrušením a vzpomínkami. Vy neskutečně připomínáte moji první lásku. Rozešli jsme se kdysi dávno, zamilovala se do jiného. Už deset let se mi žádná žena tolik nedostala do srdce. A teď jen tak sedím vedle vás. Připadá mi to jako sen.
Lucii polil mráz, jak moc jejich příběhy souzněly. To snad není možné… Mám to stejně. Připomínáte mi někoho, díky komu mé srdce dodnes bolí, vydechla tichounce.
Lucie, co kdybychom si vyměnili čísla a občas si napsali? Co když nám osud nabízí druhou šanci, i když v trochu jiném kabátě? navrhl Jakub trochu rozechvěle.
Ráda, usmála se Lucie a zadívali se jeden druhému do očí.
A tak si ti dva začali povídat, směrem do brněnské noci, zatímco autobus klopýtal dál po Moravě. Jak asi jejich příběh dopadne? Možná opravdu náhody neexistují a osud umí být nápaditější, než bychom čekali.
